Neporažený: 10 let od smrti Slobodana Miloševiče

globe-32299_960_720

Vzhledem k desetiletému výročí smrti bývalého jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče vám předkládám starší text z doby jeho smrti od Nebojsy Maliče. Článek tehdy vyšel na Antiwar.com a tenkrát jsem ho z nějakých důvodů nestihl přeložit. Je však stále aktuální a ničím zastaralý. Takže tady po deseti letech je..

Invictus

Slobodan Miloševič , 1941-2006

Nebojsa Malic, Antiwar.com

 

V ranních hodinách 11. března 2006 přišla z věznice Scheveningen blízko Haagu zpráva: Slobodan Miloševič, bývalý prezident Srbska a Jugoslávie, byl ve své cele nalezen mrtev. V tom týdnu to byla už druhá zpráva o smrti; 5. března údajně spáchal sebevraždu i Milan Babic, kdysi vůdce srbského povstání na území dnešního Chorvatska. Babic se měl zabít při čekání na své svědectví v jiném procesu. Měl s inkvizicí dohodu o přiznání viny, za což získal trest „jen“ 13 let.

Zpráva o Miloševičově smrti způsobila výtok jedu v imperiálních médiích. Miloševič nebyl jen mužem, jehož bylo politicky korektní nenávidět, ale kvůli ztrátě politického renomé na Západě bylo nebezpečné ho i ne-nenávidět. AP, AFP, Reuters, BBC, CNN, všechny hlavní noviny ve Velké Británii, Francii, Německu, USA, a všichni další se předháněli ve zveřejnění nejjedovatějšího odsouzení muže, kterého obvinili ze všeho, co se v posledních patnácti letech stalo na Balkáně.

Při výrobě tohoto proudu urážek se každý řídil předpokladem, že všechna obvinění proti Miloševičovi byla prokázána, ne-li u soudu, pak v „soudní síni veřejného mínění“-, ve kterém byli samozřejmě všichni společnými soudci, porotou i katy.

 

Jediný viník

 

Uvažujte okamžik, tento úvodník se objevil ve Washington Post:

„Etnické a sektářské soupeření bylo skutečně hluboce zakořeněno, ale jen málo lidí očekávalo, natož chtělo občanskou válku. Pan Miloševič, komunistický aparátčík v Srbsku, záměrně a metodicky ošetřoval toto latentní napětí od plamínku k požáru a použil ho k upevnění zločinného režimu v Bělehradě. Bombardoval Srby lžemi a nenávistnou demagogií o jejich údajné diskriminaci rukama Chorvatů, bosenských Muslimů a kosovských Albánců, a přesvědčil je, že jediným řešením bylo Velké Srbsko, vytvořené prostřednictvím války a etnických čistek…

 

„Je více než obecně uznáváno, přinejmenším v jeho vlastní zemi, že byl osobně odpovědný za nejničivější konflikt a nejhorší zvěrstva zaznamenaná v Evropě od druhé světové války. Byli tu i další protagonisté a další zločinci, někteří z nich Chorvati, Bosňané a Albánci. Ale bez pana Miloševiče by k jugoslávským válkám nedošlo.“

 

Naprosto všechno zde je falešné. Miloševič nikdy nevolal po válce – na rozdíl například od Tudjmana, či Izetbegoviče. Jeho slavná řeč z roku 1989 v Kosovu, o které se často říká, že volala po konfliktu, ve skutečnosti volala po soužití. To je důvod, pro vlastně nikdy není citována. Označování velmi skutečných zvěrstev Chorvatů, Muslimů a Albánců spojených s Hitlerem za plody Miloševičovy chorobné představivosti jednoduše zařazuje Post do kategorie popíračů Holocaustu.     

Tvrzení, že Miloševič toužil a usiloval o založení „Velkého Srbska“ je čistá propaganda inspirovaná fikcí. Pokud jde o jeho „osobní zodpovědnost“… no, haagská inkvizice strávila tři roky snahou jí prokázat, s tisíci vyšetřovateli, placenými odborníky, imperiálními vojáky na zavolání, a dokázala předložit…nic.

Dalším populárním tvrzením tisku je, že Miloševič „začal čtyři války“. Opět je to čistá fikce. Jedinou válkou, kterou mohl začít, byla ta v Kosovu – a vina za tu jednu leží přímo na bedrech NATO a jeho spojencích, teroristické UCK. Ačkoliv prohlašoval, že byl rozhodnut bránit Jugoslávii, ve skutečnosti byl Miloševič až příliš ochotný vzdát se separatismu. Byl hnací silou Federativní republiky Jugoslávie (FRY), založené Srbskem a Černou Horou v dubnu 1992, bezvýhradně uznávající odtržení všech ostatních. Byly to Spojené státy, odmítající uznat FRY a trvající na fikci, že Bělehrad požaduje další území.

Pryč se starým 

 

Miloševičův vzestup k moci na konci osmdesátých let byl jedním z příběhů posttitovské Jugoslávie, která celá desetiletí fungovala jako komunistická diktatura, kde byly projevy etnické identity schvalovány jedině, když byly ku prospěchu agendě strany. Po smrti Tita v roce 1980 komunisté, neschopní vybrat nástupce, vládli pomocí řídícího výboru; dohromady s hospodářskou krizí, způsobenou desetiletími plánovaného hospodářství, nedobytnými pohledávkami a politickými problémy plynoucími z rivality mezi etniky, kterou Tito zneužil k zajištění vlastní moci, byli Jugoslávci stále více frustrovaní. Špatná ústava (1974) komplikovala už tak složitý systém vládnutí – zejména v Srbsku, jediné jugoslávské republice s dalšími/dodatečnými provinciemi (Vojvodina a Kosovo). Když se Miloševič vynořil z řad nevýrazných komunistických aparátčíků, aby nahradil nešikovné a dogmatické vedení v Bělehradě, vykročil k uspořádání Srbska z roku 1974 v souladu s ostatními republikami a prohlásil, že po desetiletích komunistického útlaku Srbové nejsou zřídlem „buržoazního reakčního zla“, přes noc se stal hrdinou milionů.

Imperiální „oficiální historie“ se snaží líčit triumf nacionalismu mezi Slovinci, Chorvaty, Muslimy, Albánci a Makedonci jako reakci na vzestup Miloševiče. K tomu by však bylo nutné popřít historické kořeny těchto nacionalismů, či přesvědčení jejich zastánců. Lídři slovinských a makedonských separatistů byli bývalí komunističtí činitelé, jejichž obyvatelé hezky profitovali z jugoslávského uspořádání. Chorvatský Tudjman, popírač holokaustu se slabostí pro chorvatský režim během druhé světové války spojený s Hitlerem a bosensko-muslimský Alija Izetbegovič, nestoudný islámský revolucionář, nebyli reakcí na Miloševiče – na svých programech pracovali už dávno předtím, než se kdy objevil na politické scéně. Separatistické politické strany byly zvoleny v Lublani, Záhřebu a Sarajevu předtím, než Miloševič vyhrál svoje první volby v roce 1990.

 

Démonizován

K zajištění nezávislosti tvrdila slovinská, chorvatská a později Izetbegovičova bosenská vláda, že se stala obětí agrese federální armády a/nebo Srbska. Přesto to byl Miloševič, který nikdy nezpochybňoval právo Chorvatů, Slovinců a Muslimů vystoupit z Jugoslávie; podporoval pouze právo více než dvou milionů Srbů žijících v Chorvatsku a Bosně, aby mohli sami vystoupit. Záhřeb a Sarajevo se rozhodly vyřešit tento spor násilím; jak Tudjman, tak Izetbegovič učinili v tomto smyslu prohlášení, a ta jsou veřejně dostupná.

Bylo to během konfliktu v Chorvatsku v roce 1991, kdy začali PR agenti na Západě démonizovat Miloševiče jako prezidenta Srbska, který byl označen za „agresora“ v něčem, co bylo ve skutečnosti etnickou válkou.  Když v roce 1992 střety v Bosně začala občanská válka, přerostlá v totální válku po vyhlášení nezávislosti Izetbegovičem v dubnu, démonizace Srbů a zejména Miloševiče se stala jádrem válečného zpravodajství z Balkánu.

 

Od „mírotvůrce“ k „Hitlerovi“

 

Během celého konfliktu v Bosně se USA, Evropa i OSN chovali, jakoby Miloševič kontroloval bosenské Srby, a obviňovali ho pokaždé, když mírová jednání selhala – i když byli zodpovědní Muslimové. Srbsko zůstalo pod ochromující blokádou OSN od dubna 1992 do roku 1996, uvalenou jako trest za údajné srbské masakry na samé hranici jejich existence v Sarajevu. Miloševič nezískal žádné uznání za svou blokádu bosenských Srbů v roce 1994, nebo nečinnost při etnickém vyčištění stovek tisíc Srbů, které provedly Američany podporované chorvatské síly z oblastí nominálně pod ochranou OSN. Byl dotlačen vést srbskou delegaci na daytonských mírových jednáních ve Washingtonu, s „náhodně načasovaným“ obviněním bosensko-srbských lídrů ze strany právě se rodícího (a US sponzorovaného) haagského tribunálu.

V Daytonu se Miloševič musel vypořádat se zradou, podvodem a špatnou vírou nikoliv v zástupce muslimské, či chorvatské delegace, ale v americké „mediátory“. Richard Holbrooke ve své monografii hrdě popsal, jak se pokoušel Milošviče oklamat, a litoval pouze toho, že byl přistižen.  A je to Holbrooke, který nahrává Miloševičovi uchováním rozhovorů, kdy Izetbegovič hrozil jednání na poslední chvíli potopit. Miloševičovo popisování sama sebe jako „klíčového faktoru míru na Balkáně“ může působit nadutě, nicméně alespoň v případě Daytonu mělo alespoň částečnou validitu, i když přišlo od jeho nejhoršího nepřítele.

O tři roky později však ten samý Holbrooke stál v čele úsilí Washingtonu přivést Miloševiče do války kvůli Kosovu, kde teroristická albánská „Kosovská osvobozenecká armáda“ (s podporou Washingtonu) bojovala o odtržení.

Dnes Holbrooke tvrdí, že Miloševič porušil každou dohodu, kterou podepsal; to je lež. Byl to Holbrookův zaměstnavatel, který tak učinil, od Daytonu až po Kumanovo, a byl to Holbrookův zaměstnavatel, který byl odpovědný za „dohodu“ z Rambouillet v roce 1999 – diplomatickou frašku nevídanou od rakousko-uherského ultimáta Bělehradu v roce 1914. Washington dnes obviňuje Miloševiče ze zahájení války v roce 1999 na Kosovu „jednáním ve špatné víře“, ale je těžké si představit diplomacii v horší víře, než americké „mírové úsilí“ v Rambouillet, falešné obvinění z Račaku a následnou neskrývanou agresi maskovanou za „humanitární intervenci“.

Bylo to v roce 1999, kdy byl Miloševič obviněn haagským tribunálem opět „shodou okolností“ s krizí morálky v sídle NATO, když se Srbsko odmítalo vzdát a na veřejnost se dostávaly další a další obrazy civilních obětí NATO. Vyzbrojena obviněním, zahájila natoidní média urychlenou démonizaci Miloševiče, běžně ho srovnávajíc s Hitlerem a Srby s nacisty. Stal se Emmanuelem Goldsteinem (Orwell, 1984) nového světového pořádku, kterého všichni museli považovat za zlo.

 

Uvězněn

Miloševič jako prezident Jugoslávie odstoupil 5. října 2000 ve večerních hodinách poté, co organizovaný dav „Demokratické opozice Srbska“ demonstroval dosažení volebního vítězství, vyplenil federální parlament a zaútočil na státní televizi. Hlasovací lístky dokladující údajné vítězství DOS byly příhodně zničeny při požárech založených demonstranty. DOS, financovaná a organizovaná Washingtonem, čímž se později stala vzorem pro „revoluce“ v Gruzii a na Ukrajině, brzy založila novou vládu pod vedením Zorana Džindžiče. V dubnu 2001 dal Džindžič Miloševiče zatknout. V červnu porušil půl tuctu srbských a jugoslávských zákonů a vydal Miloševiče haagskému tribunálu. V Haagu nebyl pro Miloševiče žádný náznak dřívější vstřícnosti, či ochoty ke kompromisům. Tenhle muž měl pravděpodobně zemřít s prvními bombami NATO v roce 1999. Namísto toho čelili inkvizitoři hrdému a vzdornému muži, který jim hodil obvinění zpátky do jejich tváří a trval nejen na své nevině, ale i na nezákonitosti ICTY a vině NATO a Washingtonu na krveprolití v Jugoslávii. Žalobcům trvalo více než dva roky, než předložili svou „výlevku špíny“- obžalobu obviňující ho z válečných zločinů v Chorvatsku, Kosovu a genocidy (!) v Bosně. Miloševič systematicky zničil jejich svědky v křížových výsleších a úspěšně napadal jejich „důkazy“, a to navzdory nepřátelství soudců, kteří ho často přerušovali. V září 2004 Miloševič zahájil svou obhajobu, poté, co porazil snahu „soudu“ vnutit mu obhájce bez jeho souhlasu.

Ale soud si vybral svou daň na jeho zdraví, a ten si celé měsíce stěžoval na vysoký krevní tlak, bolesti hlavy a problémy se srdcem. Žalobci a média pohrdavě tvrdili, že to „předstírá“. Zrovna týden před smrtí vyšetřování odmítlo jeho žádost o lékařské ošetření v ruské nemocnici, a to navzdory zárukám Moskvy, že se vrátí.  Tři dny poté, co napsal ruské vládě, že je tráven, byl Miloševič nalezen ve své cele mrtvý.

Komplot s jedem

dopise, zaslaném 7. března 2004 ruskému ministerstvu zahraničí, Miloševič tvrdil, že lednový nález nepředepsaného léku v jeho těle naznačuje, že ho někdo tráví, a že se obává o svůj život. Inkvizice reagovala prostřednictvím jednoho z jejich důvěryhodných reportérů Marlise Simonse z New York Times. Simons našel holandského toxikologa, který vypracoval „teorii“ – založenou na zjištění vzácné drogy v Miloševičově krvi, která by mohla narušovat léky na jeho krevní tlak – že Miloševič trávil sám sebe tak, aby byl přepraven do Ruska, kde by mohl utéci. „Je to jako příběh z Jamese Bonda,“ řekl dr. Donald Uges Simonsovi.

Ačkoliv vyšetřování již dříve uvedlo, že Miloševič předstírá nemoc a nebere své léky, náhle přispěchali potvrdit Ugesův příběh „z Bonda“ – skrz nejmenované zdroje, samozřejmě. Jenže sám Uges zaznamenal, že lék bylo v Holandsku téměř nemožné získat, že bylo téměř nemožné cokoliv propašovat do Scheveningenu, a že dávkování muselo být velmi přesně naměřeno, aby způsobilo přesné příznaky, které se ukázaly u Miloševiče – tedy něco sotva uskutečnitelné nějakým amatérem. Miloševič nevěděl nic o medicíně; Jeho specializací bylo bankovnictví, právo a politika.

Propagandistický soud

 

Ačkoliv „soud světového veřejného mínění“, složený ze „soudců“ jako je Richard Holbrooke a Washington Post ho už uznal vinným z toho, že je znovuzrozeným Hitlerem, Slobodan Miloševič nebyl nikdy u žádného soudu odsouzen za jakýkoliv trestný čin, dokonce ani u samozvaného „tribunálu“ v Haagu. Jeho nekonečný proces byl formálně uzavřen v úterý 14. března 2006, aniž by dosáhl verdiktu.

Hlavní žalobkyně Carla Del Ponte řekla tisku, že jí Miloševičova smrt připravila o šanci ho odsoudit, a že zvažovala porážku. Ale jak zaznamenal John Laughland v The Guardian:

„říkají, že Miloševič unikl spravedlnosti tím, že zemřel… předstírají, že „spravedlnost“ neznamená proběhnutí procesu, ale odsuzující rozsudek. V den, kdy tomu začneme věřit, zcela opustíme respektování zákonů.“

 

Ani šiřitelé imperiální hegemonie, ani masy léta přesvědčované dvěma minutami nenávisti, že Miloševič je jediným viníkem jejich potíží, se nestarají o právní stát, řádný soudní proces, či presumpci neviny. Většina Chorvatů, Muslimů a Albánců potřebuje obviňovat Miloševiče, aby i nadále mohli věřit, že jsou pouze nevinnými oběťmi (bosenští Muslimové šli v tomto druhu myšlení nejdál). Dokonce i pro mnoho Srbů je snadnější obvinit Miloševiče z válek, sankcí, bombardování a poválečných ponižování; pěstování si instinktivní nenávisti je jednodušší, než zpytování vlastního svědomí a kritické myšlení.

Ale obviňovat Miloševiče ze všeho, co se stalo na Balkáně od roku 1989, znamená věřit zákeřné a iracionální fikci.

Svobodný

 

Den předtím, než Miloševič zemřel, umožnila haagská inkvizice teroristovi UCK Ramushi Haradinajovi návrat do politiky, a to navzdory obvinění proti němu. Další terorista UCK Agim Ceku – kterého ICTY nikdy nevyšetřoval, natož aby ho obvinil – se stal „premiérem“ okupovaného Kosova. Kampaň k vyřešení „srbské otázky“ rozřezáním Srbska pokračuje v nezmenšené míře; Miloševičova smrt zajistila dobrou záminku pro další podporu propagandě.

V době své smrti byl Miloševič vězněm. Na rozdíl od své země ale odmítnul přijmout své zajetí a bojoval proti němu všemi způsoby.  Ať už si člověk může myslet o jeho životě a vládnutí cokoliv, v posledních čtyřech letech stál sám proti Impériu, reprezentovanému inkvizicí: nesmírné síle snažící se ovládnout celé lidstvo, ochotné a schopné překrucovat historii, fakta a logiku do hrozivé fikce. Miloševič nemusel vzdorovat; on si to vybral. Největší donucovací síla na světě se ho celé roky pokoušela zlomit, a selhala. Zemřel svobodný.

Překlad Messin

Zdroj: http://original.antiwar.com/malic/2006/03/15/invictus/

„Nedostane-li žena koho chce, běda tomu, koho dostane.“ Mark Twain