Podívejme na dva nedávné příklady politického násilí směřujícího proti populárním osobnostem, které měly symbolizovat demokratické naděje svého lidu: podobnost mezi smrtí Rafika Haririho a pokusem o vraždu a znetvoření Viktora Juščenka je pozoruhodná. V obou případech máme přemíru nedostatku důkazů a obviňování vybraných a vhodných viníků: v prvním případě syrskou vládu (a její libanonské spojence) a v druhém Rusko (a jeho ukrajinské spojence).

V případě Juščenkovy otravy – která byla údajně spiknutím KGB, jehož cílem bylo znetvoření velké demokratické naděje a změnit nějak volby na soutěž krásy. Nikdy nebyl nalezen ani zlomek nějakého důvěryhodného důkazu, který by spojoval Viktora Janukovyče a jeho lidi s tímto případem. To ale nezabránilo mezinárodním médiím, aby papouškovala myšlenku Washingtonu a Anne Applebaumová s jejími neocon spojenci vřeštila o “nové studené válce”. Oni si to přejí.

Podobný nedostatek důkazů komplikuje pokus o přišití Haririho vraždy Syřanům, i přes velké úsilí periodik Reason a Debka. První zprávy naznačovaly sebevražedný bombový útok – způsob, který by syrská tajná služba těžko preferovala – ale skupinaReason/Debka brzy vytvořila alternativní realitu postavenou na neexistujících podzemních tunelech pod silnicí, kde byl Hariri zabit. Konspirační teoretici mají z čeho čerpat.

Samozřejmě je jen shodou okolností, že Rusko i Sýrie jsou na mušce Bushovy administrace: první pro nedostatečnou “demokratičnost” a druhý pro to samé a dále pro obsazení Libanonu (na pozvání libanonské vlády a v té době i se schválením USA). To, že Rusko prodává raketovou technologii Sýrii a jadernou techniku Iránu, zatímco syrský vlivný vůdce Bashar Assad nedávno oznámil obrannou smlouvu s Teheránem (Irán) je také pouhá náhoda.

Pokud máte rádi černý humor, potom je to skutečně zábavné sledovat cestu těchto dvou příběhů o spiknutí za účelem vraždy. “Vládní vyšetřování” na Ukrajině obsahuje všechny prvky frašky: zatímco žalobce tvrdí, že ví, kdo přinesl do země jed, ale odmítá sdělit kdo, tak se příběh dále rozvíjí dalším směrem ve zprávách  Dallas Morning News:

“Žalobci sledují další linii, která by mohla vrhnout více světla na dioxinovou otravu ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka, řekl ve středu úředník. Hlavní žalobce SvyatoslavPiskun získal audiokazetu, která se jeví jako rozhovor mezi důstojníky ruské tajné služby diskutujícími o roli moskevského analytika politického dění G. Pavlovskioho v Juščenkově otravě, řekl Piskunův mluvčí, Vyaceslav Astapov. “Žalobce řekl, že ví, čí hlas je na páskách” řekl Astapov. Audiokazety byly poprvé puštěny na pro-juščenkovské televizní stanici TV 5, ale byly široce označeny za podvod. Na nahrávkách lidé označovaní za agenty ruské tajné služby budili dojem, že diskutují o roli pana Pavlovského ve spiknutí, které mělo zničit Juščenkovy šance tím, že zničí jeho hezký vzhled jedovatými chemikáliemi”

V Texasu dodrželi stranickou linii, ale zpráva BBC už obsahuje Pavlovského popření: “Je těžké si představit, že to může někdo z toho vyvozovat” řekl Pavlovsky v pořaduNewsnight. A jak bych mohl přijít s touto myšlenkou…Je nesmyslné a absurdní, že o tom v Kyjevě diskutují.” Když byla nahrávka zřejmě nahraného rozhovoru poprvé vysílána na kanále 5 kyjevské televize, tak byla široce odmítnuta jako falzifikát..Rozhodnutí žaloby použít to jako důkaz každého překvapilo – včetně Pavlovského. “Když se pásky na kanále 5 objevily, tak jsem to bral jako vtip” řekl v Newsnight. “Připadalo mi to sice trochu vulgární…ve stylu Orsona Wellese. …Ale když jsem slyšel, že to vzal hlavní žalobce, tak se vtip otočil v lež.”

Tenhle absurdní výmysl, který zní jako nějaký scénář námezdního pisálka třetí úrovně, je více než jen trochu vulgární – ale ve věku Bushe není žádná lež dostatečně bezostyšná. Čím sprostší, tím lepší: je to jediný způsob, jak zaujmout lidi, kteří vyžadují co nejhrubší a nejsilnější možný podnět. To je to, co znamená dekadenci. Stručný rozsah pozornosti je také částí téhle zatracené: oranžové revoluce – včerejšího mediálního dramatu. Američané se většinou nestarají, nebo nevědí nic o důsledcích, pamatují si jen to, že “dobrý chlapec” byl otráven a vnitřně zraněný potom vyhrál volby.

Juščenko byl široce oslavován jako zabiják oligarchů a ihned po volbách jmenoval jednoho z nich – Julii Tymošenkovou, známou jako “plynová princezna” – svou premiérkou. Tymošenková potom oznámila, že vláda by mohla přezkoumat na 3000 privatizací uskutečněných bývalým režimem. Trh zpanikařil: mohl by být celý stav ekonomiky změněn a bývalý státní majetek přerozdělen – tentokrát přátelům Tymošenkové?

Když udělal Putin totéž pouze s jedinou společností Jukos Oil a impériem oligarchy M. Chorodovského, tak Západ vybuchl a napadl Putina jako druhého Stalina a odmítal návrat k “centralizaci” sovětského stylu. Nevadilo, že naftové impérium Jukos bylo vytvořeno ze státního majetku bývalými komouši (commies), kteří vyplenili Říši zla předtím, než podlehli Západu. Podle americké vlády a jejího “amen corner” v médiích tím, že napadá způsob, jakým se tato jediná společnost zmocnila obrovského jmění, Putin ohlašuje nové období autoritářského útlaku. Ale když “oranžoví revolucionáři” dělají to samé hned po volbách, tak jsou poplácáváni po zádech, zahrnováni chválou a “zahraniční pomocí” od USA.

Otočme se na Střední východ, stejná dějová zápletka vítězí: padlý vůdce, mediální kampaň založená na teoriích spiknutí, které jsou dostatečně šílené aby splňovaly podmínky i pro Ripley věří, nebo ne, a USA otevřeně hrozící “nedemokratické” cizí síle, která má tu smělost ptát se na naše právo zasáhnout kdekoliv na světě ve jménu svobody.

Jaká snůška nesmyslů. Jsme zpracováváni opakováním stejné taktiky jaká vypustila válku v Iráku: obvinění Saddáma ze spojení s Al-Kaidou a pachateli útoků z 11.září 2001 se vypařila s prvním svítáním našeho Pyrrhova “vítězství” v Iráku, spolu s nějakou známkou tolik omílaných “zbraní hromadného ničení”. Jediné doznání, které chci slyšet od těchto “speciálně operačních” rozumbradů je to, kdo vymyslel tento stupidní příběh a vyslal ho na účet daňových poplatníků.

Záhadná vražda Haririho dělá podobně bizarní obrat, jak píše bejrútský Daily Star: “Prudká hádka vypukla mezi hotelem Saint Georgie Yacht Club a sborem důstojníků vojenské policie o tom, zda se poblíž hotelu nachází tunel, který mohl ukrývat bombu, která zabila Rafika Haririho a 17 dalších lidí. Vlastníci hotelu Saint Georgie řekli, že žádný takový tunel neexistuje, ale bejrútský důstojník vojenské policie Mohammed Qabbani trvá na tom, že tunel je skutečný a volá po policejním vyšetřování, zda byl použit při vraždě bývalého premiéra Rafika Haririho”

Ti, kdo mají politický zájem obvinit z vraždy Sýrii se drží názoru, že bomba byla umístěná pod silnicí: na druhé straně, sebevražedné bombové útoky jsou podle vyšetřovatelů spíše spojovány s teroristickými skupinami. Libanonská vláda se doposud také drží druhého scénáře, ale politická proválečná skupina, která má Sýrii na mušce, maximálně prosazuje teorii “tunelu” . Na tiskové konferenci Qabbani tvrdil, že tunel existuje, že je “šest metrů široký a tři a půl metru vysoký. Mával něčím, co popsal, jako “skutečné mapy” místa výbuchu a ukazoval “tunel, který vede od hotelu Saint Georgie pod ulici, kde na druhé straně ulice nastal výbuch.”

Nesmysl, říká vedení hotelu Saint Georgie: celý příběh je od začátku do konce vymyšlený. Ty “mapy” kterými se Qabbani ohání, jsou důkazem, ale ne tunelu, nýbrž systematických obstrukcí místních úřadů, které odmítly poskytnout povolení k jeho vykopání. Tenkrát v roce 1996, když žádali o povolení stavět tunel, museli poskytnout bejrútskému magistrátu nákresy. “Avšak”, říká ve svém sdělení hotel Saint Georgie “projekt zůstal pouze nákresem na papíře a nikdy nám nebylo uděleno povolení.” Qabbani zůstává přesto neústupný: “Podle mých informací, které jsem zjistil – je pod ulicí mezi hotelem a protější stavbou tunel”

Člověk by si mohl myslet, že by to šlo rychle vyjasnit jednoduchým prověřením hotelu Saint Georgie a přilehlého areálu, ale to si nedokážete představit nekonečnou vynalézavost téhle kliky. Qabbani a jeho západní doplňky by pouze konzultovali jejich “zdroje” a přišli by s novým, ještě více komplexním vysvětlením proč to byla bomba pod silnicí.

Co mě dostává na této kampani o “vině Sýrie” je tento předpokládaný nesmysl: teoretici spiknutí předpokládají, že Sýrie kompletně kontroluje vše, co se děje v Libanonu a že Haririho vražda se nemohla stát bez aktivní pomoci syrské tajné služby. Je to prokazatelně falešné, a ještě více s přihlédnutím ke skutečnostem, že Sýrie má v Libanonu jen 14.000 vojáků a členové syrských tajných služeb nedokázali předejít tajemnému teroristickému útoku v Sýrii minulý rok – kde je jejich kontrola ještě více všudypřítomná. Bombardovali Syřané sami sebe?

Když spojíme tento bláznivý příběh s ukrajinskými obviněními ohledně audio nahrávek a zkostnatělým spiknutím založeným na mlhavých “důkazech”, připojíme-li Chalabiho “výzvědnou službu” ohledně iráckých zbraní hromadného ničení rozšiřovanou USA, tak dostaneme tří-manéžní cirkus s USA v roli ředitele.

Zatímco západní média vyslýchají ruského vůdce ohledně jeho “demokratických” dobrých úmyslů na základě každé propagandistické lsti vykouzlené v suterénu Bílého domu, tak zároveň poslušně mlčí tom, jak je Juščenko poháněn dolary amerických daňových poplatníků. Podobně ignorovány jsou ostudné praktiky Juščenkova režimu. Média ochotně rozšiřují bajky a zároveň zamlčují nevyhovující skutečnosti.

Jednou jsem už ve svém sloupku napsal tezi, že žijeme v době, kdy žádný příběh není považován za dostatečně přehnaný, a že úřady budou pokračovat v ovlivňování amerických občanů – zdá se, že jsem se nemýlil. Když je v rychlém sledu vysloveno dost lží, tak rychle, jak jsou vyvracovány, tak to je jedna z cest, jak vytvořit dojem, který je proti známým faktům. Skutečná vánice lží stačí k zaslepení všech, aby nespatřili skutečnost. Zatímco se budeme honit za tajnými tunely a KGB traviči, skutečný příběh o tom, kdo zabil Haririho a co se přihodilo Juščenkovi – zůstane tajemstvím .

V obou případech jsme si jen položili otázku komu prospívá podezření v oficiálním příběhu? Jistě nikomu jinému, než Juščenkovi, nebo silám, co stály za ním, když politicky zvítězil kvůli svému znetvoření. Jistě ne Ukrajincům, kteří podporovali Janukoviče a v pozadí Rusům. Pokud jde o vraždu Haririho, Sýrie je tím kdo prohrála. Neříkejte mě, že Syřané opravdu provokovali mezinárodní pobouření proti Damašku a doufali v obnovený zájem o jejich okupaci Libanonu. Místo tyranského ruského prezidenta, fungujícího jako nekritický prostředník americké válečné propagandy, by anglicky mluvící média měla prověřit svého hrdinu Juščenka – a možná i zaplatit návštěvu hotelu Saint George kvůli důkladnému pohledu na ty “tajné tunely”. A co trochu skepse s ohledem na administrativu, která je závislá na lhaní? Žádáme po nich skutečně tolik?

Messin, 1.3.2005, ZDROJ: http://antiwar.com/justin/?articleid=4958