Pokud chceme porozumět Bushově zahraniční politice v Iráku, stačí se podívat na Afghánistán. Základní principy je totožné.
Asi 11.000 amerických vojáků je umístěno v Afghánistánu. Většina z nich je umístěna v armádních zařízeních a většina z nich nepřispívá ničím ke stabilitě, nebo přestavbě venkova. Někteří jsou zapojeni do pokračující kampaně proti znovu se zmáhajícímu Talibanu na jihu země, i když to je hlavně omezeno na bombardovací mise a zvláštní operace /polovojenské nájezdy/. Není naprosto žádná snaha o standardizaci života vně Kábulu. Válečníci a drogoví obchodníci, jsou v podstatě necháni, aby si dělali co chtějí.
Armáda 11.000 mužů je ve skutečnosti nepatrná, pokud by měla zajistit obnovení bezpečnosti v zemi velikosti Afghánistánu. Bushova administrativa ví, že toho není možné dosáhnout silami této velikosti a my to víme také. Představa demokratizujícího se Afghánistánu je pečlivě živená iluze, která je realitou pouze v projevech George Bushe. Nejsou žádné plány na přestavbu, nebo sjednocení Afghánistánu, omezená přítomnost armády je toho důkazem.
Nicotný přijatý závazek prostředků k obnově také dokazuje, že USA neudělaly žádné velké skutečné úsilí k dodržení jejich závazků vůči Afghánistánu. Před válkou prezident Bush sliboval „Marshallův plán“ pro sužovanou zemi. Nic co by se přestavbě i jen vzdáleně podobalo se však nekonalo. Běžný rozpočet pro Afghánistán je 3 miliardy. Z této částky jde 2.3 miliardy na armádu a bezpečnostní potřeby. Zbylá chatrná částka je určena na různé líbivé projekty, které budou vylepšovat Bushův obraz během volebního roku. Možná dodavatelé jako KBR /Kellog, Brown and Root – firma podřízena firmě Halliburton/ postaví společně dívčí školu, nebo ženský domov aby ukázali jedinečnou velkodušnost okupanta. Výsledkem ale nebude zlepšení života průměrných obyvatel Afghánistánu.
Tyto dva faktory – bezvýznamná velikost rozmístěných jednotek a nedostatečné financování přestavby, by měly bez pochybností prokázat, že Bushova administrativa nepracuje na ustavení demokratického Afghánistánu. Bush při bombardování prohlašoval, že se vyvaruje „budování států“. Místo toho se Afghánistán stává dalším klientským státem, který nepocítil normální bezpečnost po dobu trvání okupace. Bezpečnostní vakuum vzniklé válkou a podporované pohrdáním k potřebám lidí směruje Afghánistán dále dolů směrem ke zmrzačení.
Bushova administrativa věnovala značný čas k formování Karzáího vlády, která přitom nemá žádnou demokratickou legitimitu. Zástupci Bushovy administrativy přerušili původní Loju Jirgu /veliká rada/, aby si zajistili, že jejich muž – Hamíd Karzáí bude vybrán, a to se také přesně stalo. Bývalý král Zahir Shah, který byl nejpopulárnější mezi lidem /obdržel 800 z 1500 možných hlasů v první tajné volbě/. Na tajných zákulisních jednáních však USA dosáhly svého. Zahir Shah se tedy uchýlil zpět do svého soukromí v Itálii.
Karzáí /bývalý zaměstnanec ropné firmy UNOCAL/ je možná loutka, ale on je vlídná loutka, která prokazuje neobvyklou schopnost přežít četné útoky. Bývá sarkasticky nazýván „starosta Kábulu“ a jeho moc nesahá daleko za hranice města. Jeho vládní kabinet je složen z ministrů vyškolených Američany a někteří z nich jsou zvyklí pracovat ve Světové bance. Můžeme si být jistí, že prošli testem „svobodného trhu“, jako všichni Bushovi pověřenci. Budou se tedy úzkostlivě držet směrnic z Washingtonu. Až přijde čas, aby odepsali Afghánské zdroje dravým americkým energetickým gigantům, můžeme očekávat, že vyhoví bez žádných trapných ukázek vlastenecké loajality vůči rodné zemi.
Vně Kábulu nemá centrální vláda žádnou skutečnou moc. Venkov je rejdiště válečníků, loupeživých band a drogových obchodníků. Taliban se probudil na jihu, ale jeho palebná síla se nemůže rovnat americké armádě. Proto sází na rozvratné procesy a pokouší se naklonit si rozčarované rolníky. Americká armáda spolupracuje s rozličnými uskupeními, bez ohledu na jejich oblibu mezi většinou obyvatel pro jejich schopnost udeřit, nebo odhalit akty terorismu.
Život pro lidi vně Kábulu není lepší, než pod Talibanem. Válečníci a narko-obchodníci nejsou o nic méně brutálnější, než jejich předchůdci a spravedlnost je stejně libovolná jako předtím. Ačkoliv OSN a NATO oznámili, že přijmou roli v přinášení právního stavu venkovu, nic z toho se zatím nestalo. Jako nedávno prohlásil Mullah Omar „Jak úspěšní byli Američané v přinášení demokracie do Afghánistánu“?
Naprosto neúspěšní.
Operace Trvalá svoboda byla velkým marketingovým prostředkem k podpoře útoku, ale bídně selhala v ustavení demokracie, nebo alespoň minimální úrovně bezpečnosti obyvatel země.
Stejně špatný způsob se nyní objevuje v Iráku. Armáda, která je pod stálým tlakem, nyní ustupuje se svými základnami mimo hlavní město Bagdád. To zamezí jejich budoucí účasti na svízelné práci při udržování bezpečnosti. Z jejich nových postavení budou provádět pouze polovojenské nájezdy, ale co týče budování míru v sužovaném hlavním městě /a riskování amerických životů během tohoto procesu/ to vypadá, že s tím bude konec.
Naftová pole byla zabezpečena, cesty potrubí budou ochráněny a obchod bude oživen. Všechno ostatní je nepodstatné.
Stejně jako v Afghánistánu, většina peněz poskytnutých americkým Kongresem je vynaložena na základní životní potřeby armády a smluvní závazky /Halliburton, Bechtel atd./
Jen malá část fondů je přidělena na přestavbu /20 miliard/ a tato částka nemůže v žádném případě stačit na ovlivnění života Iráčanů. Sliby Bushovy administrativy o „zrovnoprávnění“ a „demokracii“ vypadají spíše jako nic víc, než prázdné řeči, zbavené jakékoliv podstaty.
Důkazem toho měl být bezpečený Irák směřující ke svobodným volbám. Američané zatím neumožnili ni jedno. Místo toho se administrativa pokouší ovládnout výsledek volebního procesu, zatímco stahuje své vojáky vně neklidného Bagdádu. To může mít za následek pohromu. Irák je sud se střelným prachem a ať už bude Bushova administrativa manipulovat volby, či ne, nebo ať se volby uskuteční pozdě, či v požadovaném termínu, Irák lehce sestoupí do anarchie.
Administrativa udělala vypočítavé rozhodnutí o zastavení každodenních ztrát amerických životů tím, že se rozhodli odstoupit a nechat Iráčany, aby se postarali sami o sebe.
Vidíme již první výsledky této strategie – dramatický nárůst počtu zabitých iráckých policistů. Tyto nové skutečnosti ale nelze zvrátit bez amerického zákroku.
Bushova administrativa hraje v Afghánistánu i Iráku nebezpečnou hru. Situace v obou zemích se blíží katastrofě. Neúspěšná politika je stále jasněji vidět. I když média i Bushova administrativa opakovaně lžou o katastrofě, nemohou zabránit odhalení skutečné Bushovy politiky v obou zemích. Ta je jasná – moc se poskytne jen malé skupince lidí, která ovládne celou populaci a veškeré zdroje. To naznačuje, že se nepřikládá žádný význam zhroucení existujícího sociálního systému, nebo hrozbě násilí plynoucí z této situace. To mlčky předpokládá zhroucení současného stavu a rozdělení se podle etnických a kmenových hranic, dále přechod do stavu odboje a odvety.
To je to, co můžeme vidět v Afghánistánu dva roky po bombardování – rozpadlý stát, bez ústřední správy a s žádným úsilím o sjednocení. Obchod s drogami, boje mezi frakcemi a bezpečnostní vakuum jsou logickými důsledky této nové reality.
Tímto modelem společenského rozpadu nyní prochází Irák. Bushovi obhájci v médiích se nás budou snažit přesvědčit, že tento předpověditelný chaos je geneze demokracie, ale fakta prokáží opak. V každém případě – Afghánistán je dál nejen od demokracie, ale i od formy souvislé formy vlády více než byl před invazí. V žádném případě nevypadá, že by mohl být Afghánistán vzorem úspěchu Bushovy administrativy. Pak by nás nemělo překvapit, že když zkouší stejný model v Iráku – výsledky se ukážou být stejně tragické. Nezdá se, že by krveprolití, které se každodenně odehrává v ulicích Bagdádu mělo nějaký vliv na našeho zbožného prezidenta. Zůstávají v nás pochyby, že jakákoliv ukázka lidského utrpení odradí tyto lidi od jejich velikých vizí.
Přeložil Messin, 27.2.2004