Thierry Meyssan, Voltairenet.org

Západní tisk vyzdvihuje Světlanu Tichanovskou jako vítěze běloruských prezidentských voleb a obviňuje odcházejícího prezidenta Alexandra Lukašenka z násilí, protěžování příbuzných a volebních manipulací. Analýza této země však ukazuje, že politika jejího prezidenta odpovídá přáním jejích občanů. Za tímto vymyšleným sporem se skrývá přízrak ukrajinského Euromajdanu a vyprovokovaná roztržka s Ruskem.

Jedním z cílů převratu na Majdanu (Ukrajina 2013-2014) bylo přerušení hedvábné stezky v Evropě. Čína reagovala změnou trasy a průchodem přes Bělorusko. Od té doby se Minsk pokoušel chránit před stejnou destabilizací tím, že prováděl vyváženější politiku vůči Západu, účastnil se vojenských manévrů s Moskvou a souhlasil s dodávkami zbraní Daeši (IS), proti kterému bojovala Moskva v Sýrii.

Navzdory tanečkům Minsku však při prezidentských volbách 2020 zasáhla CIA. Světlana Tichanovská se vzepřela odstupujícímu prezidentu Alexandru Lukašenkovi, který se ucházel o šesté funkční období. Získala pouze 10 procent hlasů, křičela o podvodech a uprchla do Litvy, kam jí spěchal přivítat Francouz Bernard-Henri Lévy. Západní tisk jednomyslně odsoudil „diktátora“ a naznačil, že ve volbách zvítězila paní Tichanovská.

Realita je mnohem složitější.

Zaprvé, i když je docela možné, že volby byly zmanipulovány ve prospěch úřadujícího prezidenta, je vysoce nepravděpodobné, že by se Světlana Tichanovská přiblížila většině, protože to, co reprezentuje, je drtivé většině Bělorusů cizí. Asi posledních třicet let se v zemi vede debata o její evropské identitě. Je kulturně blízká proamerické západní Evropě, nebo patří do slovanské proruské Evropy? Odpověď bezpochyby zní, že Bělorusové jsou kulturně ruští, i když někteří nemluví přesně stejným jazykem. Je pravda, že dvě malé menšiny vyznávají odlišné názory: první se označuje za „nacionalistickou“ ve vztahu ke krátce existující Běloruské lidové republice (1918-19), jejíž exilové orgány během druhé světové války spolupracovaly s nacisty, poté s tajnými sítěmi NATO „stay-behind“; druhá upřednostňuje liberální model a Evropskou unii.

Na rozdíl od Ukrajiny, která je rozdělena do dvou kulturně odlišných zón (proněmecký západ a proruský východ), si Bělorusko v zásadě myslí, že je ruské, i když politicky nezávislé na Moskvě.

Zadruhé, pokud by existovaly pochybnosti úloze amerických tajných služeb v této záležitosti, měl by ji odstranit Bernard-Henri Lévy. Bohatý dědic společnosti zabývající se dovozem vzácných dřevin udělal kariéru psaním protisovětských esejů. Svým vydavatelem označován za „nového filozofa“, se sám dnes za filozofa vydává. Podporoval „bojovníky za svobodu“, tj. arabské žoldáky Muslimského bratrstva v Afghánistánu proti Sovětům, včetně jejich vůdce Usámy bin Ládina. Stál na straně Contras v Nikaragui, tj. jihoamerických žoldáků Johna Negroponteho, vyzbrojovaných Hašemi Rafsandžáního Iránem. Chlubí se tím, že byl tiskovým poradcem bosenského prezidenta Aliji Izetbegoviče v době, kdy měl tenhle bývalý pronacistický politik za politického poradce Richarda Perleho a jako vojenského poradce již zmíněného Usámu bin Ládina. Pamatuji se, jak na mě poté zapůsobil tím, že mi vysvětlil, že je nutné bombardovat Bělehrad, aby byl svržen „diktátor“ Slobodan Miloševič. Moc dobře jsem nechápal, proč byl pronacistický Izetbegovič „demokratem“, zatímco komunista Miloševič „diktátorem“. V minulosti však Bernard-Henri Lévy, nyní přezdívaný „BHL“ hlasitě podporoval Čečenské muslimské bratrstvo, které na ruském území vytvořilo islámský emirát Ičkerii. Podle zprávy zahraničních služeb libyjské Džamahíríje se zúčastnil schůzky organizované republikánským senátorem Johnem McCainem v Káhiře v únoru 2011 za účelem vyřešení detailů o svržení „Kaddáfího režimu“, který byl později uváděn jako vzor ve Spojených státech.  Francouzi byli překvapeni, když ho spatřili oznamovat na nádvoří Elysejského paláce, místo ministra zahraničních věcí, závazek své země proti „diktátorovi“. Samozřejmě nechyběl na kyjevském náměstí Majdan během „barevné revoluce“, kterou tam vedli autentičtí nacisté.

Jak již bylo řečeno, Bělorusové mohou mít námitky vůči prezidentu Lukašenkovi, ale nikoliv proti jeho politice. Všichni znalci země, ať už mezi jeho příznivci, či oponenty, připouštějí, že jeho politika je v souladu se zájmy Bělorusů. Všichni, kdo oslovili Alexandra Lukašenka, byli ohromeni jeho inteligencí, charizmatem a neúplatností. Ti, kdo ho obvinili z náklonosti k Rusku z důvodu politické kalkulace a ne z přesvědčení, přiznali, že se mýlili, když si udržel svou pozici navzdory odmítáním Moskvy a neuvěřitelné plynové válce mezi oběma zeměmi. Všichni byli překvapeni jeho mimořádnými schopnostmi, díky nimž ohrozil moc prezidenta Borise Jelcina, když navrhoval spojení s Ruskem.

Hlavní použitelnou výčitkou vůči prezidentu Lukašenkovi je to, že nechal zmizet několik vůdců opozice; obvinění, které rázně popírá a obviňuje tyto osobnosti s vazeb na zločinecké organizace, které se mohly obrátit proti nim.

Jeho oponenti ho po celá obviňovali, že se obohacuje za zády národa, aniž by poskytli sebemenší důkaz. Přesto všichni mezinárodní podnikatelé vědí, že když Bělorusko podepíše smlouvu, provize nikdy nepřesáhnou 5 procent, ve srovnání s 10 procenty pro USA, 50 procent pro Jelcinovo Rusko (tento údaj klesl na 10 procent za Putinovy správy) a 60 procent pro Írán. Je zřejmé, že muž není motivován penězi. Při absenci korupce ho západní propaganda začala preventivně obviňovat z protekce ve prospěch svého mladého syna Nikolaje, známého jako „Kolja“.

Jedinou výtkou, kterou mu lze vytknout, je to, že pravidelně dělá antisemitské a homofobní poznámky – nikdy nepodporoval antisemitské, či homofobní činy. Přitom je bohužel v souladu s vedoucími představiteli své země.

Prezident Lukašenko od začátku krize tvrdí, že odpor Světlany Tichanovské a jejích geopolitických spojenců je geopolitickým problémem západ-východ, nikoliv národním politickým sporem. I když tato opozice tvrdí, že není ve službách žádné cizí moci.

Kromě vystoupení Bernarda-Henri Lévyho několik věcí naznačuje, že Alexandr Lukašenko mluví pravdu.

Zdá se, že psychologická akční skupina polských speciálních sil byla od začátku krize mimořádně aktivní ve službě pro paní Tichanovskou.

Zapojeny jsou také ukrajinské neonacistické milice.

A konečně je do věci zapojena i litevská vláda, která také hostí Světlanu Tichanovskou.

Na rozdíl od ukrajinského Euromajdanu však po Evropské unii není ani stopy. Nejpravděpodobnější tedy je, že Washington organizuje regionální aktéry (Polsku, Ukrajinu, Litvu) proti slovanskému světu.

V každém případě ruský prezident Vladimir Putin právě vytvořil rezervní síly schopné v Bělorusku zasáhnout na podporu institucí a prezidenta Lukašenka; to v době, kdy oba muži udržovali vztahy, které jsou někdy velmi konfliktní.

Překlad Messin

 

 

Zdroj:  https://www.voltairenet.org/article210742.html