Vysmátých, nepotrestaných kriminálníků je na Slovensku plno a přibyl další. Vrah partnerů Kuciaka a Kušnírové, který teď možná sedí v bratislavské kavárně, srká voňavé espresso a kouká na lidi, co připravují další páteční protest. Přitom mě napadá se zeptat: „Není vám při takovém pocitu divně?“ Mě se rozhodně zmocňuje pocit bezmoci, který se mísí se strachem. Hlavně když si přitom uvědomím, že tzv. „italská stopa“ se ukazuje být zavádějící a krokem do absolutního prázdna. Mimochodem, víte, kdo na tu stopu upozornil jako první?

Tom Nicholson

 

Tenhle člověk se druhý den po odhalení vraždy, pondělí 26. 2. 2018 postavil před kamery, prohlásil, že pravděpodobně zná vrahy a obrátil pozornost pobouřené veřejnosti a médií na východ Slovenska, kde údajně působila odnož italské Ndranghety, zneužívala eurodotace, kosila louky, vyráběla elektrickou energii a dělali přitom „široké lokty“ ve vesnických hospodách. Tihle „nebezpeční bossové“ údajně měli důvod zabít Kuciaka, protože je ohrožoval svou prací.

Ihned poté, co se na Slovensku rozpoutalo peklo, se milý Tom zabalil a odletěl do Kanady, protože už dva týdny před Kuciakovou vraždou vyhlásil, že na internetu, díky dětské knížce, čirou náhodou znovu objevil svou velkou kanadskou lásku, která (záhadně) zmizela před 33 roky, opětovně se do ní zamiloval a odchází po čtvrtstoletí života na Slovensku opět do Kanady, kde zbytek života míní strávit ošetřováním postižených lidí. Prohlašuje přitom, že když dokázal pracovat jako novinář, pak dokáže pracovat s postiženými lidmi, protože a nyní cituji „Je tam stejně hodně „hoven“, podobně jako v novinařině.“

Krásný příběh. Jak z románu Rosamunde Pilcher. Mě však přitom napadá jednoduchá otázka: Proč, když plánoval navždy odejít ze Slovenska, až do dne smrti, což bylo mimochodem jen pár dní před jeho odletem, spolupracoval s Kuciakem na případu italské mafie z východu? Ptát se má smysl, protože už 13. 2. 2018 se pro rádio Aktual vyjadřoval v tom smyslu, že práce novináře na Slovensku ho dlouhodobě absolutně nenaplňuje, neboť je nesmírně negativní, nikam nevedoucí a jen tak ubližuje lidem, kteří jsou potom pronásledováni. Navzdory tomu v psaní pokračuje i po odchodu do Kanady a jen včera jsem zachytila jeho nový článek SME-čku. (Dále například jeho článek 21. 5. 2018 v tištěné verzi deníku Sme – článek s názvem „Štastné manželstvo?“, pozn. Mess)

Tom Nicholson žil a minimálně jako kontroverzní novinář pracoval na Slovensku celých 26 let. Zjevil se tu v době, kdy v Bratislavě zakotvila Americká zahraniční agentura pro mezinárodní rozvoj (USAID), na jejíž práci později aktivně navázala Sorosova nadace OSF a začala se „aktivně zabývat“ Mečiarovou vládou, která v roce 1998 pod tlakem, za záhadně dramatických a podobných okolností skončila principiálně stejně, jako má skončit dnešní Ficova. Mečiar musel z vlády odejít do opozice, navzdory tomu, že vyhrál volby.

  O Tomovi Nicholsonovi, jako o možném zahraničním agentovi se zákulisně hovořilo už v roce 1998, kdy se jako 32 letý, údajně, dostal do konfliktu s Lexovou SIS (SIS – Slovenská informačná služba – tajná služba, pozn. Mess). Skončilo to jako každý neoliberální komplot v té době – ve veřejný neprospěch Mečiara, kterého tehdy mainstream a opozice obvinili, že zařídil, aby SIS údajně přepadla, zbila a vyhrožovala zahraničnímu novináři Nicholsonovi fyzickou likvidací. Bylo to období, kdy „Mečiar a Lexa mohli za všechno zlo, co se na Slovensku stalo“ (i nestalo, anebo se jen mělo stát) – principiálně stejně, jako jsou dnes vinni Fico s Kaliňákem.

Tom Nicholson byl známý tím, že měl zálibu se setkávat s mafiánskými bossy – samozřejmě jako novinář – profesionálně. Tak to aspoň vždy deklaroval. Zajímavé na tom je, že si s nimi zvyknul tykat a přitom byl často prestižním hostem na americké ambasádě.

Podle policejních odposlechů a samotných vyjádření Nicholsona se setkával s Ferusem, Hrbáčkem, dále Ondrejčákem a Piťovci (známí jako militantní složka podsvětí, pozn. Mess) celkově, Jakšíkovci, Borbélym a podobně. Je pro mě tedy záhadou, že jeho tehdejší manželka Lucia Nicholsonová, která podle svých vlastních slov, znala podrobnosti a metody práce svého manžela, se navzdory tomu dostala v roce 2010 za vlády Ivety Radičové na pozici státní tajemnice na Ministerstvu práce a sociálních věcí a rodiny SROV. A já se opět jen logicky ptám, jak mohla paní Nicholsonová projít přes bezpečnostní prověrky Nejvyššího kontrolního úřadu a dostat se, mimochodem pouze se středoškolským vzděláním, na tak prestižní a váženou státní funkci. Anebo že by je neměla? Navíc, v roce 2010 až do propuknutí a zveřejnění kauzy, Tom Nicholson už pracoval na spisu Gorila, kterého hlavními aktéry bylo právě vedení strany SDKU. Ministr, který Nicholsonovou na post státní tajemnice přijal, byl Josef Mihál za SaS. V tom období SaS a SDKU vedly hybridní politickou válku, která skončila tím, že Radičová položila vládu, kvůli rozhodnutí SaS neschválit v parlamentu euroval.

Jak tomu máme rozumět? Nicholsonová byla manželův infiltrovaný agent na ministerstvu, sbírající zákulisní informace, když pracoval na odhalování korupce SDKU? Nebo? V každém případě, protesty Gorila začaly 27. 1. 2012 a Nicholsonová skončila na ministerstvu hned potom, 4. 4. 2012, měsíc po předčasných volbách – opět velmi nenápadně a hlavně na oko logicky, protože vykopnout se nechala až novým ministrem za Smer – Richterem. Ať už to bylo jakkoliv, muselo to být pro paní Nicholsonovou rozhodně zajímavé období, když po celou dobu věděla, na čem Tom pracoval, přičemž ona se zúčastňovala na jednáních vlády s lidmi, které mohla kauza Gorila odrovnat, doma to s Tomem rozebírali a potom se z oken ministerstva dívala, jak ubozí, podvedení slovenští občané protestují kvůli Gorile na ulici a dožadují se spravedlnosti. To musel být rozhodně zajímavý pocit.  A možná by se s cynismem podobal tomu pocitu vraha, koukajícímu na protestující z pátečních stávek za „slušné Slovensko.“ Kdo ví?

Gorila Nicholson

„ S Tomem žijeme už přes rok odděleně, ale nerozvádíme se. Jsme stále manželé,“ říká Lucia Nicholsonová v roce 2012 pro časopis Plus 7 dní. Po dobu dvou let, kdy Nicholson skládal mozaiku Gorily, ho podporovala. První dokumenty se mu dostaly do rukou ještě v roce 2008. Nicholsonová celou tu dobu o spisu věděla a společně se doma o korupčním tématu bavili: „Byla jsem o tom informovaná jako jeho partnerka. Bylo to výsostně jeho téma, proto jsem neměla právo do něj jakkoliv zasahovat.“ Mezitím prý Nicholson obíhal redakce a vydavatelství, které by mu jeho důkazy o Gorile zveřejnili, čemuž není důvod věřit, protože k vydání knihy došlo až v roce 2012. „Všichni před ním zavírali dveře“ – tvrdila Nicholsonová. Odmítala ho nejen média, která se bála slovenských likvidačních soudů, ale i politiků, kteří ve spisu figurovali. „Když byl Tom se spisem za Dzurindou, ten ho odbyl jednou arogantní větou a víc se s ním nebavil“ (všechno v době, kdy Nicholsonová seděla na ministerstvu a chodila na zasedání vlády, což je nesmírně, nesmírně zajímavá informace). „A (Dzurinda) věděl o Gorile pět let. Stejně jako Mikloš, Lipšic a další.“ Tady se chci opět zastavit, protože je zarážející, že například Dzurinda a spol. věděli, že Nicholsonové manžel pracuje na případu, který odhaluje jejich zločiny, navzdory tomu jí z aktivní politiky nevykopnul. Naopak. Sedával s ní na zasedáních vlády.

„V té době nikdo netušil, odkud spis pochází, jen Tom. Věděl o svém zdroji, že je spolehlivý“ – to tvrdil. „Faktem je, že Tom se snažil každou jednotlivou informaci verifikovat a i se mu to neuvěřitelným způsobem dařilo. Zdroje se s ním kontaktovaly sami. Získal jejich důvěru. Komunikoval i s lidmi z různých pochybných skupin, ale nikdy ho nikdo nestáhnul na svou stranu,“ obhajuje manželův čistý štít Nicholsonová. „Takový Haščák se ještě nenarodil, co by Toma podplatil,“ vyjadřuje se Nicholsonová v roce 2012 pro časopis Plus 7 dní. U jedné, vlastně dvou věcí se chci opět zastavit, protože Gorila je jediná kauza, která přerostla na Slovensku přes hlavu téměř všem zúčastněným, včetně samotného Toma Nicholsona. A nejen tím, že se mu rozpadlo manželství.

Nikdo doposud oficiálně nepotvrdil, odkud Nicholson spis vzal. Je to tajemství. Spekulovalo se různě, ale Tom mlčí jako mafiánský hrob. V každém případě je logické předpokládat, že tak rozsáhlý kompromis, usvědčující z korupčních praktik lidi z celého politického spektra, jakým byl spis Gorila, nevyšel na „světlo Boží“ jen z ješitnosti nějakého ublíženého agentíka tajné služby, léčícího si komplex ze ztráty zaměstnání. Nešlo ani o pomstu konkrétní osobě, či straně, protože spis kompromitoval množství lidí ze všech koutů společnosti.

Zamávat informací, že dokázal získat a tedy vlastní spis Gorila, kterým mohl postupně podle potřeby odkrývat kde koho, se mohl hodit i hráči, který měl rozehrané hry na všech stranách společnosti, ať už v nejvyšších oligarchických anebo politických kruzích celého politického spektra, včetně justice – hlavně v justici. A takový člověk v okolí Nicholsona existoval. Byl jím bývalý soudce ústavního soudu, později prominentní právník Ernest Valko, který zastupoval obchodní spory v miliardových hodnotách a na straně žalovaného byl často stát, ať už na přímo, či přes své společnosti – například v kauze „Duckého směnky“ a podobně.

Můžete samozřejmě namítat, že lidí, kterým by vyhovovalo vlastnictví spisu Gorila je kvantum a Valko s tím nemusí mít nic společného. To je pravda, jen mi potom vysvětlete, proč byl při vyšetřování Valkovy vraždy mezi prvními přizván i hlavní vyšetřovatel Gorily Marek Gajdoš. A v obhajobě svého názoru budu samozřejmě pokračovat.

Čistě hypoteticky: kdybych byla na místě prominentního právníka Ernesta Valka, který se buďto soudil se státem anebo naopak zastupoval nejvlivnější lidi ze Slovenska a disponovala takovýmto spisem rukama přítele – novináře se silným společenským postavením, tak bych s ním příležitostně šikovně zamávala někomu před očima a nepřímo tak informace z něj použila na donucování ke spolupráci anebo korumpování lidí, kteří by mi pod tlakem informací z Gorily mohli moje miliardové kauzy pomoci vyhrát. A to by mohl být zároveň i motiv, proč Ernest Valko zemřel. Ve spisu Gorila byly totiž opravdu kompromitující informace, například na nejvyšší ústavní činitele, či největší slovenské oligarchy. Nemyslím si však, že Valkova vražda měla pouze tento motiv. To ani zdaleka. Ale k tomu se ještě dostanu. Také si myslím, že spis Gorila nikdy nebyl vynesen ze SIS, aby byl nakonec zveřejněn a rozhodnutí zveřejnit ho nastalo jen proto, aby lidé ze spisu vytrhli kompromitující informace z rukou těm, kteří je vlastnili a mohli být proto nebezpeční. Někdy je totiž lepší zveřejnit o sobě pravdu na veřejnosti, než se nechat donekonečna vydírat a žít ze strachu ze zítřka. Jinými slovy: lidské peklo nehoří věčně. Hlavně když máte na kontě několik milionů eur. Navíc, veřejnost zná i očistec.

Vražda právníka Valka

Ať to bylo jakkoliv, jedna věc zůstává faktem. Nicholson na spisu Gorila pracoval v době, kdy se aktivně přátelil s právníkem Valkem. A tady začíná další Nicholsonova story, která smrdí v principu stejně, jako smrděly jeho kauzy, na kterých pracoval v souvislosti s Mečiarem a Lexou, hlavně do roku 1998 – jen podstatně víc, protože Valka nakonec někdo zavraždil a Nicholson si právě v den vraždy, po několika týdenní pomlce s Valkem volali a domlouvali setkání. Samozřejmě, opět s perfektním alibi, protože Nicholson učil Valka angličtinu.

O Valkově vraždě se za osm let popsaly tuny papíru. Ale až po dnes zveřejněných souvislostech vraždy Kuciaka a Kušnírové, vznikají najednou až logicky nápadné paralely, které Toma Nicholsona stavějí do úplně jiného světla společenských podezření. Tom, z pohledu toho, co a za jakých okolností se okolo něj za 25 let dělo, byl pro veřejnost záhadným novinářem vždy, ale dnes po brutální popravě jeho dvou kolegů, kde se v případu opět zjevuje jeho jméno, jde už o víc, než jen o občasné náhody. Ve hře je totiž kromě odporné vraždy dvou lidí i následný státní převrat.

Daniel Lipšic jako paralela

Cituji Daniela Lipšice: „Ernest Valko byl můj učitel, můj kolega, můj přítel. Do smrti bych si vyčítal, kdybych zapříčinil, že se nepodařilo jeho vraždu objasnit a vyšetřit.“ Toto prohlášení napsal na svůj status dne 11 9. 2017 v době, kdy přebíral zastupování jednoho z údajných vrahů Valka. Někteří soudci nejvyššího soudu, v době, kdy se na veřejnosti „objevily“ informace, že z vraždy Valka byli obviněni noví podezřelí, na veřejnosti prohlašovali, že je nesporné, že Lipšic tím buď maří vyšetřování, nebo pracuje jako něčí agent, protože v této pozici nemá co jiného hledat. Byl – už podle svých vlastních slov, blízký přítel zavražděného Ernesta Valka. Tak proč by měl důvod hájit jednoho z vrahů? Tedy kromě faktu, že chtěl být informován přímo od zdroje, jak probíhá vyšetřování. Když to porovnáte s další vraždou, do které byl Tom Nicholson zapleten – vraždou partnerů Kuciaka a Kušnírové, najednou tu objevujete první paralelu, protože přesně ten samý člověk – právník Lipšic, se objevuje i jako „samozvaný“ právník rodičů zavražděných Kuciaka a Kušnírové. Další náhoda? Už je jich nějak přespříliš – a to jsme pouze na začátku kapitoly. Hlavně když si uvědomíte, že Lipšic byl jeden z otevřených odpůrců kauzy Gorila. Na jeho pokyn bylo přece použito násilí proti demonstrantům na protestu za vyšetření Gorily.

Mně osobně Nicholsonovo působení připomínalo spíš sofistikovanou práci agenta se silným pozadím, který drží v šachu všechny – podle potřeby anebo spíše – pro jistotu. Nejen zjevné protivníky, což by i vysvětlovalo, proč mával spisem Gorila před očima i lidem, jako byl Dzurinda, či Lipšic, kteří s americkou stranou obvykle rádi spolupracovali. Ale hlavně si myslím, že Tom Nicholson nežil na Slovensku jen proto, aby psal články a hrál si na investigativního novináře.

Za Gorily se Tomův život na Slovensku začal rapidně měnit a Gorila se pro něj stala jakýmsi životním mezníkem. Zkusme tedy fakta, události a veřejně dostupné informace částečně sumarizovat.

Známe fakt, že Tom Nicholson přišel na Slovensko v roce 1992 – v tom samém roce jako USAID, která (podle neoficiálních zdrojů) pomáhala na Slovensku vytvořit ilegální, tzv. paralelní tajnou službu. Poznává novináře Petra Tótha, který byl v tomto procesu aktivně zapojen. V Kanadě byl mladým novinářem, ale na Slovensku vystupuje jako učitel angličtiny. Zanedlouho se však stává opět novinářem a už v roce 1997 začíná psát pro portál The Slovak Spectator, nápadně připomínající propagandistické noviny, fungují dodnes a účelově šíří informace o Slovensku do zahraničí. V roce 1998 ho napadá SIS a vyvíjí na něj nátlak, aby se zalekl a navěky odcestoval ze Slovenska. Nepodlehne, jako skutečný profík (já bych se asi psychicky zhroutila) a dále bojuje proti Mečiarovi. Vzápětí se začnou šířit zákulisní informace, že se Tom Nicholson chová jako zahraniční agent. Mezitím se po pětileté manipulaci slovenské veřejnosti dostává k moci Dzurinda a Nicholson zůstává na Slovensku. Následuje čas radosti, společenského uznání, svatba s Nicholsovou, dvě děti. Nicholson píše pro mainstream a nakonec končí jako novinář na volné noze. V roce 2008 (prý) „objevuje“ Gorilu. Po krátké době dostává manželku do nejvyšší politiky. Někdo ho předbíhá, zveřejní spis a nastartuje Gorilou společenské peklo, jaké nevzplálo ani za časů Mečiara, protože tehdy měla neoliberální svoloč zpoza oceánu, kterou Nicholson vyznával jako svatyni, na Slovensku jako přesného nepřítele – Mečiara, kterého odrovnala bez státního převratu, zatímco Gorila měla nosit smrt všude, jako neřízená střela a bez přesného zacílení.

Tady se chci osobně zastavit, protože každý, kdo analyzuje neoliberální způsob řízení, ví, že stojí na manipulaci. Neoliberálové jsou doposud nevídaní političtí manipulátoři, kteří dokážou zkombinovat okolnosti dění a celé masy přesvědčit o opaku skutečné reality, často o absolutně přízemních lžích tak přesvědčivě, že ti chudáci – zmanipulovaní lidé, za ně v nevědomosti ještě léta bojují. Vždyť si vezměte jen například, jak téměř celý národ naletěl, že Kiska je dobrý anděl. Přitom už v době kampaně byl odporný lichvář, který přes svoje firmy, jen na Slovensku vyprodukoval víc než 22.000 exekučních případů a poslal bydlet na ulici množství lidí. Dnes řídí pokus o státní převrat a množství lidí mu za to tleská. Někdy doslova žasnu, jak dnešní neoliberálové dokážou v zápasu o moc vzít do rukou lež a přetvořit jí na zaručenou pravdu tak, že jim to všichni jejich následovatelé „zhltnou i s navijákem“. A to byl na začátku i případ Toma Nicholsona.

Agenti cizích mocností se nerodí, jako James Bond, v době dnešních neoliberálních hybridních válek už vůbec ne. Lidé – hlavně mladí se často stávají agenty neoliberálních systémů bez toho, aby si to vůbec uvědomovali. Stačí, když jsou dostatečně horliví a pro neoliberalismus zapálení: Nakonec to není nic nového a už v historii se to podařilo například Hitlerovi, který na horlivosti mladých lidí postavil Hitlerjugend. A principiálně podobnou armádu zmanipulovaných horlivců si uvnitř některých zemí vychovala i Sorosova nadace OSF. Ti za ní dnes bojují.

Tom byl horlivý neoliberál vždy, protože byl Kanaďan a byl v silné neoliberální společnosti vychován. A byl pro hodnoty neoliberalismu nesmírně zapálen, což někdo jen zneužil a poslal ho v roce 1993 na to „špatné Mečiarovo Slovensko bez svobody“, bojovat za „neoliberální demokracii se svobodou“. Přišla však doba, kdy mu začalo docházet, že hodně věcí je úplně jinak, než si myslel, ale vystoupit z pozice aktivního bojovníka za neoliberalismus je přesně to samé, jako vystoupit z italské mafie. Čeká vás poprava. Možná ne vždy fyzická – to záleží na tom, nakolik by se jim vaše smrt mohla hodit, ale společenská – život ruinující v každém případě. A na to, aby se Tom nechal dobrovolně popravit, byl moc chytrý. Společenská poprava v neoliberalismu je totiž někdy o hodně horší, než poprava fyzická, protože při té všechno trápení končí, zatímco takto peklo teprve začíná a trvá často až do konce života. Proto hrál Tom tu hru na zapáleného liberála až do konce a hrál jí jako typický Kanaďan – chladnokrevně.

Myslím, že Tom před novináři prohlášením, že pravděpodobně zná vraha Kuciaka a Kušnírové nelhal. Italové, na které poukázal, to však nebyli.

(pokračování)

 

Původně slovenský text se nachází na facebookovém profilu Katalin Tara