Matt Peppe, Global Research
Když se vládní armáda připravovala v polovině prosince vyhnat zbývající vzbouřence, přicházel příval děsivých zpráv o hrůzách ve východním Aleppu. Údajní „aktivisté“ publikovali své zprávy „na rozloučenou“ a tvrdili, že budou popraveni vládními silami.
Ženy byly podle nich připraveny spáchat sebevraždu před znásilněním. A nejvíce ze všech byly šířeny zprávy o tom, že vojáci režimu popravili 82 civilistů, včetně žen a dětí. (Viz zde, zde, zde a zde) Žádná z těchto šokujících novinových zpráv nebyla ověřena novináři na místě. Ačkoliv to žádný z mediálních zdrojů nepřiznal, ve východním Aleppu se nenacházel ani jediný západní novinář, protože se báli, že budou uneseni a zabiti s Al-Káidou spojenými rebely, jako americký reportér James Foley v roce 2014. Ale po skončení bojů ve východním Aleppu, které vyústily v definitivní vyhnání rebelů z města, ty samé organizace, které hlásaly příběh o katastrofickém konci světa, už nevypadají, že by měly zájem o vyšetřování a uvedení příběhů na pravou míru.
Nebyly nalezeny žádné známky toho, že by někdo z těch z východního Aleppa, co posílali zprávy na rozloučenou, ve skutečnosti přišel k újmě. Lina Shamy, která zázračně používala spolehlivé internetové Wi-Fi připojení a stálý přísun elektrické energie ke tweetování a poskytování rozhovorů přes Skype z východního Aleppa, varovala 12. prosince 2016, že „tohle může být moje poslední video. Více než 50.000 civilistům, kteří se vzbouřili proti diktátorovi Asadovi, hrozí popravy na místě, nebo umírají pod bombardováním.“ Tuto děsivou zprávu od Shamy zveřejnila CNN, společně s její další, kde tvrdila, že „genocida stále probíhá!“
Ale Shamy nebyla popravena po vládním převzetí kontroly nad městem. Místo toho byla vládou evakuována ven z města. Nyní žije svobodně a líčí své zkušenosti na stránkách New York Times, kde falešně obviňuje vládní Syrskou arabskou armádu (SAA) z útoků na evakuační autobusy. Ve skutečnosti to byli rebelové, co zahájili palbu na autobusy plné civilistů a ohrožovali klidnou evakuaci.
Co se týče zprávy o popravách 82 civilistů vládními vojáky, nezdá se, že by se někdo obtěžoval prezentováním jakéhokoliv důkazu, že k ní opravdu došlo. Nebyla udána žádná jména z údajně 82 zabitých, žádné fotografie, žádná těla ani žádné hroby, naznačující to, že došlo k masové vraždě.
Možná by to nemělo být překvapující. Původní zprávy byly zcela nepodložené, založené na ničem víc, než jednom úředníkovi OSN, opakujícím zvěsti z doslechu. Sdělovací prostředky se k posílení důvěryhodnosti svých titulků spoléhaly na autoritu OSN („OSN říká, že civilisté zastřeleni na místě“) Amnesty International vzala hlášení OSN jako bernou minci a řekla, že „ukazuje jasné válečné zločiny“. To bylo vyjádření, které mělo způsobit předpojaté obvinění vůči syrské vládě, zatímco odklánělo jejich odpovědnost jinam.
Tyto zprávy přicházejí od jednoho úředníka: Ruperta Colvilla, mluvčího Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva. Colville řekl na tiskové konferenci, že kromě 82 civilistů (včetně desítek žen a dětí) údajně zabitých vládními vojáky, mohl být počet obětí ve skutečnosti mnohem vyšší. Až daleko za titulky a hluboko v článku se setkáváme s dalším upozorněním. Colville připustil, že „zprávy je těžké ověřit.“
Namísto představení důkazů o těchto hrůzných zvěrstvech Colville připouští, že jde pouze o zvěsti z neověřených zdrojů. Prezentovat to jako faktický nález OSN působí jako argument pro úvodní řeč žalobce a sdělení, že jde o rozhodnutí poroty na konci procesu. V případě, že by média měla skutečně zájem o hlášení pravdy, mohla by zprávu prezentovat skepticky, namísto zacházení s nimi jakoby byly pevné a prokázané.
Ale účelem médií ve Spojených státech a západních demokraciích není hlásit pravdu, nýbrž posílit pozici vlády tím, že akceptuje správnost jejího výkladu. Jak napsali Noam Chomsky a Edward Hermann ve Výrobě souhlasu, model propagandy naznačuje, že „společenský účel“ médií je vštípit a bránit ekonomický, sociální a politický program privilegovaných skupin, které dominují domácí společnosti a státu. (1)
Je zřejmé, že politický a vojenský establishment je fixován na změnu režimu v Sýrii a tak se rozhodnul sladit s místními syrskými pobočkami Al-Kaidy – ne-li přímo, pak nepřímo prostřednictvím podpory skupin, které mají pod jeho vedením společný cíl. Vzor propagandy by předpokládal, že média Asadovu vládu vylíčí jako naprosto krutou a brutální a odpůrce režimu jako hodné oběti zlé syrské vlády.
Tudíž by nemělo být překvapením, že po zpětném převzetí východního Aleppa byly důkazy o masakrech objeveny, ale byly ignorovány. Jelikož se zjistilo, že důkazy naopak ukázaly na zvěrstva protivládních rebelů, tak vše proběhlo bez hlášení hlavních médií.
Na konci prosince bylo ve východním Aleppu nalezeno 100 mrtvých vládních vojáků. Videa syrských „aktivistů“ ukázala, že přinejmenším někteří z mrtvých vojáků byli zajati ve dnech předtím, což naznačuje, že byli spíše popraveni, než zemřelí v boji. Navzdory fotografickým a filmovým důkazům nestály tyto zprávy za zveřejnění na CNN, v New York Times, BBC, nebo jiných informačních zdrojích, referujících o neověřených obviněních druhé strany z poprav.
Povyk a „masakr“ v Račaku
Je důležité vidět několik důležitých příkladů v minulosti, kdy jsou příběhy shodné s vládní linií médii zesilovány bez ohledu na to, jak málo existuje důkazů. Když se později vynoří skutečnosti, které vyzývají ke zpochybnění původního příběhu, média je prostě ignorují a pro historii jsou ztraceny.
Během americké agrese proti Vietnamu byla americké veřejnosti předložena brutalita a krutost „komunistů“ pomocí „Hue masakru“ v lednu 1968. Podle oficiálního příběhu to byly severovietnamští vojáci, kteří při ústupu z města Hue během ofenzivy Tet měli provést nevybíravé masakry civilistů a poté je pohřbít do masových hrobů.
Dopisovatel novin London Times, Stewart Harris hlásil v březnu 1968, že policejní velitel Doan Cong Lap z města Hue tvrdí, že tam došlo ke 200 zabitím a byl objeven hrob se 300 těly. Vládní propaganda v Saigonu později vypustila zprávu, že obětí komunistického masakru je 1000 a že mnozí byli pohřbeni zaživa. Poté, co se toho nikdo nechytil, vydalo následující týden stejnou zprávu americké ministerstvo zahraničí. Ta už byla následně řádně rozmazána ve všech hlavních amerických novinách.
„Tento příběh nebyl zpochybněn, a to navzdory skutečnosti, že žádný západní novinář nikdy neviděl hroby, ze kterých měla být odkryta těla“, píší Chomsky a Herman v The Washington Connection and Third World Fascism. Naopak, francouzský fotograf Marc Riboud byl opakovaně odmítnut s žádostí o povolení vidět jednu z lokalit, o které místní velitel tvrdil, že tam bylo popraveno komunisty 300 civilních zaměstnanců vlády. Když byl konečně na údajné místo vzat helikoptérou, pilot odmítl přistát s tvrzením, že oblast je „nechráněná.“ (2)
Následně byl nalezen „zachycený dokument“, údajně prohlašující, že se komunisté přiznali k zabití 2.748 lidí. Toto bylo přijato jako berná mince a stalo se to novou oficiální verzí incidentu.
Ve skutečnosti měl brutální Američany vedený útok za znovuzískání města Hue za následky masivní množství obětí. Fotograf Philip Jones Grifiths napsal, že většina obětí byla zabita leteckým útokem. Mrtví byli falešně označeni za oběti komunistického masakru.
Gareth Porter, který detailně zkoumal události v Hue, popsal svá zjištění takto:
„Dostupné důkazy – ne ze zdrojů NLF (Vietkong) – ale z oficiálních dokumentů USA, Saigonu a nezávislých pozorovatelů naznačují, že oficiální příběh o bezohledném vraždění těch, co byli považováni za nesympatizující s NLF je naprostý výmysl. Nejen, že otevřenou otázkou zůstává skutečný počet odkrytých subjektů v okolí Hue, ale mnohem důležitější je fakt, že samotné příčiny smrti vypadají jako změněné z boje do poprav NLF. A nejpodrobnější a „směrodatný“ popis údajných poprav, jak ho podaly obě vlády, před podrobným zkoumáním neobstojí.“
Ale v západních médiích, které tak rychle rozšířily americkou verzi příběhu, nikdy nedošlo k žádnému pokusu vyšetřit, co se skutečně stalo a uvést věci na pravou míru, když jejich zjištění neodpovídala původní verzi. Ani nebyl žádný zájem vyšetřovat mrtvé z Hue, když byly důkazy o tom, že jejich smrt zavinila americká armáda spolu s vojáky loajálními vojenské diktatuře, kterou podporovali.
O 30 let později v Kosovu západní média ohlásila nejnovější masakr zlých sil oficiálního nepřítele. V tomto případě měla srbská armáda údajně zavraždit 45 neozbrojených kosovských Albánců ve vesnici Račak. První zprávy o „masakru“ a „zločinu proti lidskosti“ byly vysloveny Američanem Wiliamem Walkerem, tehdejším šéfem Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).
- ledna 1999 se na hranicích Kosova objevila žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) Louise Arbourová a dožadovala se vstupu za účelem vyšetřování incidentu. V březnu 1999 využil tehdejší prezident USA Bill Clinton Račaku jako záminku k ospravedlnění vzdušné války proti Srbsku, když prohlásil: „měli bychom si uvědomit, co stalo ve vesnici Račak, kde byli donuceni nevinní muži, ženy a děti ze svých domovů dojít do rokle, donuceni pokleknout do hlíny a poté pokropeni střelbou – ne proto, že by něco udělali, nýbrž proto, kým byli.“ (3)
Clintonova verze byla vycucaná z prstu. Nejednalo se o žádné děti a ženy, a neexistuje žádný důkaz, že by mrtví pochodovali ze svých domovů a byli nuceni klečet na zemi. Srbská vláda určila, že to bylo jen 22 mužů, jejichž smrt byla výsledkem přestřelky během policejní akce za účelem dopadení bojovníků Kosovské osvobozenecké armády (UCK/KLA), kteří před týdnem zabili čtyři srbské policisty.
Přestože by srbská verze, která je ku prospěchu vlastní straně, neměla být brána za bernou minci, vyvolává naší zaslouženou pozornost. Byla tam souvislost, mohoucí vysvětlit mrtvoly, tedy těžké boje mezi UCK a srbskými jednotkami. Jak napsal Michael Mandel v How America Gets Away with Murder, „do jaké míry to byl masakr, když byl vyprovokován UCK jako součást záměrného a konzistentního vzoru, zaměřeného na vyvolání zásahu vojenské intervence NATO“. Mandel poznamenává, že i podporovatelé NATO jako byl Michael Ignatieff, napsali několik měsíců předtím, že taktika UCK „nebyla špatným odhadem, ale úmyslnou strategií“ navrženou tak, aby donutili srbské síly k přehnané reakci a přinutili tak NATO intervenovat ve prospěch UCK. (4)
Není těžké vidět dvojí standardy, podle kterých média působí při hlášení údajných zvěrstev nepřátel vlády USA. Opravdové masakry amerických ozbrojených sil jsou vykreslovány jako jednorázové případy, které lze připsat nižšímu velení, jako My Lai ve Vietnamu, či jako poctivé chyby a vedlejší škody, jako je bombardování nemocnice v Kundúzu v Afghánistánu. Dokonce i v případech masových vražd stovek tisíc nevinných civilistů, jako bylo bombardování Hirošimy a Nagasaki, nebo systematické kobercové nálety rozsáhlých území Kambodži a Laosu, nebyly akce USA nikdy chápány jako akce barbarství a svévolného násilí. Vzhledem k tomu jsou zvěrstva druhé strany zobrazována jako nevyprovokované masové vraždy a naznačující rozdíl mezi námi a jimi.
Mainstreamová média lze nejlépe pochopit jako přívěsek vlády a zájmů vládnoucí třídy, fungující jako součást systému propagandy, který nemá nic společného s poskytováním faktů, nýbrž vytváří přijatelný ideologický rámec pro své publikum. To vysvětluje, proč média vykazují tak do očí bijící potvrzenou zaujatost. V této souvislosti by nemělo být vůbec překvapující, že příběh o popravě 82 civilistů provedené syrskou vládou se může stát historickou skutečností bez vážného pokusu ověřit skutečný průběh událostí, a to jak v době kdy se stala, tak poté, co se rozplyne válečná mlha.
[1] Chomsky, Noam and Edward S. Herman. Manufacturing Consent: The Political Economy of the Mass Media. Pantheon, 2011. Kindle edition. (Loc. 7556)
[2] Chomsky, Noam and Edward S. Herman. The Washington Connection and Third World Fascism: The Political Economy of Human Rights: Volume 1. Boston: South End Press, 1979. (pp. 346)
[3] Quoted in Mandel, Michael. How America Gets Away with Murder: Illegal Wars, Collateral Damage and Crimes Against Humanity. Pluto Press, 2004. Kindle edition. (Loc. 1737)
[4] Mandel, Michael. How America Gets Away with Murder: Illegal Wars, Collateral Damage and Crimes Against Humanity. Pluto Press, 2004. Kindle edition. (Loc. 1820)
Překlad Messin
Zdroj: