Copak to nebyla dokonalá demokracie, která ctila dvě nejzákladnější lidská práva – svobodu projevu a politickou svobodu? A nic na tom nemění ani skutečnost, že tento “dokonale demokratický” stát stále pošlapával právo na práci, bydlení, zdravotní péči, vzdělání, výživu a tolik dalších práv neméně základních.

V Bolívii žije sotva 8,5 miliónů obyvatel. Nachází se zde jedny z největších nalezišť nerostného bohatství, avšak tyto zdroje ovládá už dvě stě let nepatrná hrstka lidí, která má ve svých rukách i politickou moc. Oproti tomu 60 % Bolívijců žije pod hranicí chudoby. Původní obyvatelé jsou diskriminováni, dětská úmrtnost dosahuje ostudné výše, nezaměstnanost nikdy neklesá, negramotnost je všeobecná a 51 % lidí nemá doma zavedenou ani elektřinu. Ani to však nemění to podstatné – jedná se totiž o “demokracii”.

Když tedy 11. a 12. října na rozkaz prezidenta Gonzala Sancheze de Lozady armáda střílela proti demonstrantům těžkými kulomety, přičemž zabila asi šedesát lidí a zranila jich další stovky (International Herald Tribune, Paříž, 15. října 2003. Celkově dosáhl počet obětí 78 mrtvých a několik stovek zraněných. K nim je třeba připočíst 34 mrtvých a 205 zraněných z února tohoto roku při demonstracích dělníků a policistů (!) proti rozhodnutí zvýšit daň z nízkých příjmů. Ani jedny z francouzských novin neuznaly za vhodné přinést tyto informace na první straně.), Condoleeza Riceová, poradkyně prezidenta Spojených států, se na tiskové konferenci v Chicagu o tomto “povstání” vyjádřila před členy Meziamerické tiskové kanceláře takto: “Washington varuje demonstranty (!) před jakýmkoli pokusem o násilné svržení demokraticky zvolené vlády.” (Zpráva Agency Press z 13. října 2003) Jistě si vzpomínáte, že 11. dubna 2002 byl taktéž demokraticky zvolený prezident Venezuely Hugo Chavéz na krátkou dobu svržen armádou, kterou podporovali zaměstnavatelé a významné sdělovací prostředky. Washington tenkrát přispěchal s uznáním pučistické vlády pod lživou záminkou, že Chavéz “ dal střílet do lidu”…

“Řezník” – jak je nyní Bolívijci přezdíván Sanchez de Lozada – pochopitelně hledal útočiště v Miami, kam dorazil 17. října. Spojené státy neuvažují o možnosti, že by byl postaven před nějaký soud za zločiny proti lidskosti.

Proč by to taky dělaly? V letech 1986 – 1989, když byl Sanchez de Lozada za poradenství ekonoma Jeffrey Sachse ministrem plánování, podrobil Bolívii “šokové léčbě”. Tak, jak si to přál Washington. Následkem bylo propuštění desítek tisíc zaměstnanců ze státního sektoru. Během svého prvního prezidentského úřadování (v letech 1993 – 1997) kromě skutečnosti, že se stal nejbohatším mužem v zemi, přistoupil také – pod tlakem Američanů – na program vymýcení koky. To přispělo k zbídačení statisíců pěstitelů koky, kteří – zbaveni jediného zdroje obživy – jsou od té doby páteří všech protestů. Také se pustil do privatizace celého státního bohatství, železnic, dolů, petrochemie, elektrárenství, telekomunikací, letecké společnosti, vodárenství, a to zejména ve prospěch amerických firem.

Privatizace rozvodu vody ve městě Cochabamba americkou firmou Bechtel (která bude mít jeden z největších podílů na programu privatizace Iráku, již zahájila okupační správa) skončila v dubnu 2002 povstáním, odchodem Bechtelu, ústupem vlády a opětným znárodněním.

“Válka” o vodu v Cochabambě a boj pěstitelů koky zrodily neobvyklého lidového předáka: Evo Moralese, dvaačtyřicetiletého indiána z kmene Aymara, samouka, odborového předáka, který už přibližně dvacet let vede nejradikálnější složku opozice – rolníky zbídačené mýcením koky. Pro Latinskou Ameriku a alterglobalisty (překladatel dal přednost tomuto francouzskému výrazu před obvyklým “antiglobalisté”, neboť z něj lépe vyplývá, že odpůrci globalizace si uvědomují její přirozenost, avšak usilují o její jinou podobu) se Evo Morales jako nejznámější postava hnutí původních obyvatel, které se s ohromnou silou probouzí v Ekvádoru, Peru, Chile a Paraguaji, stal slavnou osobností. On a jím vedená organizace MAS (Hnutí k socialismu) spolu s dalším indiánským předákem Felipem Quispem a hnutím Pachakutik vedli ofenzívu proti neoliberální politice Sancheze de Lozady a jeho sociálnědemokratického spojence Jaime Paz Zamory. Tato politika měla za cíl zbavit Bolívii s pomocí jisté skupiny nadnárodních firem zásob zemního plynu, které měly být za babku prodány Spojeným státům. To však nakonec vedlo k výbuchu nespokojenosti.

Vztek bolívijských indiánů vyvěrá ze staleté historické zkušenosti. Vývoz nerostného bohatství (stříbro, cín, ropa) nikdy nezlepšil postavení chudých a neumožnil modernizaci země. Stejně jako “povstání” v Ekvádoru v lednu roku 2000 proti prezidentu Jamil Mahuadovi, v Peru v listopadu roku 2000 proti prezidentu Alberto Fujimorimu a v Argentině v prosinci roku 2001 proti Fernandovi de La Rua odmítli obyvatelé Bolívie svržením prezidenta Sancheze de Lozady hospodářský model, který všude v Latinské Americe zhoršil korupci, zbídačil obyvatelstvo a vyostřil sociální nerovnosti.

Přeložil Jiří Mecerod Ignacio Ramonet, Le Monde Diplomatique (11.11.2003)