Finský vyjednávač Martii Ahtisaari žádá, aby mezinárodní společenství přesvědčilo Srbsko, že se má pro jakési vyšší cíle míru a stability na Balkáně vzdát Kosova. Skutečný obsah této věty převedený z diplomatického jazyka do srozumitelné češtiny zní takto: Ahtissari žádá ve věci Kosova nový Mnichov. V roce 1938 Německo také žádalo, aby západní velmoci přinutily ČSR „v zájmu zachování míru“ vzdát se části svého území.

Paralely mezi česko-německým konfliktem o české pohraničí a srbskoalbánským sporem o Kosovo jsou očividné. Nikdo nepopírá, že většinu obyvatelstva Kosova tvoří dnes etničtí Albánci, stejně jako nelze popřít, že v českém a moravském pohraničí tvořili naprostou většinu obyvatel etničtí Němci. Ovšem Němce z pohraničí po vzniku Československa v roce 1918 nikdo z jejich domovů nevyháněl (rok 1945 je jinou kapitolou), zatímco vyhánění Srbů nabylo po roce 1999 masových rozměrů a ve fakticky samostatném Kosovu bude nepochybně dokončeno.

Etnické poměry Kosova nebo českého pohraničí ostatně nejsou až tak důležité, mnohem důležitější jsou historické vazby. Nikdo totiž také nemůže popřít, že Kosovo bylo částí středověkého Srbska a od porážky Turecka v první balkánské válce roku 1912 je trvale součástí Srbska moderního, podobně jako tzv. Sudety byly vždy součástí české koruny. Jedinou výjimku představuje v obou případech období druhé světové války, kdy se české pohraničí stalo v roce 1938 součástí Velkého Německa a Kosovo po porážce Jugoslávie na jaře 1941 součásti Velké Albánie; tu do roku 1943 ovládali Italové a v letech 1943-44 byla formálně samostatným státem pod německou ochranou. Jenže jak rozčlenění Československa, tak parcelaci Jugoslávie prohlásili Spojenci už během války za neplatné, a právně tedy tyto změny hranic neměly a nemají žádný význam.

Je pravda, že Miloševićův režim se dopustil v letech 1989-1999 na albánském obyvatelstvu v Kosovu velkých křivd, ale to neznamená, že za to má být trestána dnešní demokratická vláda a všichni Srbové v Kosovu. Kosovo znamená pro Srby historicky totéž, co pro Čechy pohraniční hory, které také chápeme jako nedílnou součást své minulosti. Žádná vláda v Bělehradě proto dobrovolně Ahtisaarův plán nepřijme a přijmout z vnitropolitických důvodů nemůže. Je samozřejmě možné k „dobrovolnému“ odstoupení Kosova Bělehrad soustředěným tlakem donutit, ale takový akt budou široké vrstvy srbského obyvatelstva chápat jako diktát.

Při zániku Jugoslávie v roce 1991 přijalo mezinárodní společenství rozumnou zásadu, že hranicemi nových samostatných států budou někdejší hranice svazových jugoslávských republik, a to bez ohledu na etnické složení obyvatelstva. Nyní poprvé je tato zásada jasně porušena. Západ se dušuje, že tím nevytváří precedens pro podobné požadavky jiných menšin. Pokud to tedy správně chápu, má být obyvatelstvo zeměkoule do budoucna rozděleno na dvě části: první budou tvořit Kosovští Albánci, kteří získají právo na odtržení svého etnického území, a druhou všechny ostatní národy a etnické skupiny, které toto právo mít nebudou. Takový přístup je ovšem přijatelný jedině pro Albánce, a proto nemůže nikdy fungovat. Precedens nepochybně vznikne a na jeho základě bude těžké bránit např. bosenským Srbům v odtržení od Bosny a Hercegoviny.

Ahtisaariho plán je mrtvě narozeným dítětem. Srbům a Srbsku neposkytuje prakticky nic, a není to tedy žádný kompromis. Bude to jen nový Mnichov, tentokráte na Srbsku. A tak jako nepřinesl mír Evropě diktát v Mnichově v roce 1938, nepřinese jej ani diktát z Vídně v roce 2007.

Autor Doc. PhDr. Jan Rychlík, DrSc. je český historik, univerzitní profesor, působí na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Karlovy Univerzity v Praze. Specializuje se na moderní české a slovenské dějiny jihovýchodní Evropy.

Zdroj