Nebojsa Malic, Antiwar.com

Strategický význam Černé Hory je nepřímo úměrný její velikosti. S ní bude mít NATO plnou kontrolu nad Jaderským mořem, dokončí obklíčení Srbska a dodá si odvahy v úsilí o agresivnější postoj k Rusku.

Minulý týden vláda Černé Hory podepsala protokol o přistoupení ke smlouvě o Severoatlantické alianci. Pokud bude ratifikována ostatními 28 členy NATO – a to bude – členství do konce letošního roku se může stát formalitou. Zatímco má země méně než 700.000 obyvatel a ne více než 1.500 členů armády, hlavním důvodem proč NATO chce Černou Horu, není její vojenská síla, ale strategické umístění a symbolika.

Geograficky lze říci, že je země přírodní pevností a může být použita proti útočícím silám i s menším množstvím obránců ve stylu bitvy u Thermopyl. To je přesně to, co černohorská armáda udělala roku 1916 v Mojkovaci, chráníc tak křídlo srbské armády ustupující před početní převahou rakousko-uherských sil.

Pak je tu symbolická část. Už v 15. století a i potom, co obsadili srbská knížectví centrálního Balkánu a postupovali na Vídeň, osmanští Turci zjistili, že si nemohou nikdy úplně podrobit horské klany Černé Hory. Po mnoha marných pokusech a selháních se s nimi nakonec raději domluvili. To umožnilo malé srbské pravoslavné komunitě, aby si zachovala svou víru, kulturu a paměti – až do vzkříšení své státnosti v devatenáctém století. Vládci Černé Hory byli loajálními spojenci carského Ruska do té míry, že v solidaritě s carem vyhlásili v roce 1904 válku Japonsku.

Černá Hora se v roce 1918 spojila se Srbskem a brzy nato se stala součástí Království jižních Slovanů, později známého jako Jugoslávie. Zůstala ve svazku se Srbskem i poté, co byla Jugoslávie na začátku 90. let roztrhána na kusy EU a NATO. Byla také bombardována letadly NATO v roce 1999, kdy Aliance napadla Jugoslávii na podporu albánských separatistů v Kosovu. Když se NATO snažilo vrazit mezi Srbsko a Černou Horu klín tím, že druhého šetřilo, objevilo se ve městě Nikšič následující graffiti: „Bombardujte nás taky, nejsme malomocní.“

Přesto se vůdce Černé Hory Milo Djukanovič po této válce rozhodl zahodit věrnost. Poté, co v roce 1989 dostal k moci jako divoký zastánce svazku se Srbskem, se sám o deset let později přetvořil v největšího anti-Srba v bývalé Jugoslávii, což byl poměrně skličující úkol.

Djukanovič pomáhal Američany podporovaným aktivistům v roce 2000 při jejich říjnovém převratu a převzetí moci v Bělehradě, přičemž tvrdil, že náhle objevené problémy mezi Srbskem a Černou Horou byly způsobeny deficitem demokracie. Nicméně během několika měsíců už bojoval o nezávislost. NATO a EU rádi vyšli vstříc. Nejprve projednali dohodu mezi Černou Horou a Srbskem, rušící samotný název Jugoslávie a vyhlašující „státní svaz“. Během tří let, přímo podle scénáře, vyhlásil Djukanovič referendum o nezávislosti.

Video odhalilo otevřené kupování hlasů Djukanovičovými agenty, přesvědčování lidí k „prolomení jejich myšlení“, aby hlasovali pro. Desetitisíce Černohorců žijících v Srbsku byly zbaveny volebního práva, zatímco byly do země dopraveny celé autobusy a charterová letadla „Bosňanů“ a „Kosovanů“. Dne 21. května 2006 separatisté vyhráli o méně než 2.000 hlasů, neboli o pouhých 0,5 procent. Američany kontrolovaná vláda Srbska jen pokrčila rameny a přijala výsledek.

Djukanovič pokračoval v obracení Černé Hory v ostře protisrbskou společnost, založením nové „pravoslavné církve“, vyhlášením nového jazyka a v podstatě vymazáním veškerých zmínek o srbské identitě země z historických knih a literatury. Vyvrcholením této „změny identity“ by bylo členství v NATO a EU.

Režim v Bělehradě, bláznivě oscilující mezi praktickým podřízením se NATO a gesty věčného přátelství vůči Rusku, si zdá se s členstvím Černé Hory v agresivním vojenském bloku příliš velké starosti nedělá. Zdá se, že ani Moskva.

„Je to jejich vlastní věc, jejich osobní volba. Záleží na nich, aby si o tom rozhodli. Pokud se domnívají, že to bude přínosem pro jejich národní bezpečnost, tak je to tak“, jak komentoval členství Černé Hory v NATO Jevgenij Lukjanov, zástupce šéfa ruské Bezpečnostní rady v prohlášení pro agenturu TASS.

Je tomu tak? Tak by jednomu mohla přijít na mysl volba, jíž čelil princ – regent Pavel Karadjordjevič ohledně Jugoslávie v roce 1941, kdy ho Hitler a Mussolini tlačili k připojení k trojstranné dohodě, slibujíc bezpečnost v zadní ose. Traumatizována krveprolitím první světové války, podepsala jeho vláda dohodu, jen aby mohla být o dva dny později svržena pučem. Rozzuřený Hitler – který potřeboval Balkán pacifikovat dřív, než mohl zahájit svůj vpád do Sovětského svazu – přikázal Jugoslávii „vymazat z mapy“, a odložil operaci Barbarossa z poloviny května až do konce června. Konec tohoto konkrétního příběhu byl připomenut 9. května – i když jen stěží nějakými členy NATO, slušelo by se poznamenat.

Jugoslávie byla doslova zdecimována a SSSR ztratil 27 milionů lidí v boji proti nacistům jenom proto, aby moderní mapa Evropy vypadala stejně strašidelně, jako tomu bylo v roce 1942. Mnozí z tehdejších Hitlerových spojenců jsou nyní členové NATO a němečtí vojáci jsou opět na dostřel děl Leningradu (nyní nazývaného St.Petersburg). Se zabezpečenou Černou Horou a neočekáváním žádného odporu z „lehce“ obsazeného Srbska, může být NATO povzbuzeno jednat vůči Rusku ještě více agresivně. To je samozřejmě šílenství, ale v Bruselu a Washingtonu je v těchto dnech alarmující nedostatek zdravého rozumu.

Proto ta záležitost s Černou Horou.

  

 

Překlad Messin, 31. 5. 2016

 

Zdroj: http://original.antiwar.com/malic/2016/05/27/nato-montenegro-securing-rear-barbarossa-ii/