Diana Johnstone, GlobalResearch

5. října 2000 byl řádný průběh prezidentských voleb v Jugoslávii prudce přerušen tím, co západní média označila za „demokratickou revoluci“ proti diktátorovi – prezidentovi Miloševićovi. Ve skutečnosti se tento „diktátor“ právě chystal vstoupit do závěrečného kola jugoslávské prezidentské volby, kterou měl se vší pravděpodobností prohrát ve prospěch hlavního opozičního kandidáta Vojislava Koštunici.

 

Spojené státy, spíše než aby podporovaly demokratický volební proces – trénovaly a podněcovaly aktivisty k obsazení ulic – a nahradily ho tak televizním výjevem lidového povstání. Scénáristé pravděpodobně vytvořili tuto show podle stejně zinscenovaného svržení manželů Ceauceskových v Rumunsku o Vánocích roku 1989, které následně po jedné z nejkratších soudních maškarád v dějinách skončilo jejich zavražděním. Valné části neznalého světa mohlo připadat, že svržení během povstání dokazuje, že Milošević byl skutečně „diktátor“ tak jako Ceaucescu. Být poražen ve volbách, by však mělo svědčit o opaku.

 

Na rozdíl od Ceauceska, byla vražda Miloševiće vykonávána pomalu, nepřímo a po mnoho let. 5. říjen vyznačuje den, kdy byla účinná politická moc v Jugoslávii uchvácena cizími mocnostmi, především Spojenými státy. Za zmatených okolností vyhlášený prezident Koštunica byl oslabený od samého počátku. Oblíbenec Západu Zoran Djindjić byl dosazen na místo srbského předsedy vlády a o pár měsíců později porušil srbskou ústavu, když vydal Miloševiće Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu, jedné z nejdéle trvajících soudních maškarád v dějinách.

 

Bělehradští politici, kteří se stylizovali do role „demokratů“, pracovali v iluzi, že předhození Miloševiće vlkům v ICTY by mělo stačit k zajištění přízně „mezinárodního společenství“. Ono to však nestačilo a další požadavky pokračují dodnes. Vydání Miloševiće, generálů Nebojši Pavkoviće, Sretena Lukiće, Vladimira Lazareviće a Dragoljuba Ojdaniće, admirála Miodraga Jokiće, Radovana Karadžiče, Vojislava Šešelje [do Haagu odjel dobrovolně, pozn. překl.] a dalších neznamenalo pro odstigmatizování Srbska nic. Právě naopak. Spolupráce s haagským tribunálem sloužila především k potvrzení kolektivní srbské viny. A vůbec, pokud se sami Srbové domnívají, že jejich vlastní vůdce je zodpovědný za veškeré války v Jugoslávii, kdo bude proti tomu co namítat? Vytrubovaná teorie o “společném zločinném podniku” za účelem vytvoření “Velkého Srbska” byla využívána k tomu, aby vina za  jakýkoli aspekt rozpadu Jugoslávie byla připsána smyšlenému srbskému spiknutí. Obětním beránkem se nestal pouze Milošević, ale Srbsko jako takové. Srbská vina za vše špatné, k čemu na Balkáně došlo, tvořila základ propagandy, které bylo využito k ospravedlnění agrese v roce 1999. Tím, že se tito „demokratičtí“ vůdci k této vině nepřímo hlásili, účinně podkopali morální nárok Srbska na Kosovo.

 

V červnu 1999, když bomby ničily mosty a továrny, se Milošević, pod hrozbou kobercového bombardování, které by úplně zničilo Srbsko, vzdal a umožnil, aby NATO okupovalo Kosovo. Stanovil si ale jisté podmínky, které pak Spojené státy následně ignorovaly.

 

Jeho nástupci se vzdali bezpodmínečně a utekli z méně riskantní bitvy. Vzdali se totiž snah informovat světové veřejné mínění o složité pravdě o Balkánu.

 

Nejen tito „demokratičtí“ vůdci, ale také mnoho Srbů, kteří nechápali, proč vlastně NATO bombardovalo jejich zemi, radši papouškuje oficiální verzi NATO, aby unikli izolaci. Budou tvrdit, že za vším, co se stalo v Jugoslávii, bylo selhání jednoho člověka, Slobodana Miloševiće. Ale my nejsme jako on, my jsme ti hodní.

 

Tohle však nefungovalo, protože diagnóza problému byla špatná.

 

Složitou souhrou událostí posloužila Jugoslávie jako experimentální pole pro americký projekt na přebudování světa. Jugoslávie byla experimentálním polem pro hard power při bombardování, ale také a dokonce ještě více pro soft power: pro propagandu a manipulaci. Techniky, které byly odzkoušeny v Jugoslávii, byly později použity v dalších zemích. Zejména šlo o tzv. „barevné revoluce“, které začaly v Bělehradu 5. října 2000.

 

Srbsko bylo a je i nadále obětí historické nespravedlnosti a předmětem stále pokračujícího osočování. Je pochopitelné a pravděpodobně nevyhnutelné, že se Srbové snaží uniknout z této nesnesitelné současnosti tím, že se buď projektují do mýticko-hrdinské minulosti nebo do mýticko-idylické budoucnosti v rámci Evropské unie. Do určité míry to může být odrazem jistého generačního rozštěpu. Starší generace se odvolává na mýtickou minulost a mladší generace předjímá mýtickou budoucnost.

 

Prozatím jsem nabyla dojmu, že srbští prozápadní vůdci jsou velmi zmatení, pokud  jde o současnost. Připadá mi, že tito vůdci, kteří se tak úzce identifikují se Západem, ho naprosto nepochopili. Někdy mám dojem, že tato srbská buržoazie se identifikuje s vlídnější a laskavější Amerikou, která možná existovala v minulosti, ale ne dnes. Zdá se, že oni zcela upřímně věří tomu, že když budou hodní k Západu, Západ bude hodný na ně. Oni však neví, s kým jednají. Zdá se, že nikdy neslyšeli známé americké rčení „Hodní hoši končívají poslední“ (Nice guys finish last). V tomto nemilosrdném světě být hodný jednoduše znamená, že jste ztroskotanec a že nic nebrání tomu, abyste byli podváděni a mláceni.

 

Spojené státy a jeho satelity v NATO se angažují ve světovém dobývání nového druhu. Je aktivní všude, a přesto je téměř neviditelné. Bizarně obrovská americká vojenská mašinérie nadále usiluje o „širokospektrální“ vojenskou převahu k ovládání všeho, co se děje –  od podzemí až po vesmír. To vše s pomocí téměř tisícovky zámořských vojenských základen po celém světě a energických programů na přeměnu někdejších obranných sil jiných států ve specializované „boxy na nářadí“ pro použití v jakékoli válce, kterou budou USA považovat za vhodnou začít kdekoli na světě. Každý den se spojené státy účastní společných vojenských cvičení s klientskými státy na tom či onom místě světa. Být spojencem USA znamená neschopnost bránit se sám, ale být schopen pomoci USA při útoku na nějakou jinou zemi.

 

A hodní hoši končívají poslední.

 

Stigmatizace Srbska pokračuje. Západní noviny Srbsko ignorují, pokud není možné o něm napsat něco negativního. Ve Francii mapy počasí, které uvádějí teploty v hlavních městech světa, přeskakují Srbsko, tato země prostě neexistuje. Jedinými, komu se daří prolamovat tuto bariéru, jsou tenisové hvězdy. Světový sport si zjevně uchovává svoji autonomii. Ovšem ne každý v Srbsku může být tenisovou hvězdou. Mimo tenisové kurty Srbsko i nadále nese stigma „extrémního nacionalismu“, „etnického čištění“, „nejhoršího masakru od konce 2. světové války“ a dokonce „genocidy“.

 

Přetrvávání této stigmatizace si žádá vysvětlení. Bylo to jen pár let po skončení 2. světové války, kdy byla Spolková republika Německo přijata do NATO a uznána za spojence Západu. Rychlost rehabilitace Německa měla dva důvody, které se nevztahují na Srbsko. Za prvé, Německo bylo průmyslovým tahounem a ekonomickou velmocí, jehož obnova měla zásadní význam pro ekonomiku vítězných Spojených států. A za druhé, existoval zde společný nepřítel, Sovětský svaz.

 

Někteří Srbové očividně doufali, že faktor „společného nepřítele“ by mohl rehabilitaci Srbska napomoci. Společným nepřítelem by v tomto případě byl islám. Někteří obdivuhodní přátelé Srbska se zcela upřímně tohoto přesvědčení drží, ale při vší úctě k nim, bych ráda vyjádřila vůči tomuto přístupu jisté námitky.

 

Je třeba mít na paměti, jaká role byla Srbům v této válečné hře připsána, měli být rasistickými nepřáteli muslimů. Tento stereotyp jen posiluje, když Srbové řeknou něco proti muslimům. Americká hra spočívala ve využití podpory muslimů v Bosně a Kosovu k uspokojení vůdců muslimského světa. V roce 2007 se zesnulý kongresman Tom Lantos, který v té době byl předsedou sněmovního výboru pro zahraniční věci, zmínil o nezávislosti pro Kosovo jako o „připomínce hlavně muslimským vládám tohoto světa, že… Spojené státy razí cestu k vytvoření převážně muslimské země v samém srdci Evropy.“

 

Mýtus srbské „genocidy“ spáchané na muslimech slouží k tomu, aby ve srovnání s tím vypadaly americké a izraelské války proti muslimům téměř humanitárně. Vnímat věci z hlediska konfliktu mezi křesťanským západem a muslimským světem hraje do ruky těm, kteří Jugoslávii využili jako své experimentální laboratoře pro dobývání. To však znemožňuje udělat si širší obrázek. Ukazuje to na nesprávného nepřítele. Není to muslimský svět, který zničil Jugoslávii, bylo to NATO. Nebyl to muslimský svět, který odtrhl Kosovo od Srbska -nebo který by tak mohl učinit -, bylo to NATO.

 

Jako osobní poznámku, musím říct, že když jsem navštívila Alžírsko a Libyi, setkala jsem se s intelektuály, kteří sympatizují se starou Jugoslávií a Srbskem. Totéž platí i pro Turecko, což je ještě překvapivější.

 

Rozhodnutí Srbska mají v kontextu projektu NATO na dobytí světa závažnější význam, než by se mohlo zdát. Když se Srbsko otáčí zády ke zbytku světa ve své touze po získání pochvaly od mocností NATO, které mu ukradly Kosovo, dokazuje to, že se agrese vyplácí.

 

Srbsku se nedostane rovnoprávného zacházení, dokud se nebude ze všech sil bránit v rovině propagandy. Dokud bude tento národ stigmatizován jako „genocidní“, nemůže si nárokovat ani Kosovo, ani cokoli jiného. Národ, který je páriou, může pouze žebrat na kolenou.

 

Shakespeare napsal: „Ten, kdo krade mi měšec, krade smetí… ale ten, kdo mi sekne dobré jméno, loupí mi něco, čím nezbohatne, mě za to dokonale ožebračí.“ Dovolte mi říct, že ztráta Kosova, jakkoli brutální a nespravedlivá, je menší ve srovnání se ztrátou dobrého jména Srbska. Srbští vůdci si stanovili špatné priority, činění marných gest k znovuzískání Kosova před vážnou snahou o obnovení srbské pověsti.

 

Srbsko nemá vojenskou sílu, aby si mohlo na NATO vymoci opětovné převzetí Kosova. Nemůže úspěšně bojovat na poli hard power. Ale může se přinejmenším pokusit bojovat na poli slov, obrazů a myšlenek.

 

Naprosto předpojaté procesy v Haagu mají za cíl ospravedlnit agresi NATO tím, že se ustanoví vina Srbska. V rámci dlouhého procesu s Miloševićem a během současného nekonečného procesu s Šešeljem se to přesto nepodařilo. Nicméně to zůstává skryté světovému veřejnému mínění. Skutečné chyby těchto poražených politiků jsou zanedbatelné ve srovnání s důsledky jejich démonizace. Srbští vlastenci by měli využít svědectví obsažená v těchto procesech, aby prokázali pravdu a obnovili čest Srbska. Měli by dělat výzkum, psát knihy, točit filmy a promlouvat k světu. Nejen svět, ale především mladší srbské generace by měly být připraveny pochopit tuto tragédii, ne proto, aby usilovaly o pomstu či ronily slzy, ale aby znaly pravdu a žily ve svobodě, nezávislosti a důstojnosti. Pouze pravda může člověka osvobodit.

 

Diana Johnstoneová je nezávislá americká novinářka a badatelka. Zaměřuje se především na evropskou politiku a zahraniční politiku západních států. Studovala Russian Area Studies a francouzskou literaturu. Je autorkou knih The Politics of Euromissiles: Europe in America’s World (1983) a Fools’ Crusade: Yugoslavia, NATO and Western Delusions (2002). Z francouzštiny přeložila knihu Humanitarian Imperialism: Using Human Rights to Sell War (2007) od Jeana Brickmonta. Od roku 1990 žije v Paříži.

 

Zdroj: http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=21317, překlad: Karel Hyka