Tajné armády NATO v Evropě – Inscenovaný teror a utajené vedení války

globe-32299_960_720
Evropa po druhé světové válce: Svobodné demokracie, nebo satelity USA?O začátku roku 2008 je konečně dostupná výzkumná práce historika Daniele Gansera „ Tajné armády NATO v Evropě – Inscenovaný teror a utajené vedení války“ i v německém jazyce.

V brilantně napsané práci Ganser předkládá dobře srozumitelná fakta i pro historické laiky. Skutečnosti, které Ganser odhaluje, zásadně pozmění psaní historie o době studené války. Kdo jednou knihu vezme do ruky, nemůže jí už odložit.

Ganser dokládá, že po druhé světové válce, až do roku 1990 existovaly v zemích NATO paralelně k regulárním jednotkám NATO – tajné armády (nazývané i Stay-behind, nebo Gladio), které byly vybudovány americkou tajnou službou CIA a britskou tajnou MI 6. Tyto tajné armády NATO byly vedeny a koordinovány tajným bezpečnostním úřadem v centrále NATO v Bruselu. NATO zase podléhalo pod Pentagon ve Washingtonu – a tím prezidentu Nixonovi.

Zástupci tajných armád se každoročně setkávali. „Při konferencích Stay-behind byli vždy přítomní představitelé CIA,“ informuje generál Serravalle, který v letech 1971 až 1974 vedl italskou Stay-behind.

Tajnými armádami NATO byly vytvořeny tajné struktury, aby se západní Evropa vyzbrojila proti sovětské invazi a zabránila komunistům v možném převzetí moci v evropských zemích. CIA a MI 6 financovaly výstavbu a provoz těchto tajných guerillových jednotek, civičily je a zakládaly tajné sklady zbraní a trhavin.

Ganser popisuje aktivity tajných armád NATO ve Velké Británii, USA, Itálii, Francii, Španělsku, Portugalsku, Belgii, Holandsku, Lucembursku, Dánsku, Norsku, Německu, Řecku a v Turecku. V těchto zemích byli o existenci tajných armád informováni jen někteří vybraní političtí představitelé. Parlamenty volené lidmi o tom neměly zpravidla ani potuchy. Tím byly tajné armády NATO zbavené jakékoliv demokratické kontroly.

Field Manual 30-31B

Podle tajného základního předpisu amerického generálního štábu (Field Manual 30-31B) měly tyto tajné armády NATO mimo jiné úkol zabránit vládám, anebo je odstranit/odstavit , pokud nevyhovovaly USA. V roce 1961 plánovala tajná armáda NATO, avšak bez úspěchu, puč proti vládě generála de Gaulla. V Řecku tajná armáda NATO svrhla v roce 1967 Papandreovu vládu a nastolila brutální vojenský režim. V Turecku byla tajná armáda NATO zapojena při vojenských pučích v letech 1960, 1971, stejně jako i při vojenském puči generála Evrena v roce 1980.

False flag operations

Ve Field Manual 30-31B byly popsány i „false flag operations“. Šlo o teroristické útoky, které byly zadány, nebo uskutečněny tajnými službami, nebo tajnými armádami NATO a potom připsané komunistům a socialistům. V některých členských státech NATO byla tato tajná operace – říká Ganser – uplatněna: „tento boj proti vnitřnímu nepříteli byl v některých zemích částí koncepce. Byl založen na tzv. „strategii napětí“ a byl budován na teroru. V Itálii a Turecku byly tyto, skoro až ďábelské strategie nejúspěšněji realizovány: bombovými útoky a masakry proti vlastnímu obyvatelstvu, které byly potom připsány politickému nepříteli, tedy levici.“

Tajná válka v Itálii

Jak Ganser podrobně dokládá, mezi lety 1945 až 1993 USA masivně ovlivňovaly politiku v Itálii. CIA, italská tajná služba, italská tajná armáda NATO (Gladio), jako i pravicoví radikální teroristé vedli tajnou válku proti italským komunistům (PCI) a socialistům (PCI).

Na jedné straně byli křesťanští demokraté (DCI) při svých volebních kampaních podporováni miliony dolarů z USA. Na druhé straně byly uskutečněny krvavé teroristické útoky. Tak například explodovaly krátce před Vánoci na hustě frekventovanách náměstích v Římě a Miláně čtyři bomby a 16 lidí přišlo o život. Tento krvavý čin byl připsán komunistům.

V roce 1972 explodovala v blízkosti italské vesnice Peteano bomba a zabila tři karabiniéry.

O dva dny později dostala policie tip, že pachatelem jsou Rudé brigády. V roce 1974 vybuchla další bomba přímo na protifašistické demonstraci: 8 mrtvých a 102 zraněných.

V srpnu 1974 vybuchla další bomba v „Italicus expresu“ z Říma do Mnichova. 12 lidí bylo usmrceno a 48 zraněno. Na železniční stanici v Boloňi bylo 2.srpna 1980 usmrceno bombovým útokem 85 lidí a 200 bylo zraněno. Média a vysoká politika označily za pachatele Rudé brigády.

Aldo Moro, oběť Gladia?

16.března 1978 byl na cestě do Parlamentu unesen Aldo Moro. Po 55 dnech ho nalezli mrtvého v kufru auta v Římě. Rozhořčení nad tímto zákeřným krvavým činem, který byl připsán Rudým brigádám, bylo velké. Italská levice se dostala pod silný tlak a ztratila mnoho sympatií v západním světě.

K případu Aldo Moro shromáždil Ganser mnoho indicií, které poukazují na „false flag operation“ Gladia. Od roku 1972 se Aldo Moro stále pokoušel dostal italskou levici do vlády, což by odpovídalo jejímu volebnímu výsledku. Jako italský minist zahraničí letěl Moro v roce 1974 s předsedou vlády Giovanni Leonem do Washingtonu. Měli v úmyslu připustit účast PCI a PSI ve vládě. O tom chtěli jednat s Američany.

Po svém návratu do Itálie byl Aldo Moro nějaký čas nemocný a zvažoval svůj odchod z politiky. Podle jeho manželky dostal Moro ve Washingtonu následující odpověď: „Musíte se vzdát své politiky, sjednotit všechny politické síly v zemi do společné spolupráce. Buď se vzdáte této politiky, nebo za to draze zaplatíte.“ V národních volbách v roce 1976 komunisti se 34,4 procenty porazili DCI. Jako předseda DCI toto vítězství Moro uznal. Rozhodl se předložit Parlamentu plán o účasti komunistů ve vládě. Sbalil příslušné podklady a vyzval svého šoféra, aby ho zavezl do Parlamentu. Na této cestě byl jeho bílý Fiat zastaven a Aldo Moro byl unesen…

A John F. Kennedy?

V Ganserově studii se nacházejí i některé brizantní výklady k zahraniční politice Johna F. Kennedyho ve vztahu k Itálii. Na rozdíl od prezidentů Trumana a Eisenhowera toleroval Kennedy účast italských socialistů (PSI) ve vládě, odpovídající jejich výsledkům ve volbách. V červenci 1963 Kennedy navštívil Řím a pozval přitom na návštěvu USA Pietra Nenniho, který byl vůdcem socialistů. V listopadu 1963 byl Kennedy zavražděn v Dallasu. O pět měsíců později se CIA a tajná armáda Gladio postaraly o to, aby italští socialisté opět opustili své vládní posty.

K ospravedlnění teroru

Pravičák Vinciguerra, který byl pachatelem atentátu v Peteano, vypovídal před soudem. Odhalil existenci Gladia, italské tajné armády NATO. Vinciguerra vypověděl, že Gladio bylo v atentátech zapojené, tyto byly připsány Rudým brigádám. Gladio mělo v prospěch USA zabránit tomu, aby italská levice přišla v Itálii k moci. Gladio bylo přitom podporováno oficiálními tajnými službami, politickými a vojenskými silami.

V roce 2000 potvrdila jedna italská parlamentní vyšetřovací komise výpovědi Vinciguerry, poté, co přezkoumala Gladio a italské masakry: „Tyto masakry, tyto bomby, tyto vojenské akce byly organizovány a podporovány mimo italské státní instituce a jak bylo nedávno odhaleno, i lidmi z okolí tajných služeb USA.“

Tajná válka v Turecku

Turecko bylo a je mimořádně důležité pro geostrategické zájmy USA. Během studené války mělo Turecko společné hranice se zeměmi Varšavské smlouvy a mimo jiné i se Sovětským svazem. Vybavené moderními prostředky z USA, sloužilo Turecko jako zpravodajské ucho do Východního bloku. Turecko nebylo jen důležitým úsekem antikomunistické fronty proti Sovětům. Bylo a je i důležitým přemostěním pro operace USA a NATO v na ropu bohatém Středním východě a kavkazském regionu, tak jako i v první válce v zálivu v roce 1991.

Při budování své tajné armády NATO „Konter-Guerilla“ v Turecku využily USA panturecké hnutí, ve kterém hrál ústřední roli plukovník Alparsan Türks, obdivovatel Hitlera. Konter-Guerilla byla odpovědná za tři krvavé protivládní puče proti zvoleným tureckým vládám, jako i za masakr Kizilder (1972), za strašný masakr v Istanbulu (1.května 1977), masakr v Bahcelivler (1978). Eskadry smrti tajné armády NATO hrály i pochybnou roli v krvavém potlačování tureckých Kurdů.

Nitky v neutrálních zemích

Ganser musel při svém zkoumání konstatovat, že i ve čtyřech neutrálních zemích: Finsku, Rakousku, Švédsku a Švýcarsku existují tajné armády s nepřímým napojením na NATO. I k tomu tématu zveřejnil Ganser fakta.

Evropa, americká kolonie

Poté, co bylo v roce 1990 známo, že ve všech evropských zemích operovaly tajné armády NATO, nastal velký skandál. I když se ve všech parlamentech ozývaly hlasy, požadující vysvětlení této temné kapitoly dějin, vyšetřovací komise zřídily jen Belgie, Itálie a Švýcarsko. Jejich výsledky byly poté předloženy veřejnosti. Ve všech ostatních zemích, i ze strany EU, bylo všechno maximálně utajováno a lháno. Přiznalo se jen to, co se dalo prokázat.

Na podobnou zeď mlčení narazil Daniele Ganser při svých rešerších k tajným armádám NATO v Evropě. K dispozici měl pouze veřejně přístupné procesní akta a dokumenty. NATO a britská tajná služba MI 6 mu odmítly přístup do archivů. To šokuje. Utajené operace zvláštních tajných služeb (vraždy, masakry, puče a teroristické útoky) v evropských demokraciích nemohou být odhaleny, protože NATO a MI 6 odmítají zpřístupnit své archivy… Ganser tudíž mohl prozkoumat jen špičku ledovce. To, co se mu přitom podařilo dostat na povrch, je temné a vyvolává otázky, jestli evropské země byly a jsou ve skutečnosti suverénní. Demokracie se staly fraškou a volební zástupci lidu loutkami, které neměly žádné potuchy, kolik tajných operací proběhlo v jejich zemích od roku 1945.

Politika omezené suverenity

Výzkum tajných armád NATO vychází z toho, že se tajné služby členských států NATO při svém vstupu do NATO musely zavázat zabránit tomu, aby se v jejich zemích nedostali k moci komunisté. To znamená zásah do vnitřních záležitostí těchto zemí. Prezident de Gaulle měl při vystoupení Francie z NATO tento postup explicitně odmítnout, jako zásah do národní suverenity.

V roce 1967 zveřejnili norští novináři přísně tajný nedatovaný dokument NATO, který byl podepsán zastupujícím velitelem amerických ozbrojených sil v Evropě, J.P. McConnelem. Z tohoto dokumentu vyplývá, že USA byly připraveny vojensky zasáhnout v Evropě, pokud by tam byly ohrožené jejich zájmy: „V případě vnitrostátních nepokojů, které by mohly ovlivnit americké jednotky, nebo jejich mise, jako vojenská povstání, nebo silný vnitrostátní odpor proti vládě, musí americká armáda udělat všechno co je v jejích silách, aby potlačila takovéto nepokoje nasazením vlastních zdrojů.“

Důsledky pro historický výzkum

Vzhledem ke zločinům, které výzkum k tématu tajných armád NATO už dnes shromáždil, musí politici a historici požadovat od svých parlamentů, aby už dnes byly otevřeny a pro výzkum zpřístupněny tajné archivy států NATO. Historie studené války bude muset být přepsána. Zatímco k historii Sovětského svazu po roce 1989 nový archivní materiál umožnil svědomité zpracování zahraniční a vnitřní politiky, vychází stále mnoho lidí na Západě z toho, že s USA v roce 1945 se do Evropy vrátila i svoboda. Že tomu tak tragickým způsobem nebylo, bude muset historický výzkum nadále zpracovávat.

Daniele Ganser (nar. 29.8.1972 v Lugano, Švýcarsko) je švýcarský historik a výzkumník. Studoval na univerzitách v Basileji, Amsterodamu a na London School of Economic and Political Science. Vyučuje na univerzitě v Basileji. Věnuje se současným dějinám po roce 1945. Jeho první knihou byla „Kubánská krize – OSN bez šancí“ (2006). Známá je jeho definice: „Teror se hodí víc, nežli jakákoliv jiná vojenská strategie k tomu, aby se manipulovalo obyvatelstvo.“

Zdroj:

Dr. Henriette Hanke Güttinger
Europa nach dem Zweiten Weltkrieg: Freiheitliche Demokratien oder Satelliten der USA?

http://www.zeit-fragen.ch/ausgaben/2008/nr24-vom-962008/europa-nach-dem-zweiten-
weltkrieg-freiheitliche-demokratien-oder-satelliten-der-usa/

Článek vyšel ve slovenštině na serveru prop.sk. Překlad Messin 1.7.2008