Jako patnáctiletý byl patnáctkrát střelen na břehu řeky jen proto, že byl Srb. Přežil a o pár dní později během církevních svátků Proměnění Páně se probudil z kómatu. Ale dodnes nedostal odpověď na svou otázku: kdo 13. srpna 2003 střílel do koupajících se dětí v řece u kosovské obce Goraždevac? Ve svém rozhovoru pro Hlas Ruska vypráví Bogdan Bukumirič úžasný příběh o své záchraně.

„Není tak děsivé umřít, jako být pohřben zaživa“ – zní nápis na pomníku obětem albánských teroristů a agresi NATO v malém městě Goraždevac, oáze a zároveň ghettu pro srbskou populaci v Metochii. Na památníku jsou podobizny dvou chlapců – Panta Dakiče a Ivana Jovoviče. Zemřeli 13. srpna 2003 na břehu řeky Bistrica, když neznámé osoby zahájily palbu na lidi, co tam odpočívali. V tom okamžiku byli zraněni i další čtyři teenageři. Co se týče jednoho z nich, Bogdana Bukumiriče (15 let), poskytli lékaři následující prognózu: 96 procent šance na smrt, 4 procenta šance na přežití. Přežil. Nyní mu je 24 let, žije v Bělehradě, a když se dočetl o vandalismu v Kosovu (památník v Goradževaci byl poškozen střelbou) zveřejněném na webových stránkách Hlasu Ruska, tak souhlasil, že se s našimi novináři podělí o své vzpomínky na tento strašný zločin, za který nebyl nikdo povolán k zodpovědnosti.

Bogdan se narodil v Goraždevaci, kde podle něj získali lidé po roce 1999 ke zvuku střelby určitou imunitu. Po válce a agresi NATO, které skončily stažením srbských jednotek, tam byl těžký život. Obec měla 1.000 obyvatel a byla oklopena jen albánskými osadami. Nejbližší velké město je Pec. Tam museli jezdit nakupovat jídlo v doprovodu KFOR. Albánské provokace nebraly konce: Bogdanova teta, Milica Bukumiric, byla zabita u dveří svého domu, když někdo hodil na její dvůr granát. Mladík byl izolován od světa – nebyla zábava, žádná možnost cestovat z vesnice, zbývala jen komunita ve škole a kolem něho. Nebyl ani plavecký bazén. Proč „ani“? Možná tento fakt hrál smrtící roli v celém příběhu…

„Můj dům byl nejblíže k řece. 13. srpna na mě všichni kamarádi, co procházeli kolem našeho domu, volali, abych si šel zaplavat. Zeptal jsem se táty, jestli můžu jít. Můj táta měl něco jako předtuchu. Řekl, že bych neměl chodit, že voda je ještě studená. Ale potom jsem se zeptal znova a nakonec s kamarády šel. U řeky Bistrica bylo hodně dětí, stejně jako mladých lidí i rodičů. Vstoupil jsem do vody, byla opravdu studená a tak jsem šel k ohni. O necelých deset minut později jsem slyšel kulometnou palbu. Moji přátelé a já jsme stáli teroristům nejblíže. Tři kulky mě zasáhly do levé strany. Kluci a já jsme věděli, že střílejí z blízkého lesa. Uvědomil jsem si, že kdyby vyšli z křoví, mohl jsem je vidět. Prudce jsem se otočil po směru, odkud stříleli – pár dalších kulek mě zasáhlo do hrudi a břicha. Nohy mi vypověděly službu. Začal jsem padat a v tu chvíli mě zasáhla kulka do hlavy. A osmá kulka zasáhla mou levou nohu.“

Bogdan volal o pomoc a pořád se snažil vstát. Vesničané vzali chlapce do nemocnice na základnu KFOR, ale doktor tam nebyl. Zraněný chlapec dostal první pomoc na místní klinice; v první řadě se snažili zastavit krvácení. Bogdan byl při vědomí a stále žádal lékaře, aby vzali jeho bratra pryč z místnosti, protože nechtěl, aby ho neviděl v takovém stavu. Místní obyvatel požadoval, aby pracovníci KFOR chlapce vzali do nemocnice v Peci, ale ti našli milion výmluv, aby to neudělali. V důsledku toho s ním jeli Bogdanův bratr a jeho soused autem do zcela albánského města Pec. „Bogdane, vydrž, jsi hrdina, budeš žít“, opakovali dokola. „Nevzdám to,“ byla Bogdanova odpověď.

„Bohužel, poblíž zemědělských trhů v Peci se motor našeho auta zastavil. Naše poznávací značky byly srbské, tak na nás Albánci zaútočili. Zničili auto, rozmlátili okna a chtěli nás vytáhnout ven.  Mého souseda, který se snažil nastartovat, zasáhli pěstmi do hlavy; můj bratr byl zasažen kamenem. Ačkoli viděli člověka, který byl sotva na živu, nebylo milosrdenství ani soucit. Kdyby nás vytáhli, byli bychom nepřežili. Naštěstí se objevily dva vozy KFOR a vojáci začali střílet do vzduchu. Až do této chvíle jsem byl ještě při vědomí, ale pak jsem už byl v kómatu. Co se stalo potom, už vím jen z vyprávění těch, kteří byli se mnou.“

Bogdan Bukumirič byl prvním přijatým do místní nemocnice. Další oběť střelby, Panto Dakič, tam byl také.

„Panto byl na posteli vedle mě. Zdravotnický personál i pacienti se posmívali: „Chtěli jste Kosovo, tady ho máte!“ „Kdokoliv to udělal, byl to dobrý chlap“! Pantův otec syna držel za jednu ruku a druhou držel mě. Přišel albánský doktor, ale Pantův otec ho nenechal nás prohlédnout, protože mu nevěřil. V té chvíli můj kamarád zemřel. Doktoři si mysleli, že jsem zemřel také. Nicméně lékař, který přišel z naší vesnice, zjistil, že jsem ještě na živu. Trval na tom, aby mě transportovali vrtulníkem do severní části Mitrovice. Lidi z KFOR říkali, že na to potřebují získat povolení. Snažil se je přesvědčit tři hodiny a nakonec vrtulník odvezl jiné zraněné. Marca Bogičeviče do Prizenu, a mě potom vzali do nemocnice francouzských vojáků KFOR v jižní části Kosovské Mitrovice.“

Nejdůležitější roli při záchraně Bogdanova života hrála lékařka ze severní části Mitrovice – Svetlanka Mitkovič. Když zjistila, co se stalo, tak navzdory riziku šla do jižní – albánské části města, kde francouzští lékaři KFOR operovali Bogdanovu slezinu (kulka prošla 2 milimetry od jeho levé ledviny). Kvůli zpoždění neurochirurga lékař trval na tom, aby byl chlapec převezen do Bělehradu. Samozřejmě, že srbský vrtulník nemohl přistát na území Kosova, ale hlavně, informace nebyla otevřeně oznámena. Takže byl Bogdan převezen autem do centrálního Srbska – odtud do Vojenské lékařské akademie v hlavním městě. Bogdanův krevní tlak klesl na 40, ale lékaři přijali všechna potřebná opatření a byl stabilizován. Kvůli nekonečným byrokratickým průtahům KFOR zabral celý proces přepravy polomrtvého chlapce 11 hodin.

„Když lékaři ve Vojenské lékařské akademii zjistili, že mám v těle jen 1,4 litru krve namísto běžných cca 5-5,5 litru, rozhodli se neoperovat hned. Dostal jsem krevní transfúzi a operace byla naplánována na příští ráno. Jejich prognóza byla následující: 4 procenta šance na přežití a 96 procent šance na smrt. Dne 19. srpna na den Proměnění Páně jsem se probral z kómatu. Můj neurochirurg řekl, že nevěřil, že bych se mohl probrat k vědomí, všechno záviselo na mém organismu.“

Ale to byl jen začátek: Bogdan měl vysokou horečku a ukázalo se, že úlomky kosti poškodily mozkovou kůru. Bogdan přežil čtyři operace, měl meningitidu a byl čtyři měsíce nehybný – fungovala jen pravá strana těla. Ale díky cvičení a samozřejmě i své vytrvalosti se postavil zpátky na nohy. V nemocnici ho navštívilo mnoho vysoce postavených činitelů, včetně Harriho Holkeriho, který byl v té době šéfem UNMIK.

„Spěchal na letadlo, ptal se mě na mé zdraví, přál mi rychlé zotavení a návrat do mé rodné vesnice, kde je vše pokojné a pod kontrolou. Zeptal jsem se ho: Pane Holkeri, můžu se na něco zeptat? Už jste zatkli zločince? Očividně takovou otázku od patnáctiletého chlapce nečekal. Byl na rozpacích a řekl, že na tom pracují, ale nebyl shromážděn dostatek důkazů.“

Po mnoho let si Bogdan dopisoval s různými mezinárodními organizacemi v Kosovu. Slíbili, že „nenechají kámen na kameni“ s cílem nalézt vrahy: mezi lety 2003 a 2007 se nic moc nestalo. Poté zahájila nová skupina vyšetřování od nuly. Psali mu, že pokud se objeví nové důkazy, bude vyšetřování pokračovat. Ale pořád totéž – říká Bogdan – spravedlnost nakonec zvítězí.

„Udělaly to zrůdy. Střílet na děti, které se baví u řeky… Nejmladším dětem bylo kolem pěti let. A byl to speciálně vyvinutý plán – vystrašit nás. Nemohli nás odehnat z vesnice a rozhodli se zasáhnout nejcitlivější místo každého člověka – děti.“

Bogdan prošel mnoha rehabilitacemi, ale dodnes nemá plnou kontrolu nad levou paží. Možná v Rusku existují lékaři, kteří mi mohou pomoci, protože po tom všem, čím jsem si prošel, bych si zasloužil mít všechno v pořádku, říká. Osud má nicméně pro Bogdana Bukumiriče další „překvapení“. V roce 2003 dostal v srbském hlavním městě byt k dlouhodobému užívání s právem si ho koupit. Potom bylo rozhodnutí změněno a nyní už nemá každý rok zaručeno prodloužení nájemní smlouvy. Bogdan má strach, že jednoho dne přijdou a připomenou mu třeba takovou věc, jako že podmínky se řídí trhem a že se má vystěhovat.

„Zveřejnění ve „Večernje Novosti“ začalo kampaň s cílem shromáždit finanční prostředky na dokoupení bytu. Jeho hodnotu odhadují na 59.000 euro; nemám tolik peněz. Proto jsem nucen požádat ostatní o pomoc, protože se zdá, že stát o můj problém nemá zájem. Právě teď to stouplo o 6.000. Nevím, kde získat zbývající částku. Tento problém je třeba vyřešit během jednoho, či dvou měsíců. „

Bogdan žije se svým bratrem a otcem. Jeho matka zemřela, když bylo chlapci 5 let. Ten v současné době nepracuje, ačkoliv vystudoval školu pro elektrikáře. Je zcela zaměřen na to zůstat zdráv. Bogdan Bukumirič se nemůže vrátit do Goraždevace, jelikož musí být neustále pod dohledem nejlepších dostupných lékařů v hlavním městě. Ale ostatní děti, zraněné 13. srpna 2003, nadále žijí ve vesnici Goraždevac. Rodiny zavražděných Panta a Ivana jsou tam také.

„Na hřbitově v Goraždevaci se nachází kostel, který je nejstarší na Balkáně. Byl postaven před osmi staletími bez jediného hřebíku. A věřím, že chrání mou vlast. Goraždevac nebyl vypálen během první světové války, nebyl opuštěn během druhé světové války, nebo za války v roce 1999, nebo během všech následujících událostí: moje vesnice to všechno přežila.“

Irina Antasijevič, učitelka ruského jazyka a literatury, žijící v Kosovu už nějaký rok, napsala ve svých pamětech o prvních letech po roce 2000: „Odzbrojení Kosova bylo odzbrojením srbských rolníků, jejichž střílení se pak změnilo v jakýsi druh národního sportu. Nejednalo se ani o extrémní druh sportu. Nebylo to nebezpečné. Jít… zastřelit… odejít… a pak dorazí vojáci, kteří řeší jen úklid mrtvých těl.“

Překlad Messin   

 

Zdroj: http://www.kosovo-metochia.org/2017/02/09/killing-serbian-children-kosovo-story-survivor/