Adrian Salbuchi: Skrytá tvář globalizace (3)

globe-32299_960_720

Skutečná a formální moc

Abychom pochopili skutečný příběh tohoto světa, nejdříve musíme pochopit rozdíl mezi formální a skutečnou mocí. To, co každý den s vysokým nasazením prezentují veřejnosti média formou televizních a rozhlasových vysílání a v tisku, jsou v podstatě konkrétní viditelné výsledky akcí formálních mocenských struktur, zejména národních vlád a technologických, finančních a korporátních infrastruktur. Nicméně páky skutečné moci, která „nechává aby se věci děly“, jsou takřka neviditelné. Mají je v rukou ti, kteří plánují, co se ve světě stane, kdy se to stane, kde se to stane a kdo to provede. Formální moc operuje krátkodobě s velkou publicitou. Skutečná moc operuje v dlouhodobém rámci, z pozadí a téměř nulovou publicitou. V současnosti je formální moc většinou „veřejná“, zatímco skutečná je od základů „privátní“. To odráží fakt, že se instituce národních států (primární veřejná entita formální moci) staly podřízeny soukromým zájmům (t.j. skutečné moci vedené finančními zájmy).

Vzhledem k tomu, že Spojené státy jsou dnes jedinou suprevelmocí, je rozumné odvodit, že skrytá mocenská sktruktura tohoto světa – a ta tu skutečně je – prozatím vykonává skutečnou světovládu z teritoria a politických a ekonomických struktur Spojených států. Z toho však v žádném případě nelze odvodit, že součástí tohoto schématu je většina populace Spojených států, a že obyvatelé USA jsou „nepřáteli“ jiných lidí (zřídkakdy jsou „nepřítelem“ lidé jakékoliv země; je jím spíše její elita, která se stává nepřátelskou kvůli nadměrné koncentraci moci). Hovoříme tedy o mocenských skupinách, operujících z území Spojených států (a stejně tak z území Velké Británie, Německa, Japonska, Izraele a prostřednictvím lokálních agentů i ze zemí jako Španělsko, Argentina, Brazílie a Korea), které ale nelze ztotožňovat s lidem Spojených států.

Abychom lépe pochopili skutečnou povahu Spojených států – zejména co se týče jejich zahraniční politiky – musíme mít na paměti, že „americká“ administrativa, jak Američané příhodně říkají své vládě – t.j. formální moc – , sídlí ve Washingtonu DC. Nicméně struktury skutečné moci ve Spojených státech sídlí především v New York City a některých státech Nové Anglie. Jinými slovy, administrativa Spojených států působí z Washingtonu DC, ale země je ve skutečnosti řízena z New York City.

Jakmile pochopíme tento koncept, začne se automaticky vynořovat spousta dalších věcí. Skutečné světové mocenské centrum navíc nesídlí v New York City, ale nejspíš v Londýně… Neprůhlednost tohoto komplexního a promyšleného systému automaticky brání jednoduché identifikaci a označení konkrétního „nepřítele“, třeba Spojených států, Anglie či libovolných jiných národů. V čase nepokojů nezřídka přinášejí oběti občané Spojených států – a to mnohdy krvavou, jako ti, kteří padli ve Vietnamu, Afghánistánu, Iráku či oběti ve World Trade Center. Nicméně – fakt, že většina US Američanů tuto skutečnost ignoruje je nezbavuje odpovědnosti či viny za genocidní strategie mocenských struktur Nového světového řádu operujícího z území USA, prováděné k dosažení jejich cílů a využitím a zneužíváním americké vojenské a ekonomické moci zbytku světa.

Že tomu tak je, je zřejmé od okamžiku kdy si uvědomíme, že k dosažení natolik dalekosáhlých cílů vyžaduje výkon skutečné moci operační kontinuitu po mnohá desetiletí a uskutečňování komplexních strategií, rozprostřených nad národy a zdroji po celé planetě, není možné bez dodržování řady pravidel a podmínek. To vše vyžaduje dlouhodobé plánování, předsunuté o dvacet, třicet či padesát let dopředu.

Je ironií, že mocenská elita Nového světového řádu velmi dobře ví, že politické kontinuitě, konsistenci jejich plánů a provádění dlouhodobých globálních strategií nehrozí žádné větší nebezpečí, než kdyby byly podřízeny demokratickému procesu, který by kladl nemístné požadavky na profil vůdčích osobností, které při každém kroku, který podnikají, musí (nebo by měly!) dbát „hlasu lidu“, a navíc pravidelnému přerušování moci v každém demokratickém volebnímu mechanizmu. Oč lepší je diskrétně operovat z diskrétní platformy, kterou snad lze popsat jen jako „klub gentlemanů“, jako je CFR, kde mohou být mocní a vlivní úředníky, řediteli a předsedy po celá desetiletí aniž by kdy měli jakoukoli odpovědnost vůči komukoli jinému, než vůči vlastním pánům. Tímto způsobem může 4 500 individuí disponujících patřičnou mocí rozprostřít obrovský politický, ekonomický, finanční a mediální vliv nad bezpočtem stovek milionů lidí po celé planetě.

Netřeba zmiňovat, že jedním z hlavních úkolů globálních mediálních monopolů je vštěpovat lidem „politickou korektnost“, obvykle vyjádřenou „systémem dvou stran“. Demokraté a Republikáni v USA, labouristi a konzervativci v UK, CDU a SPD v Německu, radikálové a justicialisté v Argentině – to všichni jsou jen variacemi jedné a tetéž politické politicky korektní doktríny a sebe sama. Prakticky všechny stabilní západní demokracie jsou konfrontovány se systémem jedné strany, s mírně odlišnými vnitřními frakcemi. Lidé si myslí, že mají „volbu“, ale předpokládané „možnosti“ jednoduše neexistují: je to něco na zůsob „volby“ mezi Coca Colou a Pepsi Colou – bez ohledu na co chtějí, abyste věřili, pravdou je, že obě tyto strany jsou v podstatě jen rub a líc jedné mince.

(pokračování)

Messin, 14.2.2007, Překlad článku vyšel v časopisu WM Magazín 59/60, původní zdroj: www.eltraductorradial.com.ar.

Argentinský autor Adrian Salbuchi je výzkumníkem, autorem a moderátorem talk-show :El Traductor Radial“ v Buenos Aires a zakladatelem Hnutí za Druhou Argentinskou Republiku. Je mimo jiné autorem knihy „Ele Cerebo del Mundo: la cara oculta de la Globalización“ (Šedá eminence světa: skrytá tvář globalizace).