Střízlivý pohled na upynulých deset let přesto ukazuje kontinuitu, nikoliv změnu – alespoň v chování vlády. Mezitím Američany opustila jakási kuráž, a ti nyní tolerují všemohoucí dohled státu a přijímají pravidelné pošlapávání toho, co zbylo z jejich svobody výměnou za prázdné sliby dočasné bezpečnosti.

Vláda George W. Bushe rychle zahájila trestnou výpravu proti Afghánistánu, kterou proměnila na „budování státu“ a nakonec zkrachovala. Síly NATO jsou nyní v Afghánistánu už déle než Sověti a s hodně podobným výsledkem. V roce 2003 napadl Bush pod vymyšlenou záminkou Irák – zemi zcela nesouvisející s událostmi z 11. září, nýbrž se zájmy jeho a svých poradců. I když byli američtí vojáci oficiálně staženi do prosince 2011, v zemi zůstalo asi 25.000 „pracovníků velvyslanectví“ a „vojenských dodavatelů“.

Usáma bin Ládin, domnělý strůjce útoků, byl údajně sledován až do Pákistánu a zabit v roce 2011 – i když existovala tvrzení, že zemřel už dávno v roce 2001 na selhání ledvin, a všechno od té doby bylo jen pronásledováním zdánlivé a reálně neexistující hrozby.

Ale o válku proti terorismu se rozhodně nejednalo, když například došlo na islámské radikály na Balkáně – právě naopak, američtí zákonodárci přivolali „džihádisty všech barev a odstínů“. Washington se tehdy zviditelnil podporou džihádistů v Evropě. A v tom samém roce, kdy byl Bin Ládin údajně zabit, Washington podpořil džihádisty v Libyi – a později v Sýrii.

Ale to ještě neznamená, že by v historii neexistoval žádný skutečný zlom, či rozhodující okamžik. Jen se musíte ještě trošku vrátit. Podle mě to byl den 24. března 1999, kdy atlantické impérium – přesvědčeno o vrcholu své moci, mimořádně a osvobozeno od pravidel, které chtělo násilím vnutit ostatním – zahájilo malou zlou válku proti zemi zvané Jugoslávie.

Vedení této války perfektně sedí na definici terorismu. Podívejte se na fotky z Jugoslávie 1999 a New Yorku 2001 vedle sebe a přemýšlejte o děsivé podobnosti.

Válka byla jednoznačným aktem agrese, porušujícím jak chartu NATO, tak americkou ústavu a postrádala jakoukoliv autorizaci OSN. Byla nezákonná, nelegitimní a nespravedlivá. Údajně vedená z „humanitárních“ důvodů, ve skutečnosti kvůli podpoře teroristického povstání Albánců, jehož cílem bylo odříznutí provincie Kosovo od Srbska.

Imperiální „diplomati“ a navonění generálové věřili, že se Srbové vzdají během jednoho týdne. Teprve o jedenáct týdnů později NATO skutečně obsadilo provincii Kosovo (a nikoliv celé Srbsko, jak nejprve požadovalo). Neodrazeni realitou, věřili vedoucí představitelé NATO svým vlastním lžím, což zajistilo opakování stejných a horších chyb v Afghánistánu, Iráku, Libyi…

A co je možná nejdůležitější, bombardování Jugoslávie mělo jeden efekt, který na Západě nikdo neočekával.  Až do této chvíle byli Rusové okouzleni Západem, i přes téměř deset let finančního a politického znásilňování. Ale první bomba, která zasáhla Bělehrad, byla budíčkem.

O patnáct let později vedení v Moskvě prokázalo, že ani nezapomnělo, ani neodpustilo. A něco mi říká, že Západ ještě nezačal platit skutečnou cenu za ten zlatý idol (pozlacená socha Billa Clintona) v Prištině, nebo sérii týrání a zvěrstvev uštědřených od té doby Srbsku.