V časopisu Reflex 4/06 vyšel zajímavý rozhovor s filozofem a religionistou Břetislavem Horynou – „Evropanství se nedá odhlasovat“. Rozhovor se týkal především idey EU a v jeho druhé části lze nalézt mnoho zajímavých názorů. Tady je ta druhá část:

Naprosto vědomě a cíleně se vytváří situace, kdy je za realitu vydáváno něco, co nemá společného nic už ani s virtuální realitou a stojí úplně mimo rámec skutečnosti. Zatímco virtuální realita sloužila převážně ke hře, třeba i ke hře na zpravodajství o událostech ve světě, to, co ji vystřídalo, slouží k výchově: jednejte tak a tak, abyste dosáhli svého cíle, jímž jsou peníze.

Neměli by se politici zaměřit na vytváření podmínek chránících obyčejný život?

Obyčejný život, naplněný tím, že člověk má rodinu, děti, zaměstnání, jakous takous životní jistotu, založenou na nějaké strategii, plánu, na oprávněných životních očekáváních, je, obávám se, pro dnešek ztracen. Žijeme ve společnosti, již německý sociolog Ulrich Beck nazývá společností rizik. Od národních států jsme vždy oprávněně vyžadovali, aby garantovaly to, čím zdůvodňovaly svou existenci, a to jsou elementární jistoty, jako možnost obživy, bezpečí, ochrana zdraví, života a majetku. Toho současný stát – což je kromě jiného také důvod, proč si myslím, že národní státy nemají perspektivu, proč zanikají nebo už de facto zanikly – není schopen.

Jak to myslíte? Spíš dnes ze všech stran slyším, že dnešní stát je sociálně předimenzovaný a vychovává infantilní jedince, neschopné se o sebe postarat.

Těžko je starat se o sebe v ekonomickém systému založeném na prodeji pracovní síly v situaci, kdy je nouze o možnost pracovní sílu prodat. Systém, v němž žijeme, je založen na existenci trhu práce, jejž ale sám likviduje. Není to sociální stát, který by vychovával k infantilnímu dožadování výpomoci. Jsou to základní chyby ve fungování systému, jemuž se říká kapitalistický, a tyto chyby nakonec shodí člověka buď do pomocné sítě sociálních opatření, pokud jakž takž funguje sociální stát, nebo ho nechá propadnout až na dno, jako je tomu v zemích, které myšlenku sociálního státu nikdy ani nepřipustily. To je případ USA s jejich padesáti milióny analfabetů bez zdravotního pojištění, sociálního a důchodového zabezpečení. Potká-li je přírodní katastrofa čili věc naprosto neovlivnitelná, zůstanou doopravdy na dně. A moudrá matka Bushová řekne: Proboha, snad se nám sem nenastěhuje ta špinavá černošská chudina z New Orleansu a nezaneřádí náš Texas. Jistoty, jaké měl stát zaručovat, jsou narušené a nejvážnější poruchy jsou právě na trhu práce – nezaměstnanost je problém, který se bude dál jen zhoršovat.

Z čeho tak soudíte?

Z tendencí, jež se dají sledovat už desetiletí. Když jsem studoval, vycházela ekonomická teorie z předpokladu, že ekonomickou konjunkturu doprovází pokles nezaměstnanosti. Dnes tahle údajně základní premisa neplatí. Ať už ve stavu deprese, oživení, nebo konjunktury, nezaměstnanost v podstatě stagnuje nebo roste. Čili se děje něco, čemu jen přihlížíme a nerozumíme a co se přelepuje billboardy s heslem trvalé prosperity. Ovšem je nutné počítat s tím, že poroste procento lidí, kteří budou žít se ztrátou základních životních perspektiv. Budou se cítit jako „vyvrhelové“ společnosti, jež pro ně nemá místo. Co jim může nabídnout? Rekvalifikujte se?

Musí to být strašný zážitek …

Ono by možná stálo za zmínku, co všechno lidé dělají a co jsou schopni udělat, ne aby se udrželi ve hře na realitu, ale aby se udrželi ve hře obyčejného života. Nedávno jsem náhodou zaregistroval údaj o tom, kolik se vynakládá v USA prostředků jenom na to, čemu se dnešním skvělým jazykem říká hair styling. Pracně jsem vyrozuměl, že jde o to, jak se učesat, ale ta cifra zněla 50 miliard dolarů ročně.

To jsou hezké peníze…

A celkové náklady vynakládané pouze americkými muži na kosmetické úpravy, plastické operace, lifting a podobné akce přesahují 250, nebo dokonce 270 miliard dolarů ročně. Jenomže proč to ti lidé dělají? Aby se ráno podívali do zrcadla a řekli si: To jsem ale pěkný mládenec?

Ten motiv bych nevylučoval.

Já bych spíš řekl, že proto, aby obstáli na trhu práce i za tuhle cenu. Za cenu, že zasahují do přirozených životních procesů, protože stárnutí je přirozený proces. Ti lidé se vlastně fyzicky deformují a dělají to proto, že mají strach, aby jim zaměstnavatel neřekl, že už jsou staří a nepotřební. Strach je zahání do kosmetických salónů. A to všechno se děje v situaci, kdy projódování celé africké populace, které by zabránilo vážnému poškození zraku více než půl miliónu dětí ročně, by stálo pět centů na osobu. Do čeho se to dostáváme? Tohle je obyčejný život, tohle je obyčejný svět, ve kterém bychom rádi žili? Znovu opakuji, je nenávratně ztracen a na jeho místo se dostal svět nejistot, obav a strachu. Zaměstnání, živobytí jsou na prvním místě, ale zrovna tak v popředí je otázka bezpečnosti, čímž myslím obrovský nárůst kriminality a pocitu ohrožení. A terorismus? V brzké době se nás začne dotýkat měrou nedílnou. Nemám na mysli jen terorismus v podobě sebevrahů vyhazujících do vzduchu vagóny v metru, ale státní terorismus, otce individuálního terorismu.

Co tím myslíte?

Odevšad dnes slyším, že s terorismem se nejedná, terorismus se vyhlazuje, s terorismem se bojuje. Nikdo ale ještě jasně neřekl, co terorismus je. Pokud hledám a přemýšlím, dospívám ke zjištění, že základním znakem terorismu je zničení životních podmínek nepřítele. Nepřišel jsem na nic obecnějšího. Jedním z prvních typických příkladů, jímž možná začínají dějiny moderního terorismu, je datum 22. dubna 1915 a fronta u Yprů, kde byl poprvé použit bojový chemický plyn. Tam nešlo o to, zasáhnout nepřítele kulkou, bodákem, bojem muže proti muži, ale o to, učinit celou velkou část krajiny neobyvatelnou pro člověka.

Tato strategie se ale stala běžnou …

Následoval Cyklon B v Osvětimi, fosforové pumy, napalm a Agent Orange ve Vietnamu, kazetové bomby v Srbsku mezi 24. březnem až 10. červnem 1999. Jestliže momentálně největší, šestitunová americká bomba, jíž hrdinní piloti útočných bombardérů vtipně přezdívají Daisy Cutter, „sekačka sedmikrásek“, funguje tak, že v okruhu asi 600 metrů způsobuje podtlak a lidé v jejím dosahu umírají s vlastními plícemi v ústech, nejde o válku a boj, ale o vyloženě teroristický čin. Vše od myšlenky principu takové zbraně přes její vývoj až po použití se děje s všestrannou obrovskou podporou státu, dávají se za to odměny a metály. Kdyby něco podobného dělal jednotlivec, musel by být okamžitě trestně stíhán a náležitě potrestán, protože by připravoval masovou vraždu. Dělá-li to stát, je to co? Prý součást doktríny preventivního úderu v zájmu obrany státních zájmů. Nikdo ovšem neřekne, jakých zájmů, kdy jsou ohroženy, jaká jsou kritéria ohroženosti a jakou formu má preventivní úder mít a kdy skončí. Rozpoutalo se něco, co mělo svůj začátek, v čem se využívají teroristické prostředky, ale co evidentně nemá zpracovanou koncepci míru. A pak jsou už jen dvě možnosti – buď nevědí, jak ukončit to, co začali, nebo to ukončit nechtějí.

Pod slovem terorismus si ale dnes všichni představujeme něco jiného.

Islámský fundamentalismus, že ano. Samozřejmě, proti tomu, co jsem teď zmínil, stojí odporný, zbabělý individuální terorismus, jaký se nedá za žádných okolností schvalovat. Byla by velká hloupost domnívat se, že existuje nějaké faktické oprávnění jej podporovat či akceptovat. Rozdíl je ale zásadní. Individuální terorismus sice vede k nesmazatelným následkům v osobních životech postižených lidí. V tom je hrozný. Ale z širších hledisek je nakonec neškodný, protože se jím nedosáhne vůbec ničeho. Odehrává se v tak malých měřítkách a má tak malý dosah, že nemá žádný vliv na to, jak se bude vyvíjet státní politika, natož dějiny státního útvaru. Jeho výsledkem je jenom všeobecná hysterie, protože nevíme, co s ním, a děsí nás odhodlání sebevražedných teroristů, jemuž nerozumíme.

A dopady toho druhého?

Státní terorismus, jenž se odehrává údajně v zájmu obrany nejvyšších ideálů, svobody, demokracie, lidských práv, mění dějiny kultur a států. Že v New Yorku použili letadla k šílenému náletu na dvě budovy, je hrůza a je to naprosto neakceptovatelné, ale pořád jde o trestný čin, který měl být jako trestný čin vyšetřován policejními orgány a stíhán příslušnými soudy. Nezavdává příčinu k válečnému tažení. Pokud se místo dopadení a potrestání viníků okamžitě koná trestná výprava proti dvěma suverénním státům, nejprve proti Afghánistánu a pak proti Iráku, navíc pod falešnými a vylhanými záminkami, stojí celá tahle rádobypolitika na hliněných nohou a není nic než odsouzeníhodná.

Asi nebylo možné očekávat, že se Spojené státy, jež od konce druhé světové války masíroval silný protivník, promění v jakéhosi světového beránka. Nahromaděná agresivita, již samovolný sesuv SSSR nemohl vybít, hledá další cíl, dalšího nepřítele. Že si nakonec nepřítele najdou, nebylo tak těžké odhadnout.

Protiarabské nebo protisemitské obrazy a nálady byly patrné od začátku devadesátých let. Ve všech katastrofických filmech, kde je na pořadu dne likvidace USA, potažmo planety nějakým personifikovaným nebezpečím, ve všech těch Armageddonech a Dnech nezávislosti a já nevím jakých dalších výtvorech nesmírné kulturní a umělecké ceny, nese tohle nebezpečí semitské rysy, zvlášť když ho zosobňuje mimozemšťan. Podle Hollywoodu totiž Arabové nejsou z naší mírumilovné Země a přinášejí nebezpečí. Musím se vrátit zpět k momentu vzdělanosti. Zmíněné filmy ukazují, že západní civilizace zde byla vychovávána k určitému způsobu myšlení, a protože neměla dostatečné vzdělanostní zázemí, nebyla schopna se ubránit. Nakonec podle politického diktátu identifikovala Araba, nebo dokonce vůbec muslima s tím, kdo mě chce připravit o život, a proto ho já musím zabít dřív, než on zabije mě. Proti vymývání mozků ve velkém se nedá postavit nic jiného než nové vzdělanostní programy. Nemáme jinou možnost, kam se obrátit. Jen lidé disponující určitými znalostmi dobře vědí, že pod termíny islámský terorismus a islámský fundamentalismus se skrývá naprosto okrajová, pro muslimy samotné extrémní záležitost, která nikoho neopravňuje vést proti islámu likvidační válku. Je to stejné, jako kdybych řekl, že Evropu reprezentuje nacionální socialismus, že evropanství, evropskou kulturu, evropské dějiny reprezentuje Osvětim.

Prof. PhDr. BŘETISLAV HORYNA, PhD. (8. 6. 1959 v Ivančicích u Brna), vyučuje na katedře filosofie FF MU v Brně. Věnuje se především německé filosofii 18.-20. století, filosofii náboženství, teorii a metodologii religionistiky, filosofii dějin a překladatelství. Kromě jiného je předsedou České společnosti pro studium náboženství a redakčním členem časopisů Religio a Aluze. Z prací: Filosofie posledních let před koncem filosofie, Filosofie náboženství, Mýty jednoho slova, Idea Evropy, Dějiny religionistiky, Dějiny rané romantiky ad. Je ženatý, má dceru.

Messin, 31.1. 2006 ZDROJ: http://www.reflex.cz/Clanek22541.html