Turecko mezi mlýnskými kameny

globe-32299_960_720

Ioannis Michaletos

Za prvé a především, Turecko je jedinou muslimskou zemí založenou na struktuře a principech západních států Kemalem Atatürkem po pádu Osmanské říše.

 

To byl unikátní stav, který zemi významně pomohl k tomu, aby byla na začátku padesátých let přijata do západních politicko-vojenských struktur NATO.

V polovině devadesátých let začal imám Fethullah Güllen, umírněný islámský učenec a jeho náboženské hnutí Hizmet, získávat významný počet následovníků mezi členy turecké samosprávy, policie, soudnictví a armády.

Na začátku roku 2000 byla v Turecku vytvořená islámská strana (AKP) a v roce 2003 byl RT Erdogan, bývalý starosta Istanbulu, zvolen jako první islamistický premiér Turecka, slibujíc boj proti korupci a nabízející lepší život chudým tureckým lidem, kteří jsou vyloučeni z „elitní politiky“ a kteří žili převážně ve střední a východní části země.  Imám Gülen a jeho hnutí měli být původně Erdoganovou první inspirací, ovšem později se stanou soupeři. Bylo jasné, že Erdogan přijal radikální islám, namísto umírněného typu islámu hlásaného imámem Gülenem.

Politická moc Erdogana pochází většinou od náboženské, konzervativní a zaostalé části turecké společnosti.  Erdoganovým skutečným plánem bylo nejen transformovat Turecko do islámského státu, ale i obnovit slavnou minulost Osmanské říše tím, že učiní z Turecka regionální velmoc a zastánce islámské víry. Erdogan byl přesvědčen, že s aliancí a podporou Muslimského bratrstva, Kataru a Saúdské Arábie by mohl přetvořit Střední východ a kontrolovat ho, navzdory plánům Spojených států a Ruska.

Obvyklým nepřítelem všech tří (od svržení Muslimského bratrstva v Egyptě) a porážkou jejich plánů byl šíitský Írán.

Írán měl jaderné ambice a byl připraven porazit sunnitské monarchie Perského zálivu, ale ještě více podporovat Asada v Sýrii prostřednictvím armády v zastoupení, Hizballáhu z Libanonu. Pro Katar, Saúdskou Arábii a Turecko byla tato hrozba vážná a bezprostřední a tak se rozhodli jednat.

Domnívali se, že nejbezpečnější by bylo vytvořit vlastní armádu v zastoupení, za účelem boje proti Íránu a Asadovi, protože přímá invaze do suverénního státu by přinesla celou řadou vojenských a politických rizik, takže podporovali ISIL a další skupiny, jako je Al-Nusra.

Ankara

Zdálo se, že plán zpočátku funguje, ekonomika byla dobrá, kampaň ISIL v Sýrii a Iráku vítězila a Spojené státy neměly v té době v této záležitosti jasnou politiku. Turecko nechtělo odhalit své skutečné záměry a otevřeně konfrontovat Spojené státy na Středním východě, tak se Ankara rozhodla výrazně posílit svou tajnou službu MIT za účelem provádění tajných operací v Sýrii.

Mužem pro tuhle práci byl ředitel v MIT Dr. Hakan Fidan, vhodná osoba pro špinavou práci. Dr. Fidan je vůbec pokládán za extrémně nebezpečného člověka bez zábran. Samozřejmě, že Erdogan neopomenul využít a získat osobní zisk skrz svého syna Bilana z pašování s ISIL  a nejedná se o žádné spekulace, ale o skutečný soudní proces, který v současné době probíhá v Itálii s různými mezinárodními vyšetřováními globálního rozsahu.

Zdá se, že korupce na Středním východě je „endogenní“, dokonce i mezi nábožensky založenými lidmi. Erdogan se přesunul se na místo prezidenta a jmenoval nového premiéra Ahmeda Davutoglu.

Na domácí scéně potřeboval Erdogan zajistit úřední moc tím, že by Turecko z parlamentní republiky transformoval do „autokratické prezidentské republiky“.

Aby se mohl stát autokratickým prezidentem, potřeboval změnit ústavu a mít velkou většinu v parlamentu, nicméně výsledek kandidátek nedopadl v jeho prospěch, protože nezískal dost křesel ke změně ústavy. Alternativou bylo usilovat o referendum. Bohužel pro pana Erdogana, rok 2015 byl rokem, kdy se všechny jeho plány proměnily v katastrofu.

Cena ropy se zhroutila, což znamenalo, že financování ISIL je nyní obtížnější, zatímco Saúdové otevírají novou frontu v Jemenu, která stojí jejich stát měsíčně asi o 6 miliard více. Od roku 2014 ISIL předvedl světu, že není ničím jiným, než bandou krvežíznivých kriminálníků, předstírajících službu Alláhovi. V důsledku toho se mezinárodní společenství rozhodlo proti ISIL zakročit a zničit ho.

Tato změna postoje dala Rusku a Íránu záminku pro vojenské akce v syrském konfliktu. Íránu se svými revolučními gardami a Rusku s jeho leteckými údery a vojenskou pomocí Asadovi, stejně jako šíitským milicím, rekrutujícím se z různých zemí MENA.

Turecko prohrávalo téměř vše, hlavním problémem byly ruské nálety a vojenské dodávky pro Asada, které by mohly zničit ISIL a všechny turecké plány v Sýrii.

To byl ten rozhodující okamžik, kdy se Ankara rozhodla zatlačit sestřelením ruského tryskáče.  Erdogan si myslel, že jako člen NATO může bez rizika sestřelit ruské letadlo pod záminkou narušení vzdušného prostoru v naději, že vytvořením vysokého napětí s Ruskem využije silnou podporu ze strany zemí NATO a konkrétněji Spojených států za účelem neutralizovat ruskou podporu Asadovi.

K jeho velkému zklamání se ale mohl těšit pouze z verbální podpory a ničím více, zůstal sám. Turečtí spojenci v západním světě tímto způsobem vyjadřují svůj odpor k majestátnímu projektu Erdogana a rozhodně dávají najevo, že už to déle snášet nebudou.

Tahle zpráva byla přijata nejen v Turecku; ale obdrželi jí také v Moskvě, Rijádu a Kataru.

Od začátku své vlády v roce 2003 se Erdogan ukazoval jako nespolehlivý pro USA i NATO, ale po roce 2012 se stal skutečným problémem pro každého. Arogantní, nestabilní, nepředvídatelný, zkrátka skutečná neřízená střela.

V odvetě za letecký incident Rusko zrušilo všechny ekonomické operace a projekty s Tureckem. Mezitím způsobilo posilování dolaru vůči euru další napětí v tureckém hospodářství, které dováží převážně v dolarech a vyváží za eura a má tradičně vysoký deficit. V důsledku toho se začala dusit ekonomika země. Na jižních hranicích Turecka se Sýrií našly úkryt před válkou miliony syrských uprchlíků, společně s několika miliony nelegálních přistěhovalců, kteří byli vyhnáni do Turecka prostřednictvím politiky uvolnění vízového režimu v posledních deseti letech, což je projekt, běžící souběžně s takzvaným „islámských schengenským prostorem“.

Vzhledem k tomu, že Erdoganovi nic jiného nefungovalo, rozhodnul se, že by mohl těchto lidí využít jako nástroje pro nátlak na Evropu a NATO, podporou a organizováním průchodu uprchlíků a přistěhovalců do Evropy, s předběžným odhadem 1,2 milionu v roce 2015 a dalších podobných počtů očekávaných v roce 2016.

Je zřejmé, že překupníci a turecké orgány spolupracují. Je nemožné, aby minulý rok přešlo více než milion lidí od jižních hranic Turecka k východnímu pobřeží Egejského moře a místní orgány si toho nevšímaly.

Jeho cílem je vydírat Evropu o finanční pomoc, bezvízový styk tureckých občanů, pokrok ve vstupu do EU, získání podpory Evropy na probíhajících jednáních o Sýrii a pomoc džihádistickým teroristům infiltrovat Evropskou unii.

Také si přeje pokračovat ve svém plánu islamizovat Balkán takovou měrou, jakou umožňuje masová imigrace.

Podle reakcí evropských zemí na problematiku imigrace nejspíš odhaduje, že v zemích západní Evropy asi nebudou přijati všichni emigranti a řada z nich najde domov poblíž balkánských zemí, které nejsou muslimské.

Samozřejmě budoucí investice v těchto zemích v nich zvýši vliv Turecka.

Erdogan je zdrojem nestability a neustálou hrozbou pro mír v této části světa, je rozhodně součástí problému a nikoliv součástí řešení, ale nikdo zdá se neví, jak se s ním vypořádat. Nicméně nová i stará historie učí, že kdykoliv je okrajová mocnost příliš silná a její činnost ohrožuje širší zájmy „velkých mocností“, ty se poté zapojí do situace, kterou lze nejlépe popsat jako ocitnout se „mezi mlýnskými kameny“.  V této dramatické situaci domácích otřesů část elity bezpochyby pozná spáchané hlouposti, stejně tak pobouřená veřejnost.

Překlad Messin

 

Zdroj: http://serbianna.com/analysis/archives/3222

„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Jan Werich