Výprask pro Cháveze v The Times: Jakto, že se ten chlap odvažuje užívat výnosy z ropy pro prospěšné účely!?

globe-32299_960_720

Jak pohlížet na národ, který se stará o lékařskou pomoc pro zoufale chudé lidi v Mexiku, o příspěvky na teplo rodinám s nízkými příjmy v USA, který financuje klíčové projekty v některých nejchudších afrických zemích a pomáhá ožebračeným národům v Karibském moři? Deník jej nazývá „provokatérským“ a vůdce této země „dalšímFidelem Castro“.

Venezuela prezidenta Hugo Cháveze totiž zisky ze svých zásob ropy, jejíž cena stále stoupá, nepumpuje jen do motoru vývoje ve vlastní zemi, kde jsou využívány k financování školství, bydlení a tvorbě pracovních míst pro vlastní trpící a do té doby ignorovanou chudinu, ale i do projektů po celé Latinské Americe, v procesu tvorby nového uspořádání této části světa. To je to, co se pro imperiální nadvládu Spojených států stává výzvou.

Ve čtyřstránkovém dubnovém článku zapáchajícím rétorikou studené války Juan Forero zNew York Times varuje, že venezuelské výdaje na zahraniční pomoc, při ropných příjmech, které jen loňském roce stouply o 32 procent, „převýšily takřka 2 miliardy dolarů, které Washington každoročně vyčleňuje na rozvojové programy a válku proti drogám na západě Jižní Ameriky.“ (Válka s drogami jako zahraniční pomoc?..)

Forero, citující výhradně Chávezovy kritiky – jak jeho politické odpůrce ve Venezuele, tak i z kruhů americké vlády a členů pravicových „think tanků“ v USA -, pak barvitě líčí zlověstný obraz rašící hrozby americkému vlivu v obou Amerikách.

Ten nejúděsnější citát ovšem pochází od Johna Negroponteho, vrchního šéfa sloučených zpravodajských operací a muže s dlouhodobou zkušeností s vměšováním se do záležitostí národů Latinské Ameriky a skutečným podvracením jejich vlád. „PanChávez,“ podle něj, „vynakládá významné částky a vlastní úsilí na změny politického a ekonomického života v zemích Latinské Ameriky i jinde, přes velice reálnou potřebu rozvoje ekonomiky a sociálních potřeb ve své vlastní zemi.“

Z úst státního úředníka ve službách země, která až dosud promrhala více než 500 miliard dolarů hubením jednoho středovýchodního národa a připravuje novou válku proti dalšímu národu tamtéž, země, která rozvrátila národy od Ohňové země až po Yucatan, včetně Venezuely, a která, a to nelze nepřipomenout, už dlouhá léta ignoruje „velice reálnou potřebu rozvoje ekonomiky a sociálních potřeb“ uvnitř svých vlastních hranic, to zní skutečně zajímavě.

Cháveze nikdo neviní z nějakých podvratných činů či tvrdého nátlaku, jímž jsou notoricky známy USA, pouze z poskytování více než potřebné finanční pomoci méně šťastným zemím. A co je vlastně tak strašného na tom, že se země, tak bohatá na ropu jako Venezuela dělí o své bohatství?

To, že Chávez ve svých projevech prezidenta Bushe nepěkně označuje za „osla“. „alkoholika“ a „zbabělce“ a obvinění pravicovými kritiky ze „špatného hospodaření“ či „populistické dekadence“, jsou jak se zdá jediná negativa s nimiž může Forerovyrukovat. Hernajs, vždyť Bush tak čelí ještě horším invektivám, než doma.

Rovněž porovnávat Cháveze, dvakrát zvoleného a nesmírně populárního venezuelského vůdce, se starým kubánským diktátorem Castrem je přinejlepším tendenční. Zatímco zoufale chudá Kuba, oběť desítek let amerického obchodního embarga a podvratné politiky, nesporně poskytla přinejmenším rétorickou podporu protiamerickým rebelům, jako v El Salvadoru a Nikarague, Chávez, i když se otevřeně hlásí k antiimperialismu a je proti nadvládě USA v Latinské Americe, nikdy nebyl obviněn z podněcování odboje této oblasti. Pokud zde opravdu je něco z Castrovy Kuby, co Venezuela pod Chávezemnapodobuje, je to velice doporučeníhodná kubánská praxe poskytování lékařů a učitelů nejchudším oblastem Latinské Ameriky.

Kéž by se USA více angažovaly v této formě „šíření vlivu“ a méně v kšeftech se zbraněmi, výstavbě vojenských základen a vyučování tajné policie delikatesám umění útrpného práva.

Představte si Latinskou Ameriku, v níž USA a Venezuela vedou spory o to, kdo smí poslat další lékaře k venkovanům v Guatemale a Brazílii, nebo kdo poskytne půjčky s nižším úrokem ne vodohospodářské projekty v Bolívii a Ekvádoru.

Nebo si představte Philadelphii, kde by nemajetní nemuseli spoléhat na almužnu ve formě levného venezuelského topného oleje, aby kvůli federálním škrtům v pomocném programu topné nafty nemrzli v zimě ve svých příbytcích.

A když už jsme u toho, představte si na první straně New York Times článek, píšící o rozhazovačném militarismu rostoucí měrou diktátorského amerického prezidentaGeorge W. Bushe tváří v tvář opomíjenému „rozvoji ekonomiky a sociálních potřeb v jeho vlastní zemi“.

Zdroj: http://thiscantbehappening.net 

Přeložil WM Magazín č.52/ročník VI.

„Přátelství je součást lidského štěstí.“ Jan Werich