Protiváleční aktivisté, kteří měli za to, že budou mít možnost prezentovat své názory na konferenci delegátů Demokratické strany v Bostonu, byli nepříjemně překvapeni: zákazy a šikana, která je ve městě čekala, nevypovídala o vřelém vztahu Johna Kerryho k aktivistům, kteří k němu často vzhlížejí jako k alternativě k současnému prezidentu Spojených států. Jsou-li aktivisté zaskočeni, je to jejich chyba: spoléhat na protiválečný postoj Kerryho mohl jen ten, kdo má za to, že v iluzích se žije bezpečněji.
Vyžeňte je pryč z našeho dohledu, zavřete je: takové bylo poselství Demokratické strany směrem k demonstrantům.
Mělo snad být jiné?
Demokratická strana se o protiválečné hnutí zajímá jen do té míry, do níž je možné pečlivým nafukováním obrazu Kerryho jako neochvějného kritika Bushe a skrýváním skutečného obsahu jeho politické agendy živit dojem, že právě on by měl být pro protiválečné aktivisty atraktivní alternativou.
Životnost iluzí je však nepřímo úměrná odvaze upřít na postoje kandidáta Demokratické strany alespoň o něco pečlivější pohled.
Obraz, který dostaneme, nedává nadějím na “pokrokovost” Kerryho v otázce války nijak růžové rysy.
Jednoduše, Kerry je stoupencem války. Hlasoval pro válku, chce vojenské angažmá v Iráku posílit – má v plánu podpořit okupační jednotky dalšími 40 tisíci vojáky armády Spojených států. Jediné, v čem se s Bushem a jeho vojenskými jestřáby liší, je otázka, jakým směrem válku eskalovat: zatímco Bushův tým pomýšlí na napadení Iránu (a snad Sýrie), dívá se Kerry směrem na Saudskou Arábii.
A když jsme u Bushových “warmongers”: nenechejme se mýlit, Kerry má zase svoje. Jedním z nich je šéf jeho zahraniční politiky Rand Beers, dlouholetý veterán na úseku národní bezpečnosti, který sloužil pod čtyřmi posledními prezidenty – za Bushovy administrativy přitom ve funkci speciálního poradce prezidenta pro boj s terorismem.
Právě v této funkci byl Beers hlavním obhájcem represivní vlády Kolumbie – a před Kongresem obvinil guerilovou formaci FARC ze… styků s al-Kajdou, která měla kolumbijské rebely cvičit. Co prohlášení o takových vazbách implikuje a co se jím sleduje, je zřejmé – tady však Beers přestřelil takovým způsobem, že zaskočil i tajnou službu.
“Zdá se, že neexistuje žádný důkaz o pobytu členů FARC v Afghánistánu,” uvedl jeden z jejích činitelů, “nikdy jsme o tom nikoho neinformovali a, upřímně řečeno, pochybuji, že by to kdokoli ministerstvu zahraničí tvrdil… Nevím, kde to (Beers) vzal. Nikdy jsme neměli žádný signál o tom, že by chlápci z FARC v Afghánistánu třebas jen byli… Moje první reakce byla, že se Rand přeřekl… nemohl jsem tomu uvěřit. Vůbec netuším, proč by to říkal.”
S nadějemi mnohých protiválečných aktivistů (dokonce i řady anarchistů!) nekoresponduje ani působení samotného Kerryho během války ve Vietnamu: kandidát na prezidenta se účastnil vražedného programu s názvem Phoenix, jehož cílem bylo zbavit Vietkong podpory, které se mu dostávalo ve vesnicích: americké kohorty tak uvalily na území krutý teror, během něhož byly zabity tisíce vesničanů, většinou prostých rolníků, včetně žen a dětí. Právě touto minulostí se Kerry chlubil, zatímco ji stavěl do kontrastu s rozpačitým postojem Bushe z oné doby.
Pro-kerryovské anarchisty, které jsme zmínili, teď ponechejme stranou: jejich angažmá ve volebním kolotoči je absurdní očividně. Zvolení Kerryho do čela sice stále víc kulhající, přesto však stále dominantní světové ekonomické a vojenské mocnosti, by ale zaskočilo i protiválečné hnutí. To má sice méně radikální cíle než důslední kritici statu quo a spokojilo by se s tím, pokud by našlo uvnitř establishmentu institucionalizovanou sílu, která by mu umožnila prezentovat jeho postoje, narazilo by však i ono: Místo Bushových válek by se mu dostalo válek Kerryho.
S iluzemi je ta potíž, že se z nich, ať je vydáváme sebehlasitěji za jedinou možnou “real politik”, stejně jednou probudíme do reality. Je dost možné, že někteří protiváleční aktivisté takovou zkušenost podstoupili právě v Bostonu těchto dní.
29.7.2004 , zdroj: www.part.cz