Představte si zemi, ve které vláda platí odsouzeným podvodníkům a zločincům, aby propátrali menšinové náboženské komunity kvůli nalezení naštvaných nespokojenců, finančních zoufalců, či mentálně zaostalých jelimanů, kteří by šli přemluvit k účasti ve falešných teroristických spiknutích, i kdyby jen za peníze.

Představte si, že dotyčná vláda pak zmíněné ňoumy s velkými fanfárami zatkne, aby ospravedlnila své stále rostoucí pravomoci a stále rostoucí požadavky na finance. Podle novináře Trevora Aaronsona a jeho knihy Terror Factory tohle nevychází z románu Franze Kafky; ale jedná se o realitu ve Spojených státech po teroristických útocích z 11.září 2001.

Kniha Terror Factory důkladně zkoumá a odhaluje pochybné praktiky FBI používané při vybírání muslimských Američanů pomocí léček od roku 2001. Kniha aktualizuje a rozšiřuje dřívější oceněnou Aaronsonovu práci pro server Mother Jones „Informátoři“ (2011).

Většina čtenářů pravděpodobně už slyšela o několika údajných spiknutích se záměrem zaútočit na mrakodrapy, synagogy, nebo stanice metra, zahrnující buď jednotlivce, které FBI nazývá „osamělí vlci“ nebo malé buňky, které naivní tisk označí hrozivými názvy jako Newburgh 4 nebo Liberty City 7. Nicméně čtenáři by mohli být překvapeni zjištěním, že mnohé z těchto děsivých spiknutí byly téměř úplně vykonstruované a zorganizované samotnou FBI, pomocí zkorumpovaných agentů provokatérů, kteří sami často znamenali mnohem závažnější kriminální hrozbu, než naivní hňupové lapení do sítě.

Na základě soudních záznamů a rozhovorů s obžalovanými, jejich obhájci, rodinami a zástupci FBI, dohlížejícími na vyšetřování, Aaronson vykresluje agendu, která přijala „jakékoliv nezbytné prostředky“ v úsilí předcházet terorismu, bez ohledu na to, zdali jsou chyceni skuteční teroristé. FBI tímhle imperativem ospravedlňuje nábor informátorů s rozsáhlými rejstříky trestů, včetně odsouzení za podvod, násilné trestné činy, a dokonce i pedofilii, což by v dřívější době znamenalo jejich vyloučení kromě výjimečných okolností. Kromě nabídky shovívavosti, pokud ne přímo odpuštění odporných zločinů, FBI vyplácí těmto informátorům desítky až stovky tisíc dolarů a vytváří tak pro ně perverzní pobídku k polapení důvěřivých obětí do teroristických spiknutí. Aaronson cituje úředníka FBI obhajujícího tuto praxi:“ Chcete-li chytit ďábla, musíte jít do pekla“.

Takováto analýza by mohla mít smysl, pokud policie použije jednoho kriminálníka k získání informací o závažnějším zločinném spiknutí – jinými slovy, k chycení skutečného ďábla. Ale Aaronsonův výzkum ukazuje, že cíle většiny těchto lapacích operací představují skutečně malou hrozbu. Ti lidé mohli mít v minulosti skutečně zlou protivládní rétoriku, ale neučinili žádné kroky směrem k teroristickým činům, dokud se jim nedostalo podpory a zdrojů od vládních agentů.

Aaronson popisuje případ nezaměstnaného a prakticky bezdomovce, 22 letého Derricka Shareefa, kterého se ujal informátor FBI, usvědčený ze spáchání loupežného přepadení, který mu nabídnul místo k žití. Když Shareef nemohl (nebo nechtěl) získat peníze pro nákup zbraní potřebných pro spiknutí navržené informátorem, byl představen falešnému obchodníku se zbraněmi, který byl ochoten vyměnit čtyři ruční granáty a pistoli za Shareefovy použité reprobedny. Fakt, že Shareef věřil, že skutečný obchodník se zbraněmi by přistoupil na takovou výměnu, poskytuje obraz jeho trestních zkušeností.

Aaronson se správně snaží vyhnout tomu, aby zobrazoval chycené do léčky jako úplně nevinná stvoření. Ale ukazuje, že v jejich minulosti téměř úplně chybí násilná trestná činnost, nebo napojení na opravdovou teroristickou skupinu. Nejdůležitější je, že i když hovořili o možném spáchání násilných trestných činů, málokdy měli nějakou vlastní zbraň, a jako Shareef, málokdy měli finanční prostředky k jejímu získání. Přesto jim vláda poskytla vojenský hardware v hodnotě tisíců dolarů, které by bylo obtížné získat i pro sofistikované zločinecké organizace, jen proto, aby je zatkla v zinscenovaném finále.

Tenhle aspekt Aaronsonova vyprávění je pro mě nejvíce znepokojivý. Jako bývalý agent jsem totiž před 11.zářím 2001 (dále 9/11) pracoval v utajení při vyšetřování vnitrostátního terorismu. Když totiž zástupce před 9/11 navrhl otevření teroristického případu proti někomu, kdo nebyl členem teroristické skupiny, který se nepokoušel získat zbraně a který neměl prostředky k jejich získání, tak mu bylo jemně doporučeno, aby podívat se podíval se na nějakou vážnější hrozbu.   Agent, který by nějaké osobě navrhoval, že jí sežene raketu Stinger nebo auto plné výbušnin, by byl odeslán do poradny. Přesto podle vyprávění Aaronsona se takovéto praktiky nyní stávají samozřejmostí.

Moje obava je částečně taková, že se rozsah ohrožení v těchto případech zdá být uměle navržen tak, aby překonal soudce, porotce i širokou veřejnost, kteří by jinak mohli na takové metody pohlížet jako na nezákonné uvěznění.

Skutečně, americký okresní soudce Colleen McMahon tvrdě kritizoval vyšetřování, které v roce 2009 vedlo k zatčení muže jménem James Cromitie, bývalého drobného podvodníka z Newburgu v New Yorku, jehož zřejmá neochota zapojit se do falešného raketového spiknutí byla překonána, když mu agent nabídnul 250.000 dolarů za účast. Při jeho odsouzení soudce McMahon poznamenal, že „Jen vláda mohla udělat z pana Cromitieho teroristu, v klauniádě podobné Shakespearovi“. Přesto McMahon nechal rozhodnutí poroty v platnosti a odsoudil Cromitieho na 25 let žaláře. Ze 150 obviněných v těchto programech Aaronson zaznamenává jen dva osvobozující rozsudky.

Zveličený význam těchto vykonstruovaných teroristických spiknutí také zvyšuje sankce, a to díky zákonnému ustanovení – „posílení terorismu“.

Většina obžalovaných přizná vinu, aby si zmírnila tvrdý trest, přičemž vyvstává další otázka, jestli je účelem této vládní taktiky zcela zabránit soudní a veřejné kontrole. Vymáhání práva nemá mít nic společného s divadelní inscenací, která záměrně zveličuje závažnost žalovaného trestného jednání.

Mnohem znepokojivější je chybná úvaha, která vede k používání těchto metod. Agenti FBI byli zaplaveni bigotními vzdělávacími materiály, které nepravdivě líčí Araby a muslimy jako z podstaty násilné. FBI také přijala neopodstatněnou teorii „radikalizace“ , která vychází z přímého přechodu od přijetí určitých přesvědčení, nebo vyjádření nesouhlasu s americkou politikou, až rovnou ke vzniku skutečného teroristy. S takto zkresleným a zaujatým pohledem na americkou muslimskou komunitu, strategie FBI „zamezení, předejití a přerušení“ vede k nepatřičnému sledování, zaměřování se a zneužívání nevinných lidí vycházejících jednoduše ze svého práva zaručeného Prvním dodatkem ústavy. (zaručuje svobodu projevu, tisku, atd.– pozn Mess)

Aaronson však nicméně selhává v rozpoznání faktu, že tyto taktiky nejsou ani nové, ani že je FBI nepoužívá pouze proti muslimům. Ohledně FBI je zdokumentováno už dřívější použití agentů provokatérů s kriminálním pozadím a to během kongresového vyšetřování „radikálů“ pacifistů a socialistů v roce 1918. Úřední vyšetřování vedlo k celonárodním neoprávněným raziím, které vyústily v tisíce zatčených a stovky deportovaných, a přesto nebyl odhalen jediný teroristický útok a odhalena méně než hrstka ručních zbraní. I přes uskutečnění reforem odhalila po desetiletích Církevní komise, že tajné operace prováděné v rámci vyšetřování COINTELPRO FBI se zaměřovaly na občansko-právní a protiválečné skupiny kvůli jejich aktivitám souvisejícím s Prvním dodatkem ústavy. Jednalo se o období od 50. do 70. let minulého století.

Připomínání této historie je velmi důležité, protože v obou případech byla reforma těchto nevhodných praktik provedena omezením zpravodajské činnosti FBI a vyžadováním důvodného podezření o páchání trestné činnosti před zahájením vyšetřování. Tato omezení byla znovu uvolněna a  rychle přerostla v nynější pochybnou praxi v rámci Obamovy administrativy. Aaronson dokumentuje, že toto opětovné uvolnění bylo možné kvůli dodatkům ve směrnicích FBI z roku 2008, které povolují použití informátorů bez nutnosti podmínky provinění.  FBI používá tyto pochybné praktiky také proti starším protivládním členům domobrany a do společnosti nezapadajícím anarchistům, takže muslimové nejsou jediným cílem v hledáčku.

Bez změn směrnic FBI se může kdokoliv s nekonvenčmími názory nebo provokativní  politikou ocitnout v hledáčku horlivých federálních agentů pomocí bezcharakterních informátorů. FBI by měla vyšetřovat násilnou trestnou činnost, nikoliv jí vymýšlet.