Význam Srebrenici a nastávající převrat v Republice Srbské

globe-32299_960_720
Stefan KARGANOVIĆ, Srebrenica Historical Project, Den Haag (SHP)
Rajko DOLEČEK, překlad, doplňky

12.01.2016

Když mluvíme o Srebrenici, jedná se o událostech v té lokalitě v Bosně a Hercegovině v červenci 1995. Jedná se o oficiální, úřední verzi těch událostí. Fakta, která jsme objevili a probádali, tuto verzi nepodporují (SHP). Kromě výzkumné skupiny Srebrenica Historical Project. z Haagu (Holandsko), řada významných světových autorit také nesouhlasí s úřední verzí událostí v Srebrenici, jejíž nedostatky se stále více objevují.

 

Republika Srbská představuje část (entitu) Federace Bosny a Hercegoviny (BaH) s převážně srbským obyvatelstvem („hlavní město“ Banjaluka), druhou část představuje Muslimsko chorvatská federace. Sarajevo, je hlavní město BaH. RS vznikla v prosinci 1995 v rámci tzv.Daytonské dohody, závěrečně podepsané v Paříži 15.12.1995, za přítomnosti B.Clintona (USA), V.Černomyrdina (RF), J.Majora (Anglie), J.Chiraca (Francie), H.Kohla (Německo). Republika Srbská (RS) t.č. bojuje proti přílišné centralizaci v BaH.

 

Geopolitický význam tématiky Srebrenica, podle našeho názoru, bude klíčovou otázkou v plánovaných turbulencích v Republice Srbské (RS). V první fázi bude Srebrenica jen v pozadí. Udržení za každou cenu fiktivní verze událostí v Srebrenici je jedna z povinností, kterou si vzala za svou pátá kolona, která pokračuje ve své loňské ofenzívě k převzetí moci v RS. V následující fázi, nakolik se jim podaří uskutečnit svůj plán a zmocní se vlády, oni tu lež prohlásí za nezpochybnitelnou pravdu, kterou s cílem likvidace RS ospravedlní splnění svých úkolů, které jim určí zahraniční sponzoři, kteří je přivedli k moci.

 

Aniž bychom zmenšovali význam faktografie samotné události, Srebrenica nepředstavuje prvořadou otázku o tom, kolik lidí bylo zastřeleno nebo jaká právní kvalifikace by byla nejvhodnější – genocida, masakr, pomsta nebo něco jiné – ale pro jaké geopolitické cíle se Srebrenica využívá. Kdo využívá tu verzi událostí, kterou vnutila západní propaganda a jak se to tendenčně vykonstruované povídání využívá.

 

Obraz Srebrenici, který od poloviny devadesátých let západní media a političtí vedoucí po světě uvádějí, vznikl ještě mnohem dříve, než mohly být určeny základní skutečnosti. On říká, že tam Srbové uskutečnili genocidu muslimských obyvatel a že to byl nejstrašnější zločin, který se přihodil v Evropě od konce Druhé světové války. Potom že Západní mocnosti mají na sobě obrovské břemeno zodpovědnosti, že v té chvíli byly nejednotné a nedostatečně rozhodné, aby zločinu v Srebrenici zabránily, ale že jim od té doby to opomenutí vnucuje přísný morální závazek, aby vždy a na každém místě vojensky intervenovaly, aby se nová „Srebrenica“ už neopakovala.

 

Podle toho je jeden ze způsobů jak využít Srebrenicu, aby se stala morálním podkladem a politickým ospravedlněním pro doktrínu tzv. „práva na ochranu“ ohroženého obyvatelstva, anebo anglicky R2P (Right To Protect). Tuto doktrínu západní velmoci využívají výlučně pro agresivní útoky proti suverénním státům, které se jim nepodrobují, nejčastěji pod výmluvou, že „porušují lidská práva“. Ty útoky se pravidelně uskutečňují mimo ustanovení mezinárodního práva a jím naopak. Charakteristika té doktríny je v tom, že západní státy, které se prohlašují, že jsou „mezinárodní společenství“, pro sebe výlučně rezervují právo, aby určily okolnosti a způsob jejího využití, jakož i to, kdo bude dalším cílem, vlastně obětí.

 

Kosovo a bombardování „malé Jugoslávie“ (Srbsko+Černá Hora) v 1999 byly prvním příkladem použití této „srebrenické“ doktríny. Pak následovaly další. V Iráku v roce 2003, kromě lživé obžaloby v souvislosti s neexistujícími zbraněmi hromadného ničení, Západ  uvedl lživou informaci o masovém vraždění Kurdů na severu země, jako druhou příčinu vojenského zásahu. V Libyi 2011 zase je vidět inscenovaná krize i heslo, že se za pomoci západního zásahu musí zabránit Kaddafího vojsku, aby provedlo „Srebrenicu“ masakrem jeho protivníků v Benghazi. V Sýrii stejný scénář. Ne pouze západní media a politici, ale i turecký ministr zahraničí, nyní premiér, Davutoglu, v jedné chvíli upozornil, od slova ke slovu, že „musíme intervenovat v Sýrii, aby Asadův režim nezničil své protivníky stejným způsobem, jako Srbové masově pobili muslimy v Srebrenici“.

 

Abychom zesumírovali. Srebrenica v této geopolitické chvíli sehrává roli obrovského významu, jako zdánlivě humanitární výmluva pro uskutečnění  smrtících vojenských zásahů s cílem zničení států, které odmítají, aby se plně podřídily diktátům Západu. Kdekoli Západ užil Srebrenicu jako výmluvu pro uskutečnění agrese, jednalo se vždy o politické zájmy, bez souvislosti s humanitou, anebo to byl ve stejnou dobu i hmotný zájem, aby se ten určený stát obsadil a uloupily  jeho přírodní zdroje.

 

Kromě tohoto globálního využití Srebrenici, na místním měřítku, na Balkánu, existuje ještě jedno velmi důležité využití. Srebrenica byla přeměněna do zakladatelského mýtu o bosenském národě, a to se vztahuje na slovanské obyvatelstvo BaH, některých částí Srbska a Černé Hory, které během turecké nadvlády přijalo muslimskou víru. Zájem Západu v balkánském regionu lze zredukovat na staré římské pravidlo divide et impera, rozděl a panuj. Podobný bratrovražedný princip se používá i na Ukrajině v průběhu tvorby umělého proti-ruského národa. Západ mohutně podporuje vznik umělého bosenského muslimského národa v Bosně, se sebevědomím, které bude dle možností co nejvíce vzdálené od dějinných kořenů jeho předků a nynějších příslušníků. Oficiální verze o genocidě v Srebrenici, přeměněna do mýtu o pokusu pravoslavných Srbů vyhladit své muslimské sousedy, v tomto kontextu se mění do mocného prostředku pro trvalý rozkol mezi lidmi stejné krve, jazyka i původu.. K lepšímu pochopení tohoto mechanizmu, znova obracíme pozornost na události v Ukrajině. Z toho rozkolu mají užitek jen západní mocnosti, které se tam, jakož i tady, předvádějí v roli arbitrů. Podle toho, udržování toho mýtu je nezbytné, aby se  i na veliké části teritoria bývalé Jugoslávie ospravedlnila přítomnost i vměšování Západu .

 

Existuje ještě jeden užitek, který Západ čerpá ze zdánlivé podpory bosenských muslimů. Oběti agrese Západu, po rozpadu SSSR a po zániku multipolárního světa, jsou z největší části muslimové. Když se všechny ty oběti sečtou, v Iráku, Afghánistánu, Libyi, Sýrii, v Jemenu, a na dalších místech, jedná se o dvou až třech milionech nevinných, klidných lidí, v obrovské většině muslimů. To je dvěstěkrát nebo třistakrát více obětí, než jich údajně bylo v Srebrenici. Pokrytecká podpora bosenských muslimů poskytuje Západu možnost tvrdit, že nic nemá proti Arabům, muslimům nebo islámu jako takovým. Jako důkaz blahosklonnosti k muslimskému světu se v propagandě zdůrazňuje  údajná podpora bosenským muslimům a posedle se trvá na mezinárodním uznání „genocidy“ v Srebrenici, kterou údajně provedli Srbové.

Srebrenica je mikrokosmos strašného a uměle vyvolaného „konfliktu civilizací“, který se připravuje.

 

Ani v jednom základním bodě oficiální povídání o Srebrenici, které promovují političtí vedoucí západních států, západní media, soudy a instituce, které Západ založil a financuje, jako je na příklad Tribunál v Haagu – není v stavu vydržet  kritiku. To je proto, že Srebrenica nikdy nebyla podle předpisu vyšetřena jako kriminalistický případ. Od samotného začátku, a to je už 20 let, Srebrenica se zpracovává výlučně jako politický a propagandistický trumf. Všechny odpovědi, které jste dosud dostávali  jsou v hlavních rysech chybné a slouží zájmům těch, kteří si udělali monopol na právo, aby tu otázku řešili ve svůj prospěch.

 

V Republice Srbské (RS) probíhá druhá fáze „barevné revoluce“, která byla započata vloni a v té době téměř uspěla. Z hlediska iniciátorů a místních vykonavatelů toho procesu, Srebrenica je klíčovou součástí jejich operativního plánu. Oni proto křečovitě bojují, aby se za každou cenu uchovala lživá, úřední verze srebrenického narativu, protože to je pro ně nezbytné morální krytí pro velezradu, kterou se zavázali uskutečnit.

 

Republika Srbská je na mušce, protože její existence a konsolidace jsou přesvědčivým důkazem, nehledě na všechny ztráty a chyby, že masové oběti a utrpení v devadesátých letech byly korunovány jedním nezpochybnitelným srbským úspěchem. Ze zorného uhlu cizího faktoru, Dayton je pouze krátké vojenské příměří a ne trvalý politicky domluvený mír. Série ústavních útoků na RS následována bezprostředně po přerušení konfliktu, vymyšlením „Bonnských zplnomocnění“, dekretováním protiústavně zvýšených pravomocí centrálních úřadů v Sarajevu, současným přenosem zplnomocnění srbské entity, zrušením VRS (Vojsko Republiky Srbské) a zničením nezávislých obranných kapacit RS, kromě jiného. Všechno to bylo úspěšně vykonáno využitím některých korumpovaných srbských politiků, zcela lhostejných k přežití státu a budoucnosti lidu.

 

Současně s pochodem politického odbourávání, předvídatelně přišel i rozkaz k vykonání morální sebevraždy. Vládě RS byl v 2003 a 2004 dán příkaz, aby samo iniciativně přiznala „genocidu v Srebrenici“ a aby i tímto způsobem připravila cestu k vlastní likvidaci.

 

Tehdejší vládní nomenklatura RS, vedena předsedou Draganem Čavićem, vyšla tomu návrhu o své vůli vstříc. Následkem toho byla zlověstná „Zpráva Komise o Srebrenici“ z roku 2004, která jako mlýnský kámen ještě stále visí na krku RS a jejího lidu. Tehdejší vláda nekriticky a úředně přijala všechny základní body propagandistické konstrukce událostí v Srebrenici v červenci 1995, ve kterých se RS těžce obviňuje z nejhnusnějšího zločinu, který existuje v mezinárodním právu. Jeviště bylo připraveno pro brzkou samo likvidaci „genocidního výtvoru“, pro který 25 000 našich nejbližších položilo své životy a stovky tisíc občanů zažili nevídaná utrpení a ničení.

 

Souhrou nečekaných politických okolností, plánované zrušení RS muselo být odloženo o osm roků. Objevil se, a stále sílil, mohutný odpor proti rozbití bezpečného domu srbského lidu. Bylo dosaženo významných úspěchů pro zastavení procesu bourání. Centrální bod lživé morální obžaloby, kterou se RS upírá právo na existenci – propagandistické vyprávění (narativ) bez skutkové podstaty o „genocidě“ v Srebrenici – bylo konečně a úspěšně, s vědeckou přesností, dáno pod zvětšovací sklo.

Nicméně příslovečný „čert“ skutečně nespí. Jemu se částečně podařilo vrátit vše téměř na výchozí bod. Šikovnou manipulací lidmi, jejich ambicemi a vášněmi, promítáním klamů, on zase vnucuje svoji původní agendu. Zformoval skupinu místních politiků bez skrupulí, připravených, aby v tom spolupracovali. RS je zase potenciálně pod otazníkem, přes svůdná schémata „ústavních reforem“, integrace a „funkčního státu“. Krajní následek použití těch schémat je buď zánik RS nebo její zredukování na prázdnou skořápku v rámci centralizované Bosny a Hercegoviny, která bude pod kontrolou cizinců.

 

Srebrenica má jasně určenou roli v uskutečnění toho programu. Ochotným spolupracovníkům v sebezničení Republiky Srbské, páté koloně, jejíž úkol je uskutečnit převrat a v zájmu cizích mentorů uchvátit moc, Srebrenica je nezbytná jako alibi pro vše zlé, na co se dopředu zavázali. Dohoda s ďáblem je závažná věc. Jak se Faust ke své zkáze přesvědčil, ďábel jako smluvní strana svým spolupracovníkům nikdy neodpouští když nesplní své slíbené závazky.

 

V případě, že by uchvátili moc, každý svůj tah při ničení RS budou výmluvně ospravedlňovat, že „musí“. Budou házet prach do očí, „že mezinárodní společenství zjistilo, že jsme v Srebrenici  uskutečnili genocidu, za kterou se teď musíme vykoupit“ – a to výlučně uspokojováním všech vznesených požadavků. Srebrenica se stane vedoucím motivem jejich destruktivní politiky.

 

Proto je nyní pro ně kriticky důležité, aby se vylhané vyprávění za každou cenu udrželo v původním tvaru. Každý, kdo to vylhané vyprávění boří – je nejnebezpečnější nepřítel.

 

Teprve teď, kdyby uchvátili moc, lživá konstrukce Srebrenici by doznala svůj plný výraz. Vše, co bylo dosud viděno, by bledlo v porovnání s tím, co by následovalo.

 

České národní listy

Zdroj: http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/vyznam-srebrenici-160115.htm

„Vhodnou základnou pro manželství je oboustranné nepochopení.“ Oscar Wilde