Bosenský Srb Mojmir Nikolič po dohodě s prokurátory přiznal v květnu vinu na části zločinů, které mu byly připisovány. Výměnou za toto přiznání bylo stažení dalších čtyřech obvinění včetně obvinění z genocidy. Nikolič také přislíbil ochotnou spolupráci tribunálu, který v kauze Srebrenica nemá žádné kvalitní svědky a jejich výpovědi se rozcházejí. Sám Nikolič připustil, že ve svých dřívějších výpovědích jako klíčový svědek v kauze Srebrenica lhal. /viz článek : Key Srebrenica Witness Admits Lying – IWPR by Chris Stephen/ Tribunál čelí kritice, že uzavřel s některými lidmi dohody o výpovědích.
Soud v Haagu včera Nikoliče odsoudil k 27 letům vězení.
O Srebrenici lze na Internetu najít neuvěřitelné množství méně i více kvalitního materiálu. Oficiální verze o 8.000 muslimských neozbrojených mužích a chlapcích, kteří byli popraveni bosenskými Srby je pořád dokola opakována médii.
Příběh Srebrenice je příznačný pro chování médií. Od začátku války v bývalé Jugoslávii se investigativní žurnalismus proměnil v pátrání po hromadách těl, při kterém byly odhozeny všechny novinářské principy. Novináři neustále zveličovali rozsah zločinů a zvyšovali počet obětí, které nebylo možné nijak dokázat. Předpoklad, že 8.000 lidí bylo zabito ve Srebrenici, je stejně neuvěřitelný, jako že v Bosně padlo celkem 250.000 lidí.
Ve válce bylo mnoho obětí na všech stranách. Přesto není možné v tuto chvíli zjistit přesná čísla. Místo důkladného vyšetření politici a média systematicky odsuzovali Srby. Odkud se tedy vzala informace o masakrech u Srebrenice? Ty jsou založeny hlavně na mylném výkladu informací Mezinárodního výboru Červeného kříže /ICRC/. 13.září 1995 vyšla tisková zpráva, ve které se uvádělo, že ICRC dostal hlášení, že asi 10.000 uprchlíků v Tuzle ztratilo kontakt se svými příbuznými po jejich útěku ze Srebrenice. Kolem 2.000 z těchto hlášení vzniklo tím, že různí členové jedné rodiny hledali stejného příbuzného. Důkladným vyšetřováním bylo později rozděleno zbývajících 8.000 na dvě skupiny. 5.000 osob opustilo enklávu ještě před jejím dobytím. Zbývajících 3.000 bylo zajato bosenskými Srby /zpráva ICRC,č.37/1995/. Zároveň ICRC sdělil, že bylo zabito nejvíce 3.000 muslimů. Přes tento fakt média dále čile operovala s číslem 8.000.
ICRC vyšel z předpokladu, že 5.000 z 8.000 uprchlíků ze Srebrenice dorazilo na Bosenské území, ale jejich rodiny s tím nebyly obeznámeny. Bosenská vláda na dotazy ICRC o několik málo měsíců později připustila, že tisíce vojáků uprchlých ze Srebrenice byli převeleni k jiným jednotkám jejích ozbrojených sil. Skutečnost, že rodinní příslušníci nebyli obeznámeni s touto skutečností, byla ospravedlněna vojenským tajemstvím. Přesto média nevěnovala těmto informacím zvláštní pozornost.
Osud 3.000 zmizelých osob je dále otevřenou otázkou. ICRC našel pouze několik stovek těchto osob uvězněných ve vojenských táborech Srbů. Jsou znamení, že vypukly sporadické srážky mezi muslimskými vojáky a civilisty, kteří chtěli prchnout a těmi, kteří chtěli bojovat. Carl Lane, prominentní zastánce Muslimů řekl v časopisu „Nová Republika“ v srpnu 1995, že tam byly nejméně dvě takovéto srážky. Jiní novináři viděli skupiny vojáků a civilistů ležící v ulicích, když vstoupili do Srebrenice.
Přesto tyto vnitřní rozpory na bosensko-muslimské straně nemohou odůvodnit zmizení 3.000 lidí. Když zvláštní zpravodajka OSN pro lidská práva E.Rehnová navštívila Srebrenici na konci února 1996, úředníci bosenské armády jí řekli, že zmizelé osoby byly zabity v boji. Několik dnů předtím, než Srbové dobyli město, zuřily prudké boje na frontové linii a v okolních vesnicích. Mimoto můžeme předpokládat, že další boje nastaly po zabrání města, kdy se část muslimských jednotek snažila udělat průlom a proniknout na své území. Pravděpodobně byla část těchto jednotek přepadena a zabita.
Oficiální údaje z Haagu mluví zatím o 2082 nalezených tělech /Balkan Infos, č.64, březen 2002, str.13/ v drtivé většině dospělých mužů. Jen nepatrná část těl však byla identifikována. Muslimská strana, která kope pod vedením pana Hurtiče – šéfa Komise pro pohřešované, vykopala už přes 4500 těl. Hurtič agenturám vždy sdělí, že se „pravděpodobně jedná o civilní oběti Srebrenického masakru“. Je třeba připomenout skutečnost, že u Srebrenice se řadu měsíců tvrdě bojovalo a že tam armáda bosenských Srbů měla kolem 1200 mrtvých a muslimská přes 2000 – to je dohromady hodně přes 3000 mrtvých mužů, vojáků. O nich, jako o mužích padlých v boji tu není dnes v ICTY v Haagu ani zmínka. Je třeba připomenout malou hodnověrnost některých údajů ze Sarajeva, kdy například premiér muslimské vlády Haris Silajdžič 25.září 1995 tvrdil /ten večer bylo i u nás v TV 19.30/, že u západobosenského městečka Ključ byl objeven masový hrob 540 Muslimů, povražděných Srby. Za tři dny nato mluvčí OSN ze Záhřebu Chris Gunnes prohlásil /uvedla i naše média/, že komise OSN nalezla jen jednu mrtvolu neznámého původu. Jiný případ je německý novinář Erich Rathfelder, který 5.srpna 1998 ohlásil nález masového hrobu u Orahovace v Kosovu s 567 těly, většinou dětí. Kdyby tam srbské úřady hned neodvedly západní novináře a diplomaty, byla by z toho téměř nová Srebrenica. Skutečným králem dezinformací /lží/ byl německý ministr obrany Rudolph Sharping, který 28.března 1999 připomněl Srebrenicu, aby získal souhlas s bombardováním Jugoslávie. Prohlásil: „modré přilby musely přihlížet, jak bylo ve Srebrenici 30.000 /!/ lidí povražděno.
Propagandistická mašinérie ignorovala i článek z The Times, 2.8.1995 pod názvem: Nezvěstné vojsko enklávy nalezeno, kde M.Evans a M.Kalenbach uvedli, že se tisíce nezvěstných muslimských vojáků dostaly do oblasti severovýchodně od Tuzly. To, že se nikdo nepozastavil nad skutečností, co dělaly tisíce ozbrojených muslimských vojáků v demilitarizované zóně se snad nemá cenu ani zmiňovat. Mýtus 8.000 neozbrojených mužů a chlapců žije dál.
Další zajímavá skutečnost je, že nejméně 3.000 jmen nezvěstných se objevilo v seznamech voličů při volbách v roce 1996 v Bosně. Dalších 500 ze seznamu bylo v době příchodu Srbů do Srebrenice již zemřelých. Zajímavé je i to, že v seznamech nezvěstných muslimů chybí více než u poloviny jmen datum narození, a to i přes to, že tyto údaje podávali jejich nejbližší příbuzní.
Přes všechny výše uvedené skutečnosti došlo u Srebrenice v roce 1995 k popravám Muslimů. Srbské vesnice v okolí Srebrenice byly v letech 1992-95 většinou vypáleny a stovky obyvatel zavražděny a umučeny jednotkami muslimského velitele Nasera Oriče, který však na Srby v roce 1995 nečekal a spěšně opustil město. Otázkou je, zda Srbům nepadli do rukou někteří z jeho vojáků.
Kvůli Srebrenici se na Internetu odehrávají živé diskuse zastánců i odpůrců oficiální verze, většinou v anglickém jazyce. Sehnat něco podrobnějšího o Srebrenici se dá v češtině jen těžko. Pokud ovšem nepočítáme knihu Srebrenica – zpráva o válečném zločinu, kterou napsali dva Britové v roce 1996 a vyšla u nás v roce 2000.
/zdroje: Srebrenica – Code Word to Silence Critics of US Policy in the Balkans – Stella L.Jatras, Missing Evidence – Linda Ryan, Vymývání mozků kolem Srebrenici – Rajko Doleček, www.antiwar.com, www.balkan-archive.org.yu /