Justin Raimondo, Antiwar.com

 

Poslední nováček v NATO, Černá Hora, podtrhuje nejen nesmyslnost tohoto archaického přežitku studené války, ale i nebezpečí, které představuje pro Spojené státy.

Ano, Černá Hora je skutečnou zemí: s více než 600.000 obyvateli, přibližně 5.000 čtverečními mílemi území a armádou o počtu menším než 2.000 vojáků a námořníků. Ve středověku byla rozdělena mezi soupeřící klany, které sjednocoval pouze jejich divoký odpor proti osmanské nadvládě: hranice a vládci, kteří ovládali to, co se později stalo vévodstvím, byli proměnliví, stejně jako hranice sousedních balkánských států, jejichž nestabilita a sklon ke konfliktům vedly k výrazu „balkanizace“ jako synonyma pro nestálost/proměnlivost.

Když byla bývalá starověká bašta srbského nacionalismu bombardována USA během války v Kosovu – prošla demografie Černé Hory transformací a nyní je země docela rovnoměrně rozdělena mezi Srby a jiné národy: politika země, také rozdělená, s opozičními pro-ruskými a pro-srbskými stranami, silově téměř vyrovnanými se stranami pro NATO a EU, ačkoliv druhá skupina má v současné době slabou kontrolu nad zemí.

Referendum oddělující Černou Horu od Srby dominující Jugoslávské federace bylo úspěšné, ale pouze po zdlouhavé kampani ze strany státních sdělovacích prostředků – již v rukou natoidních sil – a puči z roku 1997, vedeného současným prezidentem Milo Djukanovičem. New York Times popisuje prezidenta Djukanoviče jako „notoricky záludnou/nečestnou“ osobu, a je jinak známý i jako „pan 10 procent“, což je narážka na jeho pověst ohledně korupce. Volby, v nichž Djukanovič nahradil svého bývalého přítele Momira Bulatoviče – oba byli předtím činitelé komunistické strany bez historie nesouhlasu – zahrnovaly útoky Djukonavičových příznivců na opozici, kdy se 40.000 sporných voličů náhle přelilo na druhou stranu, vícenásobné registrace voličů a jiné „nesrovnalostmi“. Jak jsem tehdy napsal:

„O volební noci, když Djukanovičovi příznivci slavili volební vítězství střelbou z kalašnikovů do vzduchu, vtrhly bezpečnostní síly a tajná policie do hlavního sídla opozice a zablokovaly ho.“  

To je „demokracie“ v Černé Hoře. A od té doby to šlo s kopce.

Referendum o nezávislosti v roce 2006 prošlo s potřebnými 55 procenty o několik tisíc hlasů a Djukanovič zvládl všemi možnými prostředky udržet úřad až doteď. Poslední volby nicméně skončily nerozhodně, kdy vládnoucí strana neměla dostatek hlasů k vytvoření vlády. Djukanovič a jeho Demokratická strana socialistů (DPS) vedla kampaň jako podporovatel NATO, vykreslujíc volby jako referendum o dvou záležitostech rozdělujících zemi podle etnických a ideologických linií: Djukanovičův návrh zněl, že se Černá Hora připojí k NATO i EU.

Následně se kampaň stala pro DPS příležitostí k tvrzení, že se Rusové spikli za účelem ukrást volby jménem ruských „agentů“ a bylo vymyšleno komplikované spiknutí, zahrnující údajného agenta GRU, který údajně intrikoval, aby využil budovu parlamentu k zavraždění Djukanoviče a spol. a vytvořil proruský režim. Neexistuje žádný důkaz na podporu těchto obvinění, která New York Times nazývá „pochybná“.

Stručně řečeno, jedná se o poněkud dramatickou verzi stejných obvinění Hillary Clintonové namířených na Donalda Trumpa během souboje o americké prezidentství (také v Německu byla rozšířena verze o „ruském ovlivňování voleb“ rozviřována americkými zpravodajskými agenturami).

Černá Hora je kotlem etnického a nacionálního napětí, který by mohl explodovat do občanské války – nebo přeshraničního konfliktu s libovolným počtem svých sousedů – v co nejkratší době. Smlouva NATO po signatářích vyžaduje přijít na pomoc členským státům, které čelí agresivitě, nebo nějakému druhu konfliktu. Černá Hora je v současné době zapojena do pohraničních sporů s Kosovem, Chorvatskem a Bosnou. Dále je sužovaná povstáním pan-albánských nacionalistů, kteří prohlašují jižní Černou Horu za součást „Velké Albánie“, nemluvě o panslavistickém nacionalistickém hnutí, které prosazuje opětovné spojení se Srbskem a pohlíží na Rusko jako na svůj hlavní vzor.

Jinak řečeno: země je časovanou bombou jen čekající na vybuchnutí. Její členství v NATO by vyžadovalo, aby Spojené státy zasáhly, pokud by některý z těchto počínajících konfliktů vzplanul v násilí. Se svým rozdělením na ruskou a protiruskou frakci je Černá Hora ideálním stěžejním prvkem pro širší konflikt mezi USA/NATO ne jedné straně a Vladimirem Putinem na straně druhé.

Skutečně chceme položit základy pro třetí světovou válku s jaderně vyzbrojeným Ruskem s cílem začlenit maličkou černohorskou předstíranou „armádu“ do NATO?

V normálním světě by byla odpověď: samozřejmě, že ne.  Jenže žijeme ve světě vytvořeném naší politickou třídou, která je zavázána a pevně odhodlána k politice „světového pořádku“ a tlačí hranice svého upadajícího impéria tak daleko, kam až je dovede jejich arogance.

Skutečností je toto: vyplatili jsme miliardy dolarů, abychom nesli náklady na NATO, zatímco naši neschopní „spojenci“ odmítli zaplatit svůj spravedlivý podíl a místo toho své bohatství používali na výplaty štědrých sociálních států – při importu statisíců uprchlíků ze zdevastovaných míst svých zahraničních válek.

A proč jsme platili? Za účelem „chránit je“ před neexistující hrozbou, která neexistovala (pokud vůbec kdy byla) od doby pádu Berlínské zdi a zhroucení sovětského impéria.

Prezident Trump během své kampaně řekl, že NATO je nejen „zastaralé“, ale že se bude muset přehodnotit užitečnost aliance americkým zájmům, a že by si dvakrát rozmyslel obranu jeho povalečských členů. To je z půlky pravda: je potřeba pevný závazek k odchodu z NATO a nechat tyto země aby se bránily samy. NATO je nejenom drahé, je to systém nášlapných min, z nichž by nás mohla každá posunout na cestu k vojenské konfrontaci s Ruskem.

Tak ať Černá Hora vstoupí do NATO, pokud chce – jen ať my jsme na cestě pryč, když přicházejí oni.

Překlad Messin

 

Zdroj: http://original.antiwar.com/justin/2016/11/29/the-uselessness-of-nato/