Marcus Papadopoulos, Global Research
I když neexistuje žádný zlatý věk, je zcela jasné, že dnešní svět je ve velmi nezdravém stavu. Od východní Evropy přes severní Afriku byly země v posledních letech vážně destabilizovány, což mělo za následek masakry a zničení stovek tisíc životů.
A jádrem této destabilizace je americká a britská zahraniční politika.
Jak jsme ale dnes dospěli k této situaci ve světě? A jaké jsou kořeny americké a britské „humanitární“ intervence?
Mnoho lidí na výše uvedené otázky odpovídá citováním nelegální americké a britské invaze do Iráku. No, rozhodně se mýlí.
To, co dnes vidíme například v Sýrii, má svůj počátek v roce 1991. Protože tento rok byl zlomem v geopolitice. Byl to rok, kdy došlo k rozdělení Socialistické federativní republiky Jugoslávie a k rozpadu Svazu sovětských socialistických republik.
Jugoslávie byla prvním krokem v řadě západních intervencí, včetně Iráku, Libye, Sýrie a Ukrajiny, a Západ dokázal v těchto zemích úspěšně zasáhnout, protože Sovětský svaz už neexistuje.
Na začátku roku 1991 se Jugoslávie ocitla v nejisté situaci, která se pro ni ukázala být smrtelnou. Jugoslávie byla v Evropě sama. Jugoslávské úřady čelily USA, Velké Británii, Německu a Rakousku, které již Jugoslávii nepotřebovaly (jako tomu bylo během studené války, kdy Jugoslávie prosazovala politiku nezúčastnění), které nechtěly socialistickou zemi v nové Evropě, a které chtěly zabránit ruskému vlivu na Balkáně, který mohl být v budoucnu potencionálně nastolen. A protože byl Sovětský svaz ve smrtelných křečích, nebyla Moskva schopna jugoslávské vládě pomoci.
Jugoslávie byla místem, kde se zrodila intervenční politika Západu/NATO, kde bylo mezinárodní právo zcela odsunuto na vedlejší kolej a kde údajné genocidy poskytly NATO pod americkým vedením záminku zasáhnout ve jménu humanismu. Západní intervence v Jugoslávii následně poskytla katalyzátor budoucím západním intervencím jinde ve světě, aby USA mohly posílit svou globální hegemonii. A právě v Jugoslávii americké a britské instituce zapojily jednu ze svých nejpůsobivějších zbraní, aby ospravedlnily svou novou intervenční politiku: mainstreamová média. A americká a britská mainstreamová média mohla následně přenést své nově nalezené zkušenosti a úspěchy z Jugoslávie na nové fronty – do Iráku. Libye, Sýrie a na Ukrajinu.
Přestože byla Jugoslávie zakládajícím členem Organizace spojených národů a její hranice byly mezinárodně uznány podle mezinárodního práva, Německo a Rakousko podpořily separatistická hnutí ve Slovinsku a Chorvatsku k vyhlášení nezávislosti na Jugoslávii, zatímco Amerika udělala to samé v případě Bosny a Hercegoviny. Tyto akce Berlína, Vídně a Washingtonu byly vážným porušením mezinárodního práva, zcela podkopaly Chartu OSN a zničily nedotknutelnost mezinárodně uznávaných hranic. Kromě toho nezákonné akce těchto západních mocností podnítily strašné války, které následovaly v Chorvatsku a Bosně. Jak to komentoval Lord Peter Carrington, bývalý předseda mírové konference o Jugoslávii: činy amerických, německých a některých dalších evropských vlád „zajistily, že na Balkáně dojde ke konfliktu.“
Rozbití Jugoslávie však Západu nestačilo; chtěl zajistit, aby se nástupnické státy staly jeho klientskými státy a proto začal poskytovat zbraně nelegálním ozbrojeným skupinám v Chorvatsku a Bosně, aby dosáhly svých výsledků na bojišti.
V Chorvatsku Západ vyzbrojil v podstatě fašistické hnutí, které oslavovalo ustašovce, chorvatskou fašistickou organizaci, která během druhé světové války vládla pronacistickému nezávislému státu Chorvatsko a která v té době páchala genocidu proti srbskému lidu, zavraždila přibližně 700.000 Srbů, z nichž někteří byli zavražděni v koncentračním táboře Jasenovac, známém jako jugoslávská Osvětim. Při návratu v devadesátých letech Chorvaté spáchali největší etnickou čistku jugoslávských občanských válek, když provedli operaci Bouře, jejímž výsledkem bylo vyhnání více než 250.000 krajinských Srbů z domovů po předcích.
V Bosně Američané nejenom vyzbrojili separatistické muslimské síly, ale také usnadnily přepravu zahraničních mudžahedínů z Afghánistánu do Bosny, aby bojovali po boku sil bosenských Muslimů. Tito mudžahedínští bojovníci, kteří předtím bojovali proti Sovětům v Afghánistánu, spáchali nejen některé z nejhorších zločinů bosenské války, ale také začali využívat svou nově nalezenou přítomnost v Evropě k položení základů pro šíření islamismu a islámského terorismu na kontinentu i mimo něj. Islámští bojovníci se nyní těší ze své předsunuté základny v Evropě. Jedním z mudžáhidů, kterého Američané přivedli do Bosny, byl Usáma bin Ládin, kterému muslimské úřady vydaly bosenský pas a podle novináře z Der Spiegel byl v roce 1994 viděn v hotelu Holiday Inn v Sarajevu.
Srbové, kteří se postavili proti rozpadu Jugoslávie a nechtěli, aby jim vládli chorvatští fašisté a muslimští fundamentalisté, vyděšení ze svých zkušeností během druhé světové války, byli Západem označeni za bariéru dosažení jeho cílů na Balkáně. K tomu pomáhala západní mainstreamová média.
Srbští lidé, kteří během své historie bojovali proti cizímu útlaku (Osmané, Rakousko-uherská říše a potom nacistické Německo) byli západnímu médii zobrazováni jako masoví vrazi, násilníci a pachatelé genocidy. I když tato obvinění byla vymyšlená, připravila nicméně cestu pro NATO, aby zahájilo bombardování Srbů v Bosně, což byl akt, který neměl oporu v mezinárodním právu. Jak řekl generál Lewis Mackenzie, který byl náčelníkem štábu Ochranných sil OSN v Bosně a velitelem sarajevského sektoru:
„Ti z nás, kteří sloužili jako velitelé sil OSN v Bosně, si uvědomili, že většina zpráv v médiích byla mírně řečeno zaujatá. Kdykoliv jsme se pokusili uvést záznam na pravou míru, byli jsme – a nadále jsme – obviňováni z toho, že jsme „srbskými agenty.“
Takže NATO začalo v roce 1994 bosenské Srby bombardovat. Američané a Britové však potřebovali mnohem intenzivnější kampaň nejen k dosažení svých geostrategických cílů v Bosně, ale také k vytvoření precedentu pro budoucí intervenci Západu/NATO v jiných oblastech světa, a předvedení mimořádné zdatnosti NATO a tím zastrašit země, které se řídily nezávislou zahraniční politikou. A údajná genocida ve Srebrenici v červenci 1995 poskytla Washingtonu a Londýnu to, co hledali. Srebrenica dodnes zůstává základem „humanitární intervence“ Západu, a to je to, na co se američtí a britští politici a novináři odvolávají, když požadují vojenský zásah v zemi, jako tomu bylo v Libyi a Sýrii.
Ale to, co se stalo ve Srebrenici v létě 1995, nebylo tak jednoznačné, jak máme podle západních politiků a novinářů věřit. Dovolte mi, abych vám citoval slova Dr. Efraima Zuroffa, ředitele střediska Simona Wiesenthala v Jeruzalémě:
„Pokud vím, to, co se stalo (ve Srebrenici) neodpovídá popisu ani definici genocidy. Myslím, že rozhodnutí nazvat to genocidou bylo učiněno z politických důvodů.“
Dovolte mi nyní citovat slova generála Carlose Martinse Branca z portugalských ozbrojených sil, který v roce 1995 sloužil jako vojenský pozorovatel v Bosně:
„Srebrenica byla zobrazována – a nadále je – jako promyšlený masakr nevinných muslimských civilistů. Jako genocida! Ale bylo to opravdu tak? Pečlivější a informovanější hodnocení těchto událostí mě vede k pochybnostem.“
Příběh Srebrenice ve skutečnosti nezačal v roce 1995; spíše začal v roce 1992, kdy muslimské síly operující ze Srebrenice pod velením nechvalně známého Nasera Oriče zahájily tříleté orgie masakrů proti srbským civilistům v okolních srbských vesnicích. Během tří let bylo muslimskými silami zavražděno více než 3.000 Srbů, někteří z nich těmi nejbarbarštějšími způsoby, jaké si lze představit.
V létě roku 1995 měla bosensko-srbská armáda příležitost dobýt Srebrenicu a ukončit masakrování srbských vesničanů. Byla to ale past nastražená Billem Clintonem a bosensko-muslimským vůdcem Alijou Izetbegovičem, kteří oba potřebovali „genocidu“, aby mělo NATO „ospravedlnění“ k rozsáhlé intervenci v Bosně.
Mimochodem, dovolte mi citovat část rozhovoru, který měl Bernard Kouchner, bývalý francouzský ministr zahraničí s Izetbegovičem, když byl muslimský vůdce na smrtelné posteli. Kouchner řekl Izetbegovičovi:
„Byla to hrozná místa (tábory v Bosně), ale lidé nebyli systematicky vyhlazováni. Věděl jste to? Zeptal se Kouchner, na což Izetbegovič odpověděl: „Ano, myslel jsem, že moje odhalení mohou vyvolat bombardování. Tvrzení byla nepravdivá. Neexistovaly žádné vyhlazovací tábory.“
To, co se stalo ve Srebrenci v létě roku 1995, byl podle mého názoru válečný zločin, nikoliv genocida. Válečný zločin, protože někteří srbští vojáci, kteří nejednali podle rozkazů, vykonali určitou pomstu proti muslimským vojákům. Těmito Srby bylo popraveno možná až 800 muslimských vojáků. Strašný čin, ale jednalo se o válečný zločin, nikoliv o genocidu.
Kromě toho byly v boji se Srby zabity tisíce muslimských vojáků, zejména při jejich ústupu ze Srebrenice přes lesy do Tuzly.
Co je to genocida? Genocida je systematické vyhlazování celého národa na základě etnického původu. Například genocida spáchaná proti Židům ve druhé světové válce, která měla za následek smrt šesti milionů židovských lidí, a genocida spáchaná proti Arménům v první světové válce, která vyústila v milion mrtvých Arménů.
Ale ve Srebrenici, v létě 1995, Srbové podle dokumentu OSN povolili 35.632 muslimským starším lidem, ženám, dětem a mladým chlapcům opustit Srebrenici, z nichž většina šla do Tuzly. Nyní mi dovolte znovu citovat generála Lewise Mackenzieho:
„Je to hnusné, ale je třeba říci, že pokud pácháte genocidu, nenecháte ženy jít, protože jsou klíčem k udržení samotné skupiny, kterou se chystáte odstranit.“
A proto Dr. Efraim Zuroff řekl:
„Přál bych si, aby nacisté odsunuli židovské ženy a děti před svým krvavým řáděním (jako ve Srebrenici), místo aby je zavraždili, ale to, jak víme, se nestalo.“
Důvodem, proč vlády a mainstreamová média v USA a Velké Británii brutálně znevažují jakoukoli diskusi zpochybňující jejich oficiální příběh o Srebrenici, je ten, že samotný základ „humanitární intervence“ Západu je postaven na údajné srebrenické genocidě.
(pokračování)
Překlad Messin