Yves Engler, Global Research

Kanada uváděla, že její válka v Libyi má bránit lidská práva a umožnit demokracii. Útok NATO v roce 2011 však rozpoutal desetiletí nestability a násilí a také zhoršující se sociální a ekonomické ukazatele. Rovněž stále neuspořádali prezidentské volby.

Od začátku měsíce v Libyi probíhá povstání kvůli životním podmínkám. Demonstranti jsou zoufalí z výpadků elektřiny, korupce a neúspěšného uspořádání voleb v rozdělené zemi. 1. července byla dokonce napadena a vypálena budova Parlamentu na východě země.

Při popisu scén v Tripolisu a Benghází uvedly noviny New Arab: „Někteří mávali zelenými vlajkami režimu diktátora Muammara Kaddáfího, který byl zabit v roce 2011 při povstání podporovaném NATO, které zemi uvrhlo do více než deseti let násilí. Zpráva agentury Reuters z 27. června o zoufalé situaci v jedenáctém největším městě země vysvětlila: „Stejně jako všichni ostatní, se kterými agentura Reuters hovořila ve městě Sirta, považují povstání z roku 2011 za zahraniční spiknutí s cílem zničit Libyi a zároveň touží po klidnějších časech, kdy Kaddáfí na městě nešetřil penězi.“  V prosinci vlády na východě i západě zrušily plánované národní volby zčásti proto, že to vypadalo na pravděpodobné vítězství Kaddáfího syna, Saifa al-Isláma.

Ve stejné době, kdy se Libyjci bouří proti neuspořádání voleb, se objevují podrobnosti o rozsahu násilí posledních let. Panel Organizace spojených národů před dvěma týdny zveřejnil zprávu, která podrobně popisuje, jak bojovníci milice v letech 2016-2020 popravili stovky lidí. Z hromadných i jednotlivých hrobů v západolibyjském městě Tarhuna bylo vyzvednuto 247 těl, přičemž mnoho obětí bylo spoutáno a měly zavázané oči.

Od zabití Kaddáfího v říjnu 2011 v bojích zemřely tisíce, pravděpodobně desítky tisíc lidí. Více než deset let po válce podporované zahraničím zůstává Libye rozdělena mezi dvě hlavní politické frakce a v šestimilionové zemi operují stovky milicí.

Na summitu NATO před dvěma týdny ve Španělsku varoval italský ministr obrany Lorenzo Guerini, že Libye vyžaduje více pozornosti. Jinými slovy, 11 let poté, co NATO „osvobodilo“ zemi, může aliance uvažovat o opětovné intervenci.

Kanada hrála důležitou roli v koalici, která vedla válku s Libyí od března do října 2011. Účastnilo se jí sedm stíhaček CF-18, dvě kanadská plavidla hlídkovala u libyjského pobřeží a na zemi byly pravděpodobně kanadské speciální jednotky. Kanadský generál Charles Bouchard celé operaci NATO velel. Jak uvedl deník Globe and Mail „osobně potvrzoval každý předem zvolený (bombardovací) cíl.“

Lidské oběti války NATO byly značné. Aliance svrhla 20.000 bomb na téměř 6.000 cílů, včetně více než 400 vládních budov či velitelských center. Při náletech byly zabity desítky, pravděpodobně stovky civilistů. NATO chybně klasifikovalo některé civilní cíle, na které zaútočilo, jako cíle vojenské.

Kaddáfího poslední bašta město Sirta, bylo místem rozsáhlých válečných zločinů. V obležení stíhaček NATO bylo toto stotisícové město na týdny odříznuto od vody, léků, potravin a elektřiny. Poté co dobyli město, popravili rebelové stovky lidí. CBS News uvedlo: „Téměř 300 těl, mnohé z nich se svázanýma rukama za zády a střelených do hlavy, bylo shromážděno v celé Sirtě a pohřbeno do hromadného hrobu… Ne jednom hřbitově nejsou žádná jména, jen čísla: zatím 572 a stále přibývají.“

V průběhu konfliktu představitelé Kanady tlačili na násilí. Poznámky ze schůzek odhalené listem Ottawa Citizen ukazují, že ministr zahraničí John Baird při návštěvě Benghází v červnu 2011 tlačil na rebelskou Přechodnou národní radu (NTC), aby pokračovala v boji, „jestřábí Baird tlačil na libyjské rebely, aby pokračovali v boji“, poznamenával titulek z dubna 2012 popisující ministrovu návštěvu rebelů tři měsíce před sedmi měsíční válkou. Na veřejnosti volal po ukončení bojů, ale soukromě Baird Přechodnou národní přechodnou radu přesvědčoval, jak je důležité se vojensky prosazovat.“

Kanadští představitelé se chtěli zjevně ujistit, že Kaddáfího odstraní násilím. V dubnu 2012 La Presse informoval o interních dokumentech ukazujících, jak Ottawa tlačila na sousední země, aby neudělily Kaddáfímu azyl po pádu Tripolisu. Dokument ze září 2011 vysvětlil: „existuje obava, že Kaddáfí žádá o azyl sousední země, které udržují dobré vztahy s Libyí. Byla také provedena studie o možnostech Kanady, jak ovlivnit tyto země, aby se zdržely poskytování jakékoliv pomoci, či poskytnutí bezpečného útočiště Kaddáfímu. Premiér Stephen Harper později oslavoval diktátorovu mimosoudní popravu.

Kanada uznala násilnou a represivní NTC jako legitimní hlas lidu země, zatímco Kaddáfí ještě ovládal většinu státu. Poté, co NTC udělila amnestii všem, kdo bojovali proti Kaddáfího režimu, plošnou amnestii, učinila nezákonným – trestalo se doživotním vězením – oslavovat jakýkoliv aspekt Kaddáfího 40leté vlády. Stejný trest čekal každého, kdo „útočí na revoluci ze 17. února, hanobí islám, autoritu státu, či jeho instituce.“

Kanadští představitelé však zároveň prezentovali válku jako boj za lidská práva a demokracii. John Baird během své cesty za rebely ovládaným ministrem zahraničí Benghází označil NTC za „nejlepší naději“ pro Libyi a poznamenal, že „žádná vláda zjevně nemůže být horší, než Kaddáfího režim.“ Při své cestě Baird navštívil velitelství NATO v Neapoli, kde napsal bombu „Svobodná Libye, demokracie.“

O 11 let později se většina hlavních sociálních a ekonomických ukazatelů zhoršila a prezidentské volby neproběhly. Budou se nějací kanadští představitelé omlouvat?

Překlad Messin

 

Zdroj: https://www.globalresearch.ca/time-canada-apologize-libya/5786972