Dráždění ruského medvěda deštníkem NATO

globe-32299_960_720

Naši partneři v západní Evropě to považovali za špatný nápad tehdy i nyní. Proč je neposloucháme?

Ted Galen Carpenter, Global Research

 

Zdá se, že některé hrozné myšlenky zahraniční politiky mají věčný život. Jedním z příkladů je další nabídka členství v NATO Gruzii a Ukrajině. Tato kampaň trvá více než deset let a je významným faktorem zhoršujících se vztahů Západu s Ruskem.

Administrativa George W. Bushe se podle všeho rozhodla, že Spojené státy a jejich evropští partneři dostatečně nevyprovokovali Rusko prvními dvěma koly expanze NATO. Američtí představitelé tento postoj přijali, přestože druhé kolo v roce 2004 přibralo pobaltské státy, které byly součástí samotného zaniklého Sovětského svazu. Administrativa nyní tvrdě tlačí na ujištění, že Ukrajina a Gruzie obdrží pozvánku ke členství.

Klíčoví evropští spojenci Washingtonu se začali cukat, ať už Francie, Německo a většina ostatních partnerů Washingtonu v alianci nebyli ochotni učinit tento krok, když Bush formálně navrhl první fázi procesu přijetí, akční plán pro členství (MAP) pro obě země na summitu NATO v dubnu 2008 v Bukurešti. Ministryně zahraničí Condoleezza Riceová připomněla, že zvláště odmítavá byla německá kancléřka Angela Merkelová, která „nedůvěřovala Gruzíncům, které stále považovala za zkorumpované“. Německá kancléřka také poznamenala, že vládní koalice Ukrajiny „byla chaosem“. Přestože hlavní příčinou západoevropské neochoty byla neuspokojivá domácí politická a ekonomická situace v obou zemích, existovalo také znepokojení, že další fáze rozšiřování NATO dále poškodí už tak citlivé vztahy s Ruskem.

Navzdory odporu uvnitř aliance vůči kampani Bushovy administrativy, která nabídla akční plán MAP Kyjevu a Tbilisi, nebyl výsledek bukurešťského summitu úplnou porážkou amerických ambicí. Závěrečná deklarace summitu uvádí, že „NATO vítá euroatlantické aspirace Ukrajiny a Gruzie na členství v NATO. Dnes jsme se shodli na tom, že se tyto země stanou členy NATO.“ Nebyl tam žádný časový plán, ale konečný výsledek se zdál jasný.

Rozhořčení Kremlu v tomto bodě dosáhlo bodu varu a tlak Moskvy začal. Ještě před vydáním závěrečného prohlášení Putin otevřeně varoval účastníky summitu:

„Vznik silného vojenského bloku na našich hranicích bude považován za přímé ohrožení ruské bezpečnosti“.

Náměstek ministra zahraničí Alexandr Gruško uvedl, že členství v NATO pro Gruzii a Ukrajinu, bude „obrovskou strategickou chybou“, která způsobí „nejzávažnější důsledky“ pro evropský mír a bezpečnost.

Německo, Francie a další klíčoví evropští spojenci se stali ještě ostražitějšími ohledně provokování Kremlu, když v srpnu 2008 vypukla válka mezi Gruzií a Ruskem. Počáteční odsouzení „ruské agrese“ se vytratilo, když se vynořil důkaz o tom, že vojenskou fázi krize zahájilo Tbilisi.  Neochota „staré Evropy“ (pohrdává nálepka ministra obrany Donalda Rumsfelda) nabídnout Gruzii a Ukrajině členství v NATO se od té doby z části snížila. To platí zejména od počátku ukrajinské krize v roce 2014.

Francie je ve své opozici neústupná. Francouzský prezident Francois Hollande poté na tiskové konferenci v Paříži dne 5. února 2015 otevřeně řekl, že členství Ukrajiny v NATO bude pro Francii „nežádoucí“.

„Musíme to jasně prohlásit, měli bychom říci ostatním zemím pravdu, včetně toho, co nejsme ochotni akceptovat. To je postoj Francie.“

Hollande tyto názory zopakoval na summitu NATO v polské Varšavě následujícího roku:

„NATO nemá vůbec žádnou roli, aby říkalo, jaké by měly být vztahy Evropy s Ruskem. Pro Francii není Rusko nepřítelem, ani hrozbou.“

Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier byl jen těžko přístupný k tomu, aby se Ukrajina stala členem NATO a uvedl:

„Vidím partnerský vztah mezi Ukrajinou a NATO, ale nikoliv členství.“

Wolfgang Ischinger, předseda Mnichovské bezpečnostní konference a člen Evropské rady pro strategickou konferenci v Jaltě prohlásil v září 2017:

„Na obzoru nevidím žádnou možnost, že by všichni členové NATO hlasovali pro ukrajinské členství. Neexistuje žádná šance, že k tomu dojde, zatímco se tam střílí (na Ukrajině). Klíčovým problémem je konflikt, který mnohé členy NATO podnítí říci: pokud přijmeme Ukrajinu, zdědíme tyto problémy s Ruskem.“

Bohužel, odhodlání Washingtonu vidět Gruzii i Ukrajinu v NATO se v průběhu let nezměnilo. Dokonce i přetrvávání silného napětí mezi Ruskem a Ukrajinou od krize v roce 2014 má jen málo odříkající účinek na americké činitele a zastánce rozšiřování NATO v rámci americké zahraniční politiky.

Jistě, když Rusko připojilo Krym po úspěchu demonstrantů podpořených USA v likvidaci zvolené prorusko-ukrajinské vlády Viktora Janukovyče, zdají se být protiruští američtí jestřábi rozhodnější než kdy jindy rozšířit bezpečnostní deštník Washingtonu nad Ukrajinu a Gruzii. John Bolton tyto záměry jasně vyjádřil ve Weekly Standard dne 5. května 2014:

„Obama nechal Ukrajinu a Gruzii, aby se staraly samy o sebe, ignoroval politickou a vojenskou realitu, kterou Rusko instinktivně pochopilo. Tímto způsobem zanechal otevřenou zranitelnost, kterou se Bush pokoušel ukončit v roce 2008. Mnozí, kteří se teď postavili proti silným snahám chránit Ukrajinu před ruským pustošením a rozdělením tvrdí, že zde nemáme žádné vážné zájmy a proto odmítají jakýkoliv náznak, kterým bychom mohli opět zvážit členství v NATO. Z dlouhodobého hlediska je však vstup do aliance jedinou strategií, která může reálně zajistit gruzínskou a ukrajinskou suverenitu a zachovat si možnost připojit se k Západu.“

Tento názor je znepokojivý, vzhledem k Boltonově pozici poradce pro národní bezpečnost prezidenta Trumpa. Další hlasití konzervativci se připojují ke kampani pro zajištění členství v NATO pro Gruzii a Ukrajinu. Luke Coffey, ředitel Douglas and Sarah Allison Center for Foreign Policy v konzervativní Heritage Foundation, vydal v lednu 2018 zprávu nazvanou „Členství NATO pro Gruzii: v americkém a evropském zájmu“. Zde Coffey jednoznačně uvedl, že Spojené státy musí „pokračovat v obhajování“ vstupu Gruzie do NATO. Zpráva rovněž vyzvala členy NATO, aby na nadcházejícím červencovém summitu v Bruselu znovu potvrdili závazek přijatý v roce 2008 ohledně případného členství Gruzie.

Pokračující nadšení pro přijetí Gruzie a Ukrajiny do NATO se neomezuje pouze na konzervativní, či neokonzervativní kruhy. Vědci z Atlantické rady Damon Wilson s David J. Kramer napsali v srpnu 2018 zprávu „Rozšíření NATO pro zajištění míru v Evropě“. V té argumentovali, že:

„Rozšíření členství v NATO na země, které jej získají, může eliminovat destabilizující bezpečnostní vakuum“.

Podle jejich názoru nevedení takových kroků vede k vytváření zbytečných nebezpečí:

„Bez dojmu načasování, kdy takové členství přijde, bude šedá zóna, ve které se Gruzie a Ukrajina nachází pokračovat. Spojenci by neměli dovolit, aby jejich touhy byly drženy jako rukojmí ruskou okupací.“

Naneštěstí se zdá, že Trumpova administrativa přemýšlí ve stejně bezohledných liniích. Během návštěvy Tbilisi v srpnu 2017 viceprezident Mike Pence bezstarostně prohlásil:

„Prezident Trump a já stojíme před prohlášením NATO v Bukurešti z roku 2008, které jasně ukázalo, že Gruzie se jednoho dne stane členem NATO.“

Dodal:

„Pevně podporujeme úsilí Gruzie o členství v NATO. A budeme i nadále úzce spolupracovat s tímto předsedou vlády a vládou Gruzie v širším slova smyslu, abychom pokročili v politice, která usnadní členství v NATO.“

Skutečně, administrativa vytváří těsné vojenské vazby s Kyjevem, aniž by se Ukrajina stala formálním členem NATO. Washington poslal americké vojenské jednotky, jako účastníky společných vojenských cvičení s ukrajinskými silami – čin, který Moskva považuje za zvlášť provokativní, vzhledem ke svým nadále napjatým vztahům s Kyjevem. Ministr obrany James Mattis připouští, že instruktoři z USA cvičí ukrajinské vojenské jednotky na základně na západní Ukrajině. Washington také během posledních deseti měsíců schválil dva důležité prodeje zbraní do Kyjeva.

Politika zdrženlivosti, kterou přijalo Německo, Francie a další západoevropské země ohledně členství těchto dvou zemí je mnohem rozumnější nežli postoj Washingtonu. Není jisté, jak pevný tento odpor zůstane, když čelí soustředěné kampani vlivných elementů americké zahraniční politiky a samotné Trumpově administrativě.

Člověk doufá, že odhodlání klíčových evropských spojenců Washingtonu chránit Spojené státy před hloupostí vlastní zahraniční politiky přetrvává. Rozšíření NATO a zahrnutí Gruzie a Ukrajiny by narušilo základní bezpečnostní zónu Ruska. Moskva by pravděpodobně nenechala takovou hrozbu pro svou národní bezpečnost bez následků a výsledky by mohly být pro všechny zúčastněné tragické.

Překlad Messin

 

Zdroj:  https://www.globalresearch.ca/poking-the-russian-bear-with-the-nato-umbrella/5657879

 

„Kdo má tak málo fantazie, že své lži musí opírat o důkazy, měl by raději rovnou mluvit pravdu.“ Oscar Wilde