Diváci letošního karlovarského festivalu měli možnost shlédnout nový film režisérů Michaela Winterbottoma a Mata Whitecrosse Cesta na Guantánamo (Road to Guantánamo). Tento snímek byl na berlínském filmovém festivalu oceněn stříbrným medvědem za režii. Takové ocenění není náhodné: film totiž zásadním způsobem odhaluje některé skrývané ostudné jevy euroamerické společnosti. Nadto je i zajímavým filmařským počinem, ve kterém se tvůrcům podařilo výtečně skloubit filmové drama s dokumentem.
Cesta na Guantánamo v některých momentech navazuje na Winterbottomův film z roku 2002 Na tomto světě (In This World). Oba filmy jsou natočeny podle skutečných událostí a podávají v obecné rovině svědectví o euroamerickém rasismu a aroganci. Zatímco první z nich se věnuje tématu ekonomické migrace a nelidských podmínek uprchlíků na jejich cestě za „svobodou“, druhý snímek se vrací k americké válce v Afghánistánu a podává svědectví o nelidských podmínkách života lidí, o kterých George W. Bush mluví jako o „really bad guys“. Jedná se o muže, kteří jsou americkou administrativou považováni za potencionální teroristy, o muže, kteří byli násilně vyvlečeni ze svých domovů, o muže, kteří se mnohdy provinili tím, že mluví anglicky. Film Cesta na Guantánamo sleduje cestu čtyř britských muslimů, kteří nedlouho po pádu newyorských dvojčat odjíždějí na svatbu jednoho z nich, Asifa, do Pákistánu. Ve filmu je kladen důraz na sled událostí, které čtveřici zavedou přes Pákistán a Afghánistán až do amerického vojenského tábora v zálivu Guantánamo na Kubě. Filmařům se podařilo ponechat politické události inkriminovaného období mimo záběr děje, aniž by tím zamlžili výpovědní hodnotu příběhu v jeho širších souvislostech. Film staví na silném a tragickém příběhu konkrétních čtyř lidí, který obraz amerického „vítězného“ tažení proti terorismu staví do jiného světla, než jaké nám je předkládáno mediálním zpravodajstvím. Silným momentem snímku je především morální otřes a probuzení do reality světa, který slovy jednoho z hrdinů filmu „není hezké místo pro život“. Působivé je také to, že tvůrci dokumentují dokumentární rozhovory s autentickými postavami, kterým se zobrazený příběh skutečně stal, s hranými pasážemi, ve kterých je obrazově ztvárněna hrůza, která je v zajetí Američanů a jejich spojenců potkala.
Po příjezdu do Pákistánu se mladíci nechají strhnout čerstvou protiamerickou atmosférou a odjíždí do Afghánistánu na výraz pomoci a podpory afghánskému lidu. V polovině října se bez rozmyslu a víceméně bez jasného a konkrétního cíle vydávají ještě s Asifovým bratrancem Zahidem směrem k afghánským hranicím. Jejich cesta vede přes Kandahár, kde je zastihne americké bombardování, do Kábulu. Osudným se jim stává, když po týdnech nicnedělání nasednou do autobusu v domnění, že je veze zpět k pákistánským hranicím. Místo v Pákistánu se ovšem ocitnou v provincii Kunduz, odkud už není kvůli válečnému stavu cesty zpět. Ve zmatku při jednom z náletů a rychlé evakuaci vesnice se rozdělí a ztratí jednoho ze skupiny, Monira, o kterém dodnes nejsou žádné zprávy. Jsou zatčeni Severní aliancí, která je v přeplněných nákladních kontejnerech bez zdroje vzduchu převáží do věznice Mazar-e-Sharif. (V této souvislosti doporučuji starší text Masakr v Mazáre pozn. mess) Forma převozu zajatých připomíná nejhorší myslitelné metody zacházení s lidmi: nedostatek vzduchu, absence vody, jídla a nakonec jakési ohledání, že většina deportovaných nepřežila! Přes věznici Sheberghan na severu Afghánistánu, kde zůstal bratranec Zahid, se dostávají do amerického zajetí na základně v Kandaháru. Jejich počáteční přesvědčení, že vzhledem k jejich evidentní nevině budou brzy propuštěni, se rozplývá při prvním setkání s americkým vyšetřovatelem, který všechny tři zbylé kamarády obviní ze spolupráce s Al-Kajdou. Záběry řady mužů s pytli na hlavách a čísly nadmíru připomínají jiné záběry, které jsou dodnes noční můrou Evropanů. Téměř komicky pak působí vážně míněné otázky vyšetřovatelů po místě úkrytu Bin Ládina.
Systematické mučení a psychické týrání pokračuje i ve věznici na Guantánamu, které je v prostřizích špikováno tvrzením Donalda Rumsfelda o humánních podmínkách vězňů na americké základně. Beznaděj trojice mladých mužů neukončí ani setkání s mužem z britské ambasády, který zkratkovitě spojuje jejich drobné přestupky, za které byli odsouzeni k podmínce ve Velké Británii, s jejich falešným obviněním s terorismu. Asi po roce výslechů jsou Asifovi, Ruhelovi a Shariqovi předloženy „důkazy“ o jejich napojení na Al-Kajdu. Zcela dogmaticky pak působí vyšetřovatelka v táboře Delta, která je přesvědčuje, že je identifikovala na špatně rozlišitelných nahrávkách ze setkání s Bin Ládinem v Afghánistánu v roce 2000, v době, kterou všichni tři strávili zcela prokazatelně ve Velké Británii. Všichni jsou pak umístěni na izolaci a vystaveni dalšímu mučení, které má jediný cíl – vymlátit z nich přiznání. Teprve po více než roce a čtvrt jsou shledáni nevinnými, přičemž jim za celou dobu nebyl předložen jediný prokazatelný důkaz, neměli možnost prokázat své alibi, natož setkat se s právníkem. Jako příznačná perlička na dortu pak zní nabídka na spolupráci s americkou tajnou službou. Čtvrtý z přátel Zahid byl propuštěn z věznice Sheberghan až v červenci 2005.
Celý film se rozum brání uvěřit tomu, co mu běží před očima, podobně jako bylo obtížné uvěřit záběrům z nacistických koncentračních táborů. Cesta na Guantánamo zachycuje cestu pouze 4 mužů, na americké základně na Guantánamu bylo ale v průběhu posledních let uvězněno více než 750 lidí, přičemž tam stále zůstává přes 400 z nich. Obviněno bylo pouze 10z nich, přičemž nikdo nebyl shledán vinným. Těžko se pak věří prohlášením Bushovy administrativy o humánnosti a adekvátnosti vyšetřovatelských praktik, o Ženevských konvencích a zacházení s válečnými zajatci ani nemluvě. Po shlédnutí tohoto filmu nezbývá než souhlasit s Michaelem Moorem, že se jedná o mocný film, který by měl vidět každý americký volič. Nadto lze jen dodat, že v případě Čechů je tomu stejně tak.
Cesta na Guantánamo (Road to Guantánamo)
Režie: Michael Winterbottom, Mat Whitecross
Délka: 95 min
Velká Británie 2006
Článek vyšel v periodiku Perspektivy (říjen 2006)