Během 70. let jsem tajně natáčel v Československu. Disidentský romanopisec Zdeněk Urbánek mi tehdy řekl, „v jednom ohledu máme více štěstí, než vy na západě. Nevěříme ničemu co čteme v novinách a sledujeme v televizi, ničemu z oficiální pravdy. Na rozdíl od vás jsme se naučili číst mezi řádky, protože skutečná pravda je vždy rozvratná/podvratná.“

Tenhle nutný skepticismus, tahle schopnost čtení mezi řádky je dnes naléhavě zapotřebí v domněle svobodných společnostech. Vezměte si zpravodajství ze státem podporované války. Staré pořekadlo praví, že první obětí války je pravda. Nesouhlasím. První obětí je žurnalismus. Nejen to: žurnalismus se stal válečnou zbraní, zhoubnou cenzurou, která nepozorovaně prochází ve Spojených státech, Británii a dalších demokraciích; cenzurou vynechávání, jež má takovou moc, která může pro lidi v tak vzdálených zemích jako je Irák znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.

Jako novinář jsem se více než 40 let snažil porozumět, jak to funguje. V následcích americké války ve Vietnamu, ze které jsem dělal zpravodajství, byla politikou Washingtonu pomsta, slovo často používané v soukromí, ale nikdy ne veřejně. Na Kambodžu a Vietnam bylo uvaleno středověké embargo; Britská vláda Margaret Thatcherové přerušila dodávky mléka dětem Vietnamu. Tento útok na celou strukturu života ve dvou nejvíce postižených společnostech na světě byl jen zřídka zmiňován; následkem bylo hromadné utrpení.

Tenkrát jsem dělal sérii dokumentů o Kambodže. V prvním filmu z roku 1979 „Rok Nula: Tichá smrt Kambodže“ jsem popisoval americké bombardování, které poskytlo katalyzátor pro vzestup Pol Pota a ukázal šokující účinky embarga na obyvatele. Rok Nula byl vysílán asi v 60 zemích, ale nikdy ve Spojených státech. Když jsem letěl do Washingtonu a nabídl ho národnímu veřejnému vysílání PBS, dostalo se mi zajímavé reakce. Vedoucí pracovníci PBS byli dokumentem šokováni a mluvili o něm s obdivem, dokonce kolektivně potřásali hlavami. Jeden z nich řekl: „Johne, my jsme tak rozrušení vaším filmem ukazujícím, že Spojené státy sehrály takovou destruktivní roli, že jsme se rozhodli zavolat „žurnalistického soudce/rozhodčího.“

Termín „žurnalistický soudce“ („jurnalistic adjudicator“) byl z Orwella. PBS jmenovala jakéhosi Richarda Dudmana, zpravodaje St. Louis Post-Dispatch a jednoho z nemnoha obyvatel Západu, který byl pozván Pol Potem na návštěvu Kambodži. Jeho zprávy/depeše neodrážely nic z divokosti, která tenkrát zahalila zemi; dokonce svého hostitele chválil. Není překvapující, že můj film odsoudil. Jeden z vedoucích pracovníku PBS se mi svěřil: „Toto jsou obtížné dny pod Ronaldem Reaganem. Váš film by mohl přinést problémy.“

Nedostatek pravdy o tom, co se skutečně stalo v jihozápadní Asii – médii hlásaný mýtus o „hrubé chybě“ a zamlčování skutečného rozsahu civilních obětí a běžné praxe hromadného zabíjení, stejně tak slovo „invaze“ – umožnil Reaganovi spustit další „šlechetnou věc“ ve Střední Americe. Cílem byl další ochuzený národ bez prostředků: Nikaragua – jejíž „hrozba“, stejně jako v případě Vietnamu, spočívala v pokusu o založení modelu vývoje/rozvoje, odlišného od koloniálních diktatur podporovaných Washingtonem. Nikaragua byla rozdrcena díky nemalé roli čelních novinářů, konzervativců a liberálů, kteří potlačili/zamlčeli vítězství Sandinistů a povzbudili klamnou debatu o „hrozbě.“

Tragédie Iráku je jiná, ale pro novináře tam jsou oblíbené podobné věci. Deník New York Times napsal 24.srpna minulého roku ve svém úvodníku: „pokud bychom tenkrát věděli všechno to, co víme nyní, invaze (do Iráku) by byla zastavena lidovým odporem.“ Tohle úžasné přiznání ve skutečnosti říká, že invaze by nikdy nenastala, pokud by novináři nezradili veřejnost tím, že přijali a zesílili/rozvedli a opakovali lži Bushe a Blaira, místo toho, aby je napadli a vystavili.

Nyní už víme, že BBC a další britská média používala informace tajné služby MI6. V akci nazvané „Operation Mass Appeal“ agenti MI6 zasadili příběhy o Saddámových zbraních hromadného ničení – jako například příběhy o skrytých zbraních v jeho palácích a tajných podzemních bunkrech. Všechny tyto historky byly výmysly. Ale to není hlavní vtip. Vtip je to, že temné skutky MI6 byly zcela zbytečné. Nedávno byla ředitelka zpráv BBC Helen Boaden požádána, aby vysvětlila jak je možné že jeden z jejích „vložených“ novinářů

(pojem vložený novinář – novinář jedoucí společně s vojáky, pozn. Mess) akceptující americká popření použití chemických zbraní proti civilistům, mohl popisovat cíl anglo-americké invaze jako „přinesení demokracie a lidských práv“ do Iráku. Ředitelka odpověděla citací Blairových výroků, že toto bylo skutečně cílem, jakoby Blairovy projevy a skutečnost nějakým způsobem souvisely. Při třetím výročí invaze popisoval hlasatel BBC tento nelegální, nevyprovokovaný akt, založený na lžích jako „špatnou kalkulaci“. Čili použitím památné fráze Edwarda Hermana, nemyslitelné bylo normalizováno.

Takováto servilita státní moci je dychtivě popírána, přesto je rutinní. Téměř všechna britská média vynechala skutečné číslo iráckých civilních obětí a záměrně ignorovala, nebo se snažila zdiskreditovat seriózní studie. „Podle konzervativních předpokladů“, napsali výzkumníci věhlasné Johns Hopkins Bloomberg School of Public Healthspolupracující s iráckými vědci, „se domníváme, že od začátku invaze v roce 2003 zemřelo v Iráku více než 100.000 lidí. Toto bylo většinou následkem vojenských akcí koaličních sil. Většinou se jednalo o ženy a děti…“ To bylo 29.října 2004. Dnes je číslo ještě vyšší.

Jazyk/řeč je možná nejdůležitějším bojištěm. Vznešená slova jako „demokracie“, „svoboda“ a „reforma“ ztratila svůj původní skutečný význam a získala nový, který jim dali nepřátelé těchto pojmů. Zprávy ovládají podvrhy, společně s nepoctivými politickými označeními, jako je „nalevo od středu“ s oblibou dávané válečníkům jako jsou Blair a Bill Clinton; znamená to naprostý opak. „Válka proti terorismu“ je lživá metafora, která uráží naší inteligenci. Nejsme ve válečném stavu. Naši vojáci místo toho bojují proti povstalcům v zemích, kde naše invaze vyvolaly zmatek a trápení. Důkazy a obrazy o tomto jsou zamlčovány a potlačovány. Kolik lidí ví, že ze msty za 3.000 nevinných životů z 11.září 2001 (WTC 9/11) zemřelo až 20.000 nevinných lidí v Afghánistánu?

Ke znovuzískání cti našeho řemesla, nemluvě o pravdě, musíme alespoň cítit potřebu porozumět našemu historickému úkolu. Tím je podávat zprávy zbytku lidstva v použitelných termínech, a nikoliv zdemoralizovat veřejnost pro loupeživé útoky na země, které pro nás nejsou žádnou hrozbou. Zdemoralizujeme je odlidštěním a psaním o „změně režimu“ v Íránu, jako by země byla abstrakcí, a nikoliv lidskou společností. Venezuela Huga Cháveze je právě nyní podobně „zpracovávána“ na obou stranách Atlantiku. Před několika týdny washingtonský zpravodaj zpráv stanice Channel 4 Jonathan Rugman líčil Cháveze jako kreslenou karikaturu, zlověstného klauna, jehož lidové/přátelské latinsko-americké způsoby maskují „nebezpečné spiknutí darebácké galerie despotů a diktátorů – poslední noční můry Washingtonu.“ Naproti tomu, Condoleezze Riceové byla v pořadu dána váženost a Donaldu Rumsfeldovi bylo dovoleno přirovnat Cháveze k Hitlerovi.

Vskutku, skoro všechno v téhle parodii na žurnalismus bylo viděno z Washingtonu, a jenom zlomek z Venezuely, kde si Chávez užívá 80 procentní popularity. Bylo vynecháno, že vyhrál devět demokratických voleb – světový rekord. V primitivním sovětském stylu rychlého pohledu byl ukázán se Saddámem Husainem a Muammarem Kadáfím, ačkoliv tato krátká setkání musela souviset jen s ropou a organizací OPEC. Podle Rugmana pomáhá Venezuela pod vedením Cháveze vyrobit Íránu jadernou bombu. Pro tento nesmysl nebyl dán žádný důkaz. Lidé sledující pořad nemohli mít ani ponětí, že Venezuela je jedinou ropu produkující zemí na světě, která používá své výnosy ve prospěch chudých lidí. Neměli žádnou představu o okázalém vývoji ve zdravotnictví, školství, gramotnosti; žádné ponětí o skutečnosti, že Venezuela nemá žádné politické vězně – na rozdíl od Spojených států.

Takže pokud se Bushova vláda přesouvá k realizaci „operace Bilbao,“ náhradnímu plánu jak svrhnout vládu Venezuely, kdo se bude starat, protože kdo bude vědět? Budeme totiž mít pouze mediální verzi; další démon dostane co mu patří. Chudí Venezuely, jako chudí Nikaragui, a chudí Vietnamu a nespočtu dalších vzdálených míst, jejichž sny a životy jsou mimo zájem, budou ve svém žalu neviditelní: triumf cenzury žurnalismu.

Říká se, že internet poskytuje alternativu. A co je na povstalecké náladě na světové síti tak báječné, je skutečnost, že často píšou to, co by mnoho novinářů psát mělo. Jsou to individualisté v tradici „muckrakers“ („odhalovatelé zlořádů“), tací jako byl Claud Cockburn, který řekl: „nikdy nevěř ničemu, dokud to nebude oficiálně popřeno.“ Ale internet je i druhem samizdatu , podzemí, a většina lidí se nepřipojí, stejně jako většina lidstva nevlastní mobilní telefon. A právo vědět by mělo být univerzální. Jiný velký „muckraker“ Tom Paine varoval, že jestliže většině lidí bude odepřena pravda a myšlenky na pravdu, nastane čas na úder na to, co nazýval „Bastilla slov“. Ten čas je nyní.

Překlad Messin, 25.4. 2006 ZDROJ