Přesně před měsícem se ukrajinská krize zdála být blízko mírovému řešení: Evropská unie zprostředkovala jednání mezi vládou Viktora Janukovyče a vůdci opozice, kde bylo dosaženo dohody. Vláda souhlasila s příměřím za příslib předčasných voleb, zmenšení pravomocí prezidenta a propuštění opoziční vůdkyně a miliardářky Julie Tymošenkové, uvězněné na základě obvinění z korupce (a případného zapojení do plánování vraždy).

Nevyšlo to.

Místo toho byl ze méně než za 24 hodin od zahájení příměří oznámen akt šokujícího násilí, zpočátku sveden na ukrajinskou policii: 20 demonstrantů bylo střeleno a zabito. Opozice toho využila a rozbila dohodu podporovanou EU, zatímco ozbrojení aktivisté z ultranacionalistických uskupení Svoboda a Pravý sektor zaútočili na policii zápalnými lahvemi a do té doby médii označovaný „mírumilovný“ protest se poměrně rychle zvrhnul v násilí. Příběhu se rychle chopila západní hlavní média: zlí proruští autoritáři vraždí nevinné „prodemokratické“ demonstranty – lidé povstali – Janukovyč prchá – k moci na Ukrajině se dostali hodní hoši.

Jenže ukrajinská tajná služba zachytila telefonní rozhovor mezi šéfkou diplomacie EU Catherine Ashtonovou a estonským ministrem zahraničí Urmasem Paetem, ve kterém později informoval o svém výletě do Kyjeva. Nahrávka byla hned umístěna na server Youtube, a zde je příslušná část přepisu, kde Paet podává zprávu o svém rozhovoru s lékařkou Olgou Bogomoletovou, která měla na starosti lékařský tým na Majdanu.

Odstřelovači stříleli na demonstranty i policii, aby si obě strany myslely, že jsou pod palbou druhé strany – ideální recept na provokaci. Ale kdo za ní je?

Janukovyčova vláda by střelbou na demonstranty nic nezískala: dohoda byla zrovna podepsána a situace se jevila podle všech známek pod kontrolou. Nicméně někdo nechtěl, aby smlouva zůstala v platnosti a byl pevně rozhodnutý jí rozklížit. A jaký je lepší způsob to udělat, než uspořádat takovouto provokaci?

Rusové obviňují z najmutí střelců vůdce puče, část z nich prohlásila, že identifikovali střelce, kteří podle nich byli „cizí národnosti“. Neřekli jaké národnosti, ale není si těžké představit, jakou zemi měli na mysli.

Ne, paní Ashtonová, oni to nechtějí vyšetřovat – a ano, „sakra“ je zcela v pořádku, i když trošku slabší vyjádření.

Takže kdo přesně provádí „vyšetřování“? Úřadující ukrajinský generální prokurátor Oleh Makhnitsky, vedoucí postava ultranacionalistické strany Svoboda. Tahle Svoboda a jejich kolegové pravicoví extremisté z Pravého sektoru jsou hlavními podezřelými v tomto zločinu, který očividně neznepokojuje americké ministerstvo zahraničí – ani jimi ovládaná americká média – která se zabývají přikrašlováním a krytím Svobody a jejich neonacistických spojenců, kteří podle nich mají prý „umírněné“ názory.

Z ukrajinského vroucího kotle nenávisti se vynořuje něco strašně odporného.

Když se skupina surovců z Pravého sektoru vloupala do kanceláře vrchního státního zástupce a napadla ho tam, západní média odvrátila pohled.  Když ti samí surovci vtrhli do kanceláře ukrajinské státní televize a zbili šéfa za vysílání materiálů, které neschvalovali, naše média „hlavního proudu“ předstírala, že se to nikdy nestalo (Chris Hayes na MCNBC byl výraznou výjimkou). Když nyní ministr zahraničí v rozhodně nepřátelských podmínkách s Ruskem obvinil ukrajinské revoluční předáky z vyvolání incidentu, který je má dostat k moci – většina „zpráv“ v anglicky mluvícím světě ho ignorovala, jako by se to nikdy nestalo.

Na názorech Svobody a Pravého sektoru není nic decentního a umírněného. Obě strany se nastěhovaly do vedení pučistické „prozatímní vlády“ : první dříve nazývaná „Sociální národní strana“, byla založena na památku názorů Stěpana Bandery, vůdce pro-nacistické milice ze druhé světové války, která bojovala s Rusy a přímo se podílela na holokaustu. Pravý sektor, polovojenská skupina řídící „bezpečnost“ na Majdanu, je ještě extrémnější, a byla vytvořena sloučením několika militantních neonacistických skupin, včetně „White Hammer“ a „Trident“. Neonacisté mají přijít z celé Evropy, aby se připojili k ukrajinské „národní revoluci“.

Dříve nebo později se vyjeví ohavnost toho, co nastává na Ukrajině. Neonacistickou „národní revoluci“ nelze navždy skrýt pod velmi tenkým pozlátkem „proevropského“ protestu. A tihle hoši jsou zvlášť neslušní – trochu více než kriminálníci, maskující se za „politické aktivisty“. Je tam toho dost k zametení pod koberec – a boule na tkanině jsou už viditelné.

Možná se nikdy nedozvíme, kdo najal odstřelovače, kteří předali Ukrajinu pod hejno nejrůznějších fašistů, zkorumpovaných oligarchů a jejich příznivců CIA. Nicméně nepotřebujeme stvrzenku, abychom to vyzkoumali. Třebaže otázka „Qui bono?“ k tomuto závěru pokaždé nestačí, v tomto případě tomu tak skutečně je.

A je tu fascinující otázka: co věděla a tajemných odstřelovačích americká vláda – jejíž špioni se bezpochyby plazí po celé Ukrajině –  a kdy o nich věděla?