Bill Van Auken, Global Research.ca

Minulý víkend zprávy v USA ovládaly křiklavé titulky a senzacechtivé reportáže o údajném plánu vyhodit do vzduchu mezinárodní letiště Johna F. Kennedyho v New Yorku. Měly být odpáleny nádrže na letecký benzín a také přívodní potrubí. Podle mnohých zpráv měl být útok „více zničující, než 11.září 2001“.

Žaloba obviňuje čtyři mužehttp://www.usdoj.gov/usao/nye/pr/2007/Defreitas.complaint.pdf a byla odhalena minulou neděli. Obsahuje rysy, které se staly téměř neměnné v každé takové „teroristické“ kauze, kterou vláda v uplynulých letech přinesla. Zaprvé, nejenom že podezřelí neuskutečnili žádný teroristický čin, ale i očividně postrádali jakékoliv prostředky k uskutečnění takového útoku. Za druhé, ústřední postavou údajného spiknutí byl placený informátor FBI.

Zpravodajské kanály hovořily o nejhorší hrozbě od útoků na New York a Washington v roce 2001, zatímco byli novináři vysláni dělat náhodné rozhovory s cestujícími na letišti JFK a obyvateli žijícími poblíž potrubí. Těchto lidí se ptali, jak se cítili tak blízko smrti.

New Yorské tabloidy v této senzacechtivosti jako obvykle vynikaly. New York Post ve vlastnictví Ruperta Murdocha v neděli referovaly o údajném spiknutí jako o „pekelném plánu“ a přinesly úvodník, kde se psalo, že plán „katastroficky poškodit mezinárodní letiště JFK a okolního obytné sousedství znovu zdůraznil přetrvávající hrozbu islámského terorismu vůči Americe.“

New Yorské Daily News v pondělí věnovaly „spiknutí“ pět stran, spolu s legračním titulkem na přední straně: „Zlo jedlo u stolu osm“, který propagoval uvnitř zveřejněný rozhovor se servírkou, která podávala jídlo Russelovi Defreitasovi, popisovaného tiskem jako „duchovní otec“ údajného plánu, právě před jeho zadržením federálními agenty a policií.

Jenomže Defreitasův profil 63 let starého amerického občana, který před 25 lety emigroval z Guayany, stěží naznačuje teroristického „duchovního otce.“ Bývalý přítel ho popisuje jako někoho, kdo předtím, než se stal muslimem, byl rastafariánem (hnutí Rasta, nebo Rastafari) a nosil „ranta-dredy“. V minulosti byl prý zaměstnán v souvislosti s lodním dovozem klimatizací a ledniček do Guayany, ale nikdy na tom nic nevydělal.

„Neuměl ani opravit brzdy“ říká bývalý přítel. „Nikdy nestavěl bomby“.

Jiné zprávy ho popisovaly jako vysloužilého pracovníka, či dělníka v důchodu („retired worker“), žijícího ve zchudlém sousedství Brooklynu, kde se z různých důvodů zdržovali bezdomovci. New Yorský Newsday například informoval: „protože byl před několika roky vyhozen z práce nákladového pracovníka , žil skromný život – občas přespával ve vlacích a pokoušel se živit čtvrťákovými podvody, prodejem vonných tyčinek na rozích ulic a pobíráním různých sociálních podpor, řekli jeho známí“.

Dalšími obviněnými jsou Abdul Kadir, občan Guayany a bývalý člen guayanského parlamentu, Kareem Ibrahim, občan Trinidadu, kteří byli zatčeni v Trinidadu, kde čekají na projednání o vydání do USA na základě americké žádosti. Jejich právníci říkají, že chtějí bojovat proti vydání, kvůli možnému mučení. Čtvrtý obžalovaný má být ještě zatčen. Je to Abdel Nur, který je taktéž občanem Guayany.

Klíčová postava údajného spiknutí je nicméně v obvinění jmenována pouze jako „zdroj“. Byla identifikována jako odsouzený obchodník s drogami, který výměnou za příznivou protislužbu při nedořešeném rozsudku k odnětí svobody, jakož i finanční platby souhlasil, že infiltruje údajnou teroristickou buňku.

Velká část důkazu obsaženého v obvinění sestává z nahrávek rozhovorů mezi „zdrojem“ a obžalovanými. Co vychází jasně najevo je skutečnost, že tento „informátor“ hrál ve spiknutí hlavní roli. Defreitas je citován, jak říká, že na něj pohlíželi jako na někoho „poslaného Alláhem“, aby je vedl.

Obvinění se také odvolává na setkání a nahrané rozhovory mezi Defreitasem, zdrojem a jednotlivci v Guayaně, kteří byli identifikování jen jako „jednotlivci A až F.“

Těchto šest nejmenovaných mužů je citováno jak chystají teroristické aktivity v širokém rozsahu, včetně pašování „mudžahedínů z Asie do Guayany a pak do Spojených států“ odpálení amerických vrtulníků na letišti v Guayaně a plánu odpálení palivové soustavy na letišti JFK. V posledním plánu navrhují tito nejmenovaní jednotlivci použít dynamit a chemické výbušniny a radí, jak tyto materiály získat. Jeden z těchto jednotlivců také mluví o tom, že spiklenci hledají pomoc islámské skupiny na Trinidadu – Jamaat al Muslimeen. V popisu těchto rozhovorů není nikde zmiňováno, že by něco řekl Defreitas.

Zjevná otázka zní, proč nebylo těchto šest nejmenovaných „jednotlivců“ obviněno. Jedno možné vysvětlení je, že byli nějakým způsobem účastníky v propracovaném úsilí polapit nešťastného a občas bezdomoveckého důchodce a další lidi do plánu, který byl zásadně inscenovaný vládou USA pro její vlastní účely.

Hrůzostrašné popisy v médiích do značné míry odrážely vysoce přehnaný slovník amerických žalobců a policejních úředníků při předložení obvinění. Americký právník z Brooklynu v New Yorku při oznamování obvinění řekl, že „v případě uskutečnění plánu by mohl vyústit v nezměrné škody, úmrtí a destrukci“ a dodal, že „způsobená devastace by byla prostě nemyslitelná.“

Slova „nezměrný“ a „nemyslitelný“ byla bezpochyby zvolena s pečlivým záměrem, jelikož způsob řetězové reakce explozí jak je popisován v obvinění je jednoduše nemožný.

Představitelé letištní bezpečnostní služby i potrubní experti odmítli údajný katastrofický scénář, který měl údajně nastat odpálením palivového potrubí, nebo nádrží na letecký benzin. Zatímco federální žaloba tvrdí, že taková exploze mohla putovat po potrubí spojeného s nádržemi v Lindenu, New Jersey až do Brooklynu, New Yorku a přes čtvrť Queens, něco takového prostě není možné, protože obě potrubí jsou vybavena bezpečnostními ventily, které vypínají proud paliva v případě trhliny a v potrubí navíc ani není dostatečné množství kyslíku k udržení ohně.

New York Times jasně naznačily svůj skepticismus ohledně spiknutí, když v článku citovaly obhájce a bývalého federálního žalobce Nela Sonnetta jak říká, „v takovýchto případech je bohužel tendence křičet příliš hlasitě.“

Sonett, který je také bývalým prezidentem Národní asociace soudních obhájců podle listu dále „poznamenal, že existuje širší riziko přehánění znalosti o teroristickém plánu. V době, kdy mnoho Američanů žije v oprávněném strachu z útoku, je riziko, že takovéto bušení do bubnu vytváří klima strachu a ovládá veřejnou politiku.“

Je pádný důvod věřit, že série „teroristických“ kauz, každá slabší než ta předešlá a doslova všechny řízené „informátory“, kteří vypadají že hrají více roli agentů provokatérů, je zaměřena přesně na tento účinek. Slouží jako prostředek k zastrašení veřejného mínění, ospravedlnění útoků na lidská práva a odchýlení pozornosti od pokračujícího debaklu v Iráku.

Problém, kterému vláda nyní čelí je skutečnost, že se veřejnost stává ohledně těchto případů čím dál tím více skeptičtější. Značná část populace začíná usuzovat, že je klamána za politickým účelem.

Za těchto okolností hrozí nebezpečí, že ti, kdo nyní třímají otěže vedení ve Washingtonu možná usoudí, že je potřeba něco reálnějšího, či hmatatelnějšího.

Ve stejný den, kdy do médií vpadnul údajný „teroristický plán“ ohledně letiště JFK, publikoval arkansaský Demokrat-Gazzette odhalující rozhovor s novým republikánským předsedou tohoto amerického státu, který se nechal slyšet, že je „na 150 procent pro Bushe.“

Státní stranický předseda Denis Milligan, majitel firmy na úpravu vody, řekl v „At the end of the day“: „Jsem naprosto přesvědčen, že prezident dělá správnou věc a myslím si, že potřebujeme nějaké útoky na americké půdě, jako jsme měli (11.září 2001) a odmítači („naysayers“) se velmi rychle probudí…“

Je otázkou, zda základní elementy v Bushově administrativě došly k podobným závěrům a nepřipravují se k naplánování nebo umožnění dalšího kola teroristických útoků „na americké půdě“ jako zámince k potlačení vzrůstajícího všeobecného odporu vůči jejich politice.

Překlad Messin, 12.6.2007 Zdroj