Konfliktem rozdělení Bosňané touží po Titově „zlatém věku“

globe-32299_960_720

Jak se Bosna stále hlouběji propadá do rozdělení a zmatku, stále více a více lidí vzpomíná s láskou na „zlatou éru“ Josipa Broze Tita.

„Tito by měl povstat a zahnat všechny politiky v bývalé Jugoslávii, co vládli v období po jeho smrti.“

To říká sarajevský taxikář Arif, kterému je 64 let a dle jeho slov je kompetentní to posoudit.

Říká, že nejlepší léta svého života prožil ve staré Jugoslávii, sledoval její rozpad a následně její převzetí nacionalisty, kteří jejím národům nepřinesli nic jiného než trápení.

Potom všem co viděl, vzal před patnácti lety fotografii Josepa Broze Tita, nechal jí zalít do plastu a přilepil na svou palubní desku, kde od té doby je.

„Tito byl gentleman a ví to každý z mé generace. Lidé mi někdy dají tuzér 10 či dokonce 15 bosenských marek (5-8 eur), když tady ten obrázek vidí,“ poznamenává.

„On jediný měl nějakou hodnotu, prohlašuje Arif, když se proplétá skrz hektický provoz Sarajeva.

Zatímco na první pohled vypadá Arif jako klidný člověk, po dotazu na Titovu fotografii je jeho klid pryč.

„Lidi žili líp, zatímco dnes nemají ani na chleba. Lidi hrabou v popelnicích, aby našli alespoň suchou kůrku, co tam někdo vyhodil“, říká zvýšeným hlasem s tím, že takový názor nemá jen on sám.

„Zlatá éra“ pro staré je pohádkou pro mladé

Skutečně není sám. Jak se zhoršují etnické, politické, ekonomické a sociální problémy Bosny, fenomén „Jugonostalgie“ neustále narůstá.

Pro mnohé z těch, co jsou dost staří, aby pamatovali bývalou Jugoslávii,  která se rozpadla na začátku devadesátých let, je zemí, která jim dala nejlepší léta jejich života.

Na jednu stranu mohla být 35 let trvající vláda Josipa Tita diktaturou, ale obyčejní lidé si pamatují, že měli zdarma vzdělání, po odchodu ze školy zaměstnání po celý život, bydlení, slušné platy a důchody, plus cestovní pas, se kterým bylo možné cestovat do většiny částí světa bez víza.

Zatímco následující režimy ten Titův kritizovaly za věznění a dokonce i vraždění svých politických oponentů a za nedostatek svobody projevu, mnoho lidí to dnes nevzrušuje.

Mají tendenci odpovídat, že porušování lidských práv a politické perzekuce jsou dnes stejně přítomné, zatímco kvalita života je nesrovnatelně horší.

V bývalé Jugoslávii si většina lidí mohla dovolit auto, zatímco mnozí měli druhé domovy, či trávili dovolenou v zahraničí v Itálii, nebo Řecku.

Centrálně „plánovaná“ ekonomika nedodala žádané západní věci, jako jsou džíny Levis – a tak víkendový výlet do Terstu byl nutností pro každého, kdo plánoval ples, nebo svatbu své dcery, nebo chtěl jednoduše nové šaty.

Míra kriminality byla nízká. „V noci se dalo usnout uprostřed parku, nebo vedle silnice a byli jste naprosto v bezpečí,“ vzpomíná Sahir Berberovič, vysloužilý strojní inženýr, ve věku 85 let.

Dřív jsem byl zvyklý šoupnout do kufru celou ovci, sjet dolů na pobřeží a grilovat společně s přáteli a rodinou na zahradě svého letního domu jakýkoliv víkend jsem chtěl,“ říká.

Aby se nyní z Tuzly dostal na svůj dům na chorvatském pobřeží, potřebuje cestovní pas, zatímco přísná pravidla EU mu stěží dovolí převážet v autě více než sendvič. Vlaky mezi Chorvatskem a Bosnou nejezdí a cestování je tak jako tak drahé.

Zatímco starší generace vzpomíná na Titovu dobu se zalíbením, ti narození v průběhu nebo po rozpadu Jugoslávie to vidí jako skoro neuvěřitelné pohádky.

Levicový aktivista Samin Cepalo (26) samozřejmě nezažil časy, které pamatuje a mluví o nich Arif, ale velice se těchto idejí drží.

Jeho pokoj, celý vybarven do červena s výjimkou jediného místa, kde namaloval jugoslávskou vlajku, se podobá malému muzeu.

Sbírka starých jugoslávských knih, vlajek, drobných památečních předmětů, emblémů, odznaků a sošek pokrývá každou rovnou plochu v místnosti.

V pokoji nechybí ani velký portrét Tita.

Cepalo vyznává myšlenky antifašismu, socialismu, demokracie, bratrství a jednotu všech lidí bez ohledu na etnický původ a vyznání.

„Tento duch byl předáván z generace na generaci a teď mi to došlo“, říká Cepalo.

„Nemohu říci, že jsem jugonostalgik, protože jsem se narodil v roce 1991, ale moje rodina mi vštípila tuhle protifašistickou revoluční ideu,“ dodává.

Cepalo říká, že některé z jugoslávských suvenýrů v jeho pokoji koupil v obchodě, nebo na bleším trhu, zatímco jiné věci dostal od přátel a rodiny k narozeninám a při dalších příležitostech.

Ve své sociální skupině je Cepalo známý pro svou fascinaci „starým státem“ a říká, že svou místnost maluje každý rok, a při míchání barev se vždy snaží trefit ten pravý odstín „jugoslávské červené/rudé“.

Ale zatímco v Bosně a dalších částech regionu vzrůstá Jugonostalgie, zhoršující ekonomická situace každému neumožňuje dovolit si vybudovat podobnou sbírku ze staré éry.

Dejan Kragič (46) ze srbského města Novi Sad říká, že prodejní cena jugonostalgických suvenýrů klesá, protože lidé nemají peněz nazbyt.

Pokouší se prodat pochodeň ze zimních olympijských her v Sarajevu 1984 na eBay za nějakých 2.300 amerických dolarů, ale zájem podle něj není velký.

„Se vším co souvisí se sběratelstvím to jde už roky z kopce. Je to strašné,“ řekl v telefonickém rozhovoru pro agenturu Birn.

„Ceny pořád klesají. Sběratelské předměty jsou pro lidi a společnost, co mají hodně přebytečných peněz,“ dodal.

Pro většinu běžných lidí v bývalé Jugoslávii je cena 2.300 amerických dolarů příliš vysoká, včetně těch, co si rádi připomínají život v bývalé Jugoslávii.

Pronásledováni vzpomínkami na to, co ztratili

Po Titově smrti v roce 1980 vyústila špatně vedená ekonomika a rostoucí nacionalismus v náhlý rozpad země na nejméně sedm států. (další faktory – například skutečné důvody zhoršení hospodářské situace, či tlak na předčasné uznání např. Chorvatska ze strany Německa zde nejsou zmíněny – pozn. Mess)

Mnohé z republik vystoupily na jeden zátah – počínaje Chorvatskem, Slovinskem a Makedonií a poté Bosnou a Hercegovinou v letech 1991- 1992.

Černá Hora následovala v roce 2006 a srbská provincie Kosovo v roce 2008 (vývoj, který Srbsko i některé další státy neuznávají)

Rozpad vyvolal krvavé konflikty a vedl ke kolapsu ekonomiky, bující nezaměstnanosti a odlivu mozků.

„Všichni si mysleli, že by bylo lepší, kdybychom byli odděleni a podívejte se, co se stalo,“ řekl Berberovič.

Vztahy mezi novými sedmi zeměmi, které vznikly po rozpadu bývalé Jugoslávie, se nikdy nenormalizovaly. Nové státy se opakovaně vzájemně obviňovaly z válečných zločinů.

V Bosně a některých dalších bývalých jugoslávských republikách je velká část populace nezaměstnaná a ti, co mají práci nebo důchod jen těžko vyžijí.

Většina lidí věří, že životní úroveň, kterou si užívali za bývalé Jugoslávie, byla tou nejlepší v jejich životě.

Pro mnohé z těchto jugonostalgiků je Café Tito v Sarajevu místem, kam mohou zajít, v klidu popíjet kávu a zároveň obdivovat rozsáhlé artefakty socialistické éry a suvenýry.

Mohou zde vidět staré psací stroje, fotografie, guinejské peníze s vyobrazením Tita, náhradní balíčky cukru jsou na pultě umístěny v německé helmě z druhé světové války, stěny natřené rudou barvou komunismu a s obřím nápisem s jedním ze slavných Titových citátů: „Smrt fašismu – svobodu lidu.“

A pionýrská čepice s červeným šátkem na stěně připomíná starší generaci podzim jejich prvního školního roku, kdy slibovali být dobrými žáky, dobrými lidmi, věrnými a poctivými kamarády a „šíření bratrství a jednoty“ a „hodnot pro všechny národy světa, které ctí svobodu a mír“.

Starší generace se usmívají, když vzpomenou na tato slova – ať už s nostalgií, či hořkostí, vzhledem k tomu, co od té doby stalo.

Ale většina návštěvníků jsou mladí lidé, narození dlouho po „zlaté éře“.

„Přijdete zde do doby, která už neexistuje,“ říká čerstvá dvacátnice Maríja z Banja Luky.

 V Sarajevu není často, ale když se sem dostane, návštěva kavárny Tito je nutností.

„Chodíte sem uniknout z toho, co vás každý den obklopuje, politika, nacionalismus, každý den stejný příběh, stejná jména. Tomu prostě nelze uniknout,“ stěžuje si.

Generace narozená po pádu Jugoslávie neví, co je skutečný pokrok, stabilita, mír a podobně.

Mnohé z nich dráždí příběhy o dostupném bydlení, zaměstnání na celý život a divokých večírcích sobotní noci, které končí v 7 hodin ráno společnou kocovinou ve vlaku směřujícím na pobřeží, poté káva a plavání v Jaderském moři a hodně zpěvu u kytary ve vlaku zpátky do Sarajeva.

Někteří si myslí, že nejsou o mnoho důvěryhodnější než pohádky bratří Grimmů, které poslouchali jako děti.

„Nevěřím ani slovu z toho“, říká Benjamin Bektasevič (25). „Zní to příliš dobře. A pokud jsou tyhle příběhy pravdivé, pak by to bylo ještě horší.“

Pokud se narodíte a vyrůstáte v zemi s neustálým konfliktem, vysokou nezaměstnaností a kde je přežití bojem, „posloucháním těchto příběhů se cítíte jako narozen minutu poté, co svět přestal být příjemným místem,“ pokračuje.

„To není fér. Pro nás jsou tyhle příběhy jako by nám někdo sypal sůl do otevřených ran.“

Překlad Messin

 

Zdroj: http://www.balkaninsight.com/en/article/strife-torn-bosnians-yearn-for-tito-s-golden-age–03-10-2017

„Proti hluposti se bojovat musí, ale vyhrát se nedá!“ Jan Werich