Felicity Arbuthnot, Global Research (14.4.2007)

Kdo vymazává historii Iráku? Už po minutě pobytu v zemi každého návštěvníka informují: „jsme kolébkou civilizace“. Následně vypukne vášnivé chlubení historickými klenoty a archeologickými divy sahajícími zdánlivě až za hranice času. Oni nejsou sunnité, šíité, křesťané…atd, jsou to Mezopotámci (Mesopotamias) a jsou živeni pýchou od počátku časů.

Zlatá mešita v Sámaře, odpálená 22.února minulého roku, byla šíitskou svatyní v převážně sunnitském městě. Zdejší obyvatelé se o ní starali a chránili jí po celá staletí. Jižní svatá města Nadžáf a Kerbala v minulosti vyhledávali všichni Iráčané – bez ohledu na vyznání. Před invazí bylo nepředstavitelné zajímat se o to, zda je host, řidič, či obchodník vyznavačem nějakého náboženství, nebo sekty. Byli to zkrátka Iráčané, vzájemně provázaní sňatky, žijící vedle sebe. Ale od doby, kdy se Irák dostal pod zvýšený dohled a bylo vyhlášeno, že „mise je splněna“ (9.dubna 2003), jsou zde podle amerického a britského slovníku „sunnitské a šíitské kmeny“. Jsou to najednou lidé „neschopní převzít odpovědnost za svou zemi“ (což předtím nápaditě zvládali i přes 13 let trvající sankce, uvalené na zemi OSN po americkém a britském nátlaku.)

Tak jsou Iráčané představováni jako rozdělený, zaostalý světový národ a v rámci pravidla „rozděl a panuj“, jsou vnášeny pochyby tam, kde nikdy nebyly a ničeno vše, co je drží pohromadě. Jednou ze základních takových věcí je v tomto případě historie.

Jedním ze zlomků moderní historie (podle iráckých měřítek) byl minulý týden zničený most Al Sarafiya. Postavili ho Britové v časech jiného mezopotámského dobrodružství na začátku 20.století. Na rozdíl od mnoha jiných iráckých podivuhodných mostů přežil kobercové bombardování v roce 1991, ale ne už nynější invazi. Zatímco tvrzení se liší – od bomby v kamionu (a existuje množství zpráv o tom, jak majitelé kamionů, dodávek a vozidel nalezli po zastavení koaličními jednotkami ve svých vozech výbušniny), jeden očitý svědek – Farhan Sudani tvrdí, že viděl raketu vystřelenou z americké helikoptéry.

„Je to jedna z bagdádských památek. Každý den ztrácíme hodně z naší historie“, říká Ahmen Adul-Karim, kteří žije poblíž. „Je to jedna z nejslavnějších památek spojována s novou bagdádskou historií“ říká architekt Haider Ghazala. Irácké mosty jsou jako tepny, které spojují srdce Bagdádu se vzdálenými okraji. Když byly bombardovány v roce 1991, téměř všechny byly přestavěny s neobyčejnou vynalézavostí i přes uvalené embargo. Most 14.července – pojmenovaný tak pro připomínku revoluce z roku 1958 proti Britům (kteří otevřeli dveře monopolům k drancování ropného bohatství) byl přestavěn naposled. Iráčané sledovali komplikovanou přestavbu se zatajeným dechem a mnozí ani nevěřili, že to lze udělat. Když bylo hotovo, nahrnuli se do Bagdádu z celé země a mnozí si lehali na zem a líbali beton mostu.

Většina Babylonu byla zničena americkými a polskými vojáky, archeologickými barbary, stejně jako Ur – místo, kde se údajně narodil Abraham. A kdo má odvahu cestovat po „osvobozeném“ Iráku a vyhotovit seznam dalších iráckých zničených klenotů a historických památek?

Dnes je to Kerbala, místo jedné z nejctěnějších šíitských svatyní, hrob Imáma Husseina Bin Aliho a jeho bratra Abbase, kteří zanechali význačnou stopu v islámské historii v bitvě u Tuffu (Battle of Tuff) roku 622. Imam Hussein byl nemilosrdně zabit, údajně v jedné ruce s koránem a v druhé s mečem. Jeho slova: „lepší důstojná smrt, nežli život v ponížení“ hluboce rezonují nejen v jeho šíitských následovnících, ale i v celém Iráku. Ve skutečnosti tato slova vlastně silně působí na každý napadený národ. Zatímco píši tato slova, sbírají části lidských těl.

Před invazí byli sebevražedné výbuchy v Iráku něčím neslýchaným. V 90.letech bylo několik bomb v automobilech, které ohromily Iráčany a zdály se být dílem bývalé Američany oblíbené Irácké národní shody (Iraq National Accord) Iyada Allawiho. Američtí mluvčí opakují svou mantru: „Al-Kaida“. Ale před invazí v Iráku žádná Al-Kaida (beztak výtvor CIA) nebyla. Není nejsilnější armáda na světě schopna uhlídat irácké hranice? Saddám Husajn s tím neměl nikdy problém. V každé případě, americká armáda sama řekla, že zahraniční bojovníci páchají jen minimální procento útoků a Iráčané žili společně po celá staletí. Když přítelkyně – a mnoho dalších – před invazí řekla: „jen ať přijdou, bojovali jsme proti útočníkům po celá staletí“, mluvila právě o tom. Iráčané nebojují proti Iráčanům.

Sunnité by napadli Kerbalu? Během obléhání Fallúdže lidé Nadžafu a Kerbaly cestovali riskantní severozápadní cestou s kamiony potravin, zboží a léků. Stálo by jim to za to, tolik se přiblížit okupantům, pokud by uvnitř byli nepřátelé?

„Dokonce i v případě války Irán-Irák byla naše archeologická místa a historie respektovány“ řekl smutně archeolog v roce 1991, když referoval o nevybíravém ničení ze vzduchu a naprosté lhostejnosti k lidským životům, mezinárodním konvencím i dohodám o pravidlech války.

Vzpomeňte na raketu vystřelenou na most v iránské provincii sousedící s iráckou Basrou. „Ta bomba měla britský akcent“, řekl mluvčí iránské vlády. Možná měla, možná, že ne, ale „náhodné krámy/materiál“ („stuff happens“) po celém regionu, jak to vyjádřil Rumsfeld po invazním zplenění a zdecimování země – to je něco, co před 9.dubnem 2003 prostě neexistovalo. Britské jednotky (někteří z nich byli minulý rok chyceni v arabských šatech s autem plným výbušnin, zatčeni a následně vysvobozeni tím, že k jejich záchraně museli Britové zbořit celou věznici) předali Kerbalu tento měsíc do rukou Iráčanů. Stejně jako už to učinili v roce 1915.

O Velikonocích měli britští a čeští vojáci v jižním Iráku soutěž s hasičskými vozy k výběru peněz na charitu (Češi vyhráli) a nashromáždili 2.000 liber. Charita byla určena pro jejich zraněné kolegy z personálu v jedné z nejbohatších zemí na planetě, Velké Británii. Nikoliv pro zmrzačené rodiče a děti jižního Iráku, za jejichž zranění jsou nájezdníci odpovědni. Mohli bychom si zrovna tak představit, že by se mohli rozjet až do Kerbaly a doručit tam částku jako součást spěchající pomoci, kterou obyvatelé Nadžafu a Kerbaly navzdory svému nedostatku a bídě poskytli Fallúdži. Žádné tajení dechu.

A KDO vymazává iráckou historii?

Překlad Mesin, 26.4. 2007 Zdroj