Maher Arar

Kanadskému občanu Maheru Ararovi byl odepřen vstup na území Spojených států, kde měl pronést projev při příležitosti obdržení ceny Letelier-Moffitt International Human Rights Award. Doručil tedy svou řeč na předem nahrané videokazetě. Toto je přepis jeho řeči, která byla shlédnuta na slavnostním předání cen na Mezinárodním institutu pro politická studia (Institute for Policy Studies) dne 18.října 2006 ve Washingtonu DC.

Dobrý den, jmenuji se Maher Arar. Omlouvám se, že jsem se nemohl připojit k vaší dnešní ceremonii.

Všichni pracovníci Centra pro ústavní práva (Center for Constitutional Rights) a já jsme potěšeni, že jsme byli vybráni jako příjemci letošní ceny Letelier-Moffitt International Human Rights Award. Tato cena má pro nás velkou cenu. Znamená to, že ještě stále existují Američané, kteří oceňují náš boj za spravedlnost. Znamená to, že ještě existují Američané, kteří jsou skutečně znepokojeni budoucností Ameriky. Nyní víme, že můj příběh není nějaký jedinečný, nebo výjimečný. Za minulé dva roky jsme slyšeli od mnoha dalších lidí, kteří byli uneseni, že byli nelegálně zadržováni, mučeni a nakonec propuštěni bez obvinění ze spáchání jakéhokoliv zločinu v jakékoliv zemi.

Mezipřistání na letišti JFK

Má noční můra začala 26.září 2002. Cestoval jsem přes letiště v New Yorku (letiště JFK), když mě požádali, abych počkal v čekacím prostoru. Zdálo se mi to podivné. Krátce poté se na mě přišli podívat nějací úředníci FBI a žádali mě, zdali mne můžou vyslechnout. Moje první reakce byla žádost o právníka. Byl jsem velmi překvapen, když mi řekli, že na právníka nemám nárok, protože nejsem americký občan. Potom jsem je požádal o možnost si zatelefonovat, abych dal vědět rodině, co se děje. Ale oni mou prosbu ignorovali.

Potom mi řekli, že mají jen pár otázek a nechají mě jít. Tak jsem souhlasil. Neměl jsem co skrývat. A začal výslech. Brzy poté se mě ptali na lidi co jsem znal. Výslech byl hlubší a hlubší.

Během té doby se mnou hráli rozumové hry. Někdy uráželi, někdy říkali zase něco ve smyslu, že jsem chytrý. Jindy mě obviňovali z toho, že jsem hloupý zabedněnec. Opakovaně jsem žádal o právníka a umožnění telefonního hovoru. Otázku ale vždy ignorovali.

Toho dne výslech za účasti úředníků FBI trval kolem čtyř hodin a další čtyři hodiny trval výslech imigračních úředníků. Na konci dne, místo aby mě vrátili do Kanady, spoutali mě řetězy a poslali na jiný letištní terminál, kde jsem strávil noc. V místnosti neustále svítilo světlo a nebyla tam ani žádná postel, proto jsem nemohl tu noc vůbec spát.

Další den začalo nové kolo výslechů. Nyní se ptali na mé politické názory – odpovídal jsem otevřeně, nepokoušel jsem se žádné skrývat. Ptali se mě na Irák. Ptali se na Palestinu i řadu jiných záležitostí. Dále se taky, pokud si to dobře pamatuji, ptali na mé emaily a některé další otázky.

Do Sýrie

Ten den mi řekli, že máme rozhodnout o mém osudu. Na konci toho dne přišel jeden z imigračních úředníků s překvapivým požadavkem, abych se dobrovolně uvolil jet do Sýrie. Řekl jsem jim: proč chcete, abych jel do Sýrie, když jsem tam nebyl 17 let? Řekli mi: „jste zvláštní zájem“ („you are special interest“) . Tehdy jsem ještě nevěděl, co ten výraz znamená. Ale bylo jasné, že Američané a úředník nechtěli, abych jel do Kanady. Když naléhal, žádal jsem, aby mě nechali tedy jít zpátky do Švýcarska. Odtamtud jsem totiž přiletěl na letiště JFK, ale on to odmítl. Nakonec mě vzali do federálního vězení Metropolitan Detention Center, kde mě drželi 12 dnů. Během toho času jsem byl přes šest hodin vyslýchán INS. Byl to velmi vyčerpávající výslech, který trval od 21.hod do 03.hod. do rána. Když jsem je žádal, abych mohl odejít během výslechu pomodlit se na celu, byl jsem odmítnut, kompletně odmítnut.

Také během pobytu v metropolitní věznici jsem mohl jasně vidět, že se mnou bylo zacházeno jinak, než s ostatními vězni. Například mě nedali zubní pastu, nebo mi byl povolen týdenní odpočinek. Pořád ignorovali mé žádosti o telefonní hovor. Nakonec mě dovolili si zavolat. Do té doby nikdo z rodiny netušil, kde se nacházím. Manželka si myslela, že jsem se ztratil, nebo byl zabit. Nikdo nevěděl, co se přesně stalo, doku jsem 8.října tchyni neoznámil, že jsem byl zatčen.

Nakonec mě 8.října proti mé vůli odvedli z mé cely. V podstatě mi začali číst úryvky z jakéhosi dokumentu, kde mi sdělovali, že mě pošlou do Sýrie. Protestoval s tím, že jsem jim přece říkal, že pokud tam budu vrácen, začnou mě tam mučit. Vzpomínám si, že osoba z INS (Immigration and Naturalization Service?, pozn.mess) následně prolistovala pár stran z dokumentu a na jeho konci přečetla odstavec/paragraf, který si doposud pamatuji, jako šokující sdělení.

Bylo to něco jako: INS není skupinou nebo organizací, která by podepsala Ženevskou konvenci, konvenci proti mučení. Pro mě to skutečně znamenalo, že mě pošlou na mučení dál je nic nezajímá.

Tak mě posadili do soukromého proudového letadla, což se mi zdálo velmi podivné. Byl jsem jediný cestující na palubě. Bylo to luxusní letadlo s koženými sedadly. Mou jedinou starostí během tohoto výletu bylo to, jak se vyhnout mučení. Pak jsem si uvědomil, že to je přesně ten jediný důvod, proč mě poslali do Sýrie – mučení. A to pro mě stalo velmi jasné. Letadlo potom letělo do Washingtonu, z Washingtonu do Maine a potom do Říma, odkud letělo do Jordánska.

Spoutaný a přivázaný

Vzpomínám si, že většinu času jsem byl v letadle spoutaný, kromě posledních dvou hodin, kdy mi přinesli k večeři kebab. Dodneška si to nedovedu vysvětlit, vždyť na začátku prohlásili, že jsem nebezpečný člověk, tak proč mi odstranili řetězy na poslední dvě hodiny letu?

Během letu, kdykoliv jsem chtěl použít koupelnu, šel jeden ze čtyř členů týmu se mnou dovnitř. I když jsem si stěžoval, že se to neslučuje s mojí náboženskou vírou. Letadlo přistálo v Jordánsku 8.října ve 3 hodiny ráno. Tam už na mě čekalo pár Jordánců. Vzali mě, zavázali mi oči, naložili do auta a brzy potom mě začali mlátit zezadu do hlavy. Když jsem protestoval proti bití, začali mě bít ještě víc. Tak jsem raději zůstal potichu.

V jordánském vězení jsem zůstal asi 12 hodin. Dodnes nevím, kde to bylo. Vždy při přecházení z cely do cely mi zavázali oči, stejně tak při návštěvě lékaře.

V tom vězení jsem ale pocítil něco zvláštního. Jednou jsem jel zřejmě výtahem, což je dost podivné vzhledem k tomu, jaká jsou vězení na Středním východě. Po 12 hodinách nelegálního věznění v Jordánsku jsem byl převezen do Sýrie. Pořád jsem doufal v zázrak, že někdo zasáhne, třeba kanadská vláda. Zázrak mě mohl dostat zpět do Kanady.

Jak jsem přijel do Sýrie, tak stejný den večer jsem si mohl ověřit, že jsem v Sýrii. Bylo to poté, co mi odvázali oči a viděl jsem obraz syrského prezidenta na stěně místnosti. Potom jsem pocítil touho se zabít, protože jsem věděl, co přijde. Věděl jsem, že Američané, americká vláda mě tam poslala, abych byl mučen.

Někdy později přišli vyšetřovatelé. Začali klást otázky, na začátku obyčejné otázky, ale kdykoliv jsem váhal s odpovědí, nebo si mysleli, že lžu, jeden z nich vyhrožoval židlí, železnou židlí bez sedátka, která měla pouze kostru. Později jsem porozuměl, protože jsem se od jiných vězňů dozvěděl, jak byli lidé židlí týráni.

Ale zpráva byla jasná: pokud nebudete mluvit dost rychle, budeme vás mučit. Ten den trval výslech 4 hodiny. Nedošlo k žádnému fyzickému bití; jednalo se jen o slovní výhružky. Kolem půlnoci mě vzali do suterénu. Tam mi stráž otevřela kovové dveře. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Jen jsem se na něho díval a řekl jsem, co to je? Neodpověděl. Řekl jen: běž tam.

Hrob

Cela byla asi tři stopy (cca 90cm) široká, šest stop (cca 182cm) hluboká a sedm stop (cca 213cm) vysoká. Byla temná. Nebyl tam žádný zdroj světla. Byla špinavá. Na podlaze byly jen dvě tenké pokrývky. Byl jsem naivní; myslel jsem si, že by mě na takovém místě mohli držet dva, možná tři dny, aby mě vystavili tlaku. Ale toto místo, které jsem později nazýval hrob, se stal mým domovem na 10 měsíců a 10 dnů. Jediné světlo, které se dostalo do kobky, šlo z malého otvoru ve stropě, kde byl umístěn malý reflektor. Život v kobce byl nemožný. Na začátku – i když to bylo špinavé místo, které bylo jako hrobka – jsem upřednostňoval pobyt tam, než být mlácen. Kdykoliv jsem slyšel přicházet stráže, jak přichází otevřít dveře, tak jsem si myslel, že je to můj poslední den.

Bytí začalo následující den. Bez varování… (dlouhá pauza, jak bojuje se slzami). Bez žádného varování přišel vyšetřovatel s kabelem. Potom mě požádal, abych rozevřel dlaň pravé ruky. Do té dlaně mě velmi silně udeřil. Byla to taková bolest, že na ní nezapomenu do konce života.

Mučení

Tento okamžik je pořád živý v mé mysli, protože to bylo poprvé v životě, co jsem byl takto bit. Potom mě požádal, abych rozevřel i levou ruku. Znovu mě udeřil. Tentokrát ale minul a udeřil do zápěstí. Bolest od tohoto úderu trvala přibližně šest měsíců. Pak mě začal klást otázky. Musel jsem odpovídat velmi rychle, jinak pokračoval v bití, tentokrát všude po mém těle. Někdy mě vzal do místnosti, kde jsem slyšel řev jiných vězňů, když byli mučeni, hrozně mučeni. Pamatuji se, že jsem slyšel jejich výkřiky. Nemohl jsem uvěřit, že toto jsou schopni jedni lidé dělat druhým.

A potom mě vzali opět do výslechové místnosti. Znovu další sada otázek a výprask znovu a znovu. Třetího dne bylo bití nejhorší. Strašně mě mlátili kabelem. Chtěli, aby se přiznal, že jsem byl v Afghánistánu. To bylo překvapující, protože ani Američané, ani úředníci FBI se mě při předchozích výsleších na nic podobného neptali. Ukončil jsem to falešným přiznáním, abych zastavil mučení. Intenzita mučení se snížila.

Od toho okamžiku používali kabel jen zřídka. Většinou mě plácli do tváře, kopali a po celou dobu ponižovali.

Prvních 10 dní mého pobytu v Sýrii bylo extrémně krutých a během toho období jsem měl kobku jako úkryt. Nechtěl jsem vidět jejich obličeje. Ale později byla cela pro život hrozná. Abych vám dal příklad jak strašné to bylo místo – po několik měsíců jsem byl ochoten podepsat cokoliv, ne abych byl propuštěn, ale abych byl alespoň přemístěn někam jinam, na místo vhodnější pro člověka.

Během té doby jsem nevěděl, že moje žena rozpoutala kampaň spolu s dalšími organizacemi na podporu lidských práv, jako je Amnesty International. Manželka intervenovala u médií a politiků a nakonec jsem byl propuštěn. Syřané mě propustili a jasně prohlásili prostřednictvím velvyslance ve Washingtonu, že nenašli žádné mé spojení s terorismem. Nebyl jsem obviněn v žádné zemi včetně Kanady, Spojených států, Jordánska a Sýrie. Od mého propuštění trpím úzkostí, neustálým strachem a depresí. Můj život už nebude nikdy stejný. Ale přísahal jsem si jednu věc, budu pokračovat v hledání/žádání spravedlnosti tak dlouho, dokud budu dýchat. Sílu mi dodává víra, Američané jako vy a naděje, že jednoho dne bude naše planeta země osvobozena od tyranie, mučení a nespravedlnosti.

Maher Arar, občan Kanady, se stal obětí americké politiky známé jako „zvláštní zacházení.“ Byl zadržen americkými úředníky v roce 2002, obviněn ze spojení s terorismem a předán činitelům v Sýrii, kteří jej mučili. Arar spolupracuje Centrem pro ústavní práva (Center for Constitutional Rights), které se obrací na vládu USA v případě zmizelých na základě bezpečnosti státu.

Překlad Messin, 1.11. 2006

ZDROJ: http://www.counterpunch.org/arar10272006.html

Další článek týkající se případu – Toronto Sun: Sovětizace Ameriky