Ticho nad hromadnými hroby v Afgánistánu

Jamie Doran, září 2002

Jamie Doran pracoval v BBC, je autorem a producentem mnoha dokumentárních filmů, např. natočil dokument o zmizelých politických odpůrcích v Chille a o politickém režimu v Barmě, jakož i o Stanley Kubrickovi. V současnosti dokončuje dokumentární film nazvaný Krveprolití v Mazare, který byl měl být hotov v půlce října.

V rámci boje proti terorismu a “ose zla” hodlá prezident Spojených států vrhnout svou armádu proti Iráku. George W. Bush si tedy přeje, aby Spojené státy samy řídily světový pořádek, či spíše nepořádek. Na světovém kolbišti se prosazuje nové impérium, což vzbuzuje diskusi v samotné americké společnosti. Avšak ani rok po zásahu v Afgánistánu nejsou Spojené státy schopny obnovit pořádek v této zemi. Vojenští náčelníci vedou bratrovražedné boje a rozdělují si jako válečnou kořist stát, jemuž chybí samotná podstata. Pokračování bojů jen vyostřuje nepřátelské cítění obyvatelstva vůči Spojených státům tím spíše, že mudžahedini s tichou či otevřenou spoluúčastí Spojených států spáchali četné válečné zločiny.

Kosti už zcela zbělaly, jako by zde ležely celá století. Tyto lidské zbytky jsou staré sotva pár měsíců. Je to vše, co zbylo z několika tisíců mladých mužů, kteří doufali v ochranu Ženevské konvence, avšak nakonec se buď udusili v hrozných podmínkách, nebo byli hromadně popraveni. Zblízka je snadné rozeznat stopy po zubech toulavých psů, kteří se zde v noci pohybují. Čelisti, žebra, holenní kosti, rozdrcené lebky leží rozházené na vrcholu této umělé duny, která má alespoň padesát metrů na délku. Kousky šatstva se podobají listům pergamenu. Když se přiblížíme, jsou na nich vidět cedulky: Karachi, Lahore…

Afgánistán, místo zvané Dasht-e Leili. Až tři tisíce mužů zde nalezlo svůj klid. Někteří se udusili už během cesty připomínající peklo. Ostatní, kteří ji přežili, byli postříleni vleže mezi mrtvolami svých druhů v zajetí, zatímco křičeli a prosili své katy o milost.

Když přijeli do této prokleté země, věřili, že budou bojovat proti nevěřícím nepřátelům svého Boha. Byli to náboženští zaslepenci, odhodlaní položit svůj život za obranu víry. Kdo z nich mohl tušit, když opouštěli Pákistán, Čečensko, Uzbekistán či jiné arabské země, aby se společně vydali na tuto pouť, že takhle skončí.

Afgánistán je klíčovou součástí panislámského snu. Za vlády Talibanu se tato země, po desetiletí zmítaná válkou (proti cizincům a pak proti sobě samým), stala Mekkou všech, kteří se hlásili k svatému písmu Koránu. Svět poznal jejich podivný výklad Božího písma prostřednictvím obrázků žen zahalených do burek, odsouzenců popravovaných na stadióně v Kábulu za “zločiny”, které by byly na Západě jen mírně, či vůbec potrestány. Svět také věděl, že pod Talibanem se Afgánistán stal nejvýznamnějším výrobce heroinu.

V dubnu roku 2001 jsem stál na břehu Amudarji, řeky, která tvoří hranici mezi Uzbekistánem a jeho jižním sousedem. Natáčel jsem reportáž o nové drogové stezce ve Střední Asii. Sotva dvě stě metrů odsud lenošili pohraničníci ve stínu betonových trosek přístavu Heiratonu, jenž byl kdysi významným místem pro přesun tisíců tun sovětských zbraní a desítek tisíc sovětských vojáků. Na východě překračuje řeku most velmi nevhodně pojmenovaný-Most přátelství. Ten byl ale přehrazen ohromnými kusy skály. O několik měsíců později, na konci listopadu roku 2001, mě za rozbřesku potajmu převedou přes tento most. Tehdy teprve zjistím, že je zde úzký průchod mezi kusy skály. Mí uzbečtí “ochránci” mě dovedli na místo, kde mě přivítali vojáci Severní aliance. Ti dobyli nejenom Heiraton, ale také důležité město Mazare-e-Charif, ležící padesát minut jízdy autem po cestě, která lemuje břeh řeky.

Bitva o Mazare byla nejdůležitějším střetnutím poslední afgánské války. Klíčovou roli v ní sehrál generál Abdul Rachid Dostúm – vynikající vojenský stratég, nejobávanější válečník v Afgánistánu a současný náměstek ministra obrany.

Jako by se vše odehrávalo v devatenáctém století, poslal generál tisíc jezdců do útoku proti výšinám na západ od Mazare, kde bylo umístěno těžké dělostřelectvo talibů. “To neočekávali,” vysvětluje generál Dostúm. “Kdybych proti nim poslal pěchotu, vyhladili by je dělostřeleckými granáty. Zato jízda se mohla rychle dostat dovnitř hluchého místa jejich těžkých děl a talibové utekli.” Více než tři sta jezdců při útoku zahynulo. Avšak navzdory těmto ztrátám začalo zhroucení obrany talibů. Americká letadla poté napadla předsunuté opevnění nepřítele v bitvě o Mazare. Generál Dostúm potvrdil, že američtí vojáci se po jeho boku účastnili i pozemní bitvy.

Dva týdny předtím mi Hassan tajně svěřil, že krátce po pádu Mazare zahájí Severní aliance konečnou ofenzívu. Vše se odehrálo podle plánu. Co však nikdo nepředpokládal, byl rozsah a rychlost zhroucení vojska talibů. Kábul padl takřka bez boje. Talibové opustili Kokcha na severovýchodě, Taloqan a Mazare a uprchli na jih do Kunduzu. Až patnáct tisíc vojáků Talibanu, včetně několika tisíc jejich zahraničních stoupenců, padlo v tomto městě do pasti. Oblehlo je dvakrát více vojáků Severní aliance.

Někteří z talibů utekli úzkým nehlídaným prostorem k jihu, jiní souhlasili s tím, že si zachrání krk přechodem k “nepříteli” (velmi běžná věc v téhle válce). Co se týče zbytku, jejich osud byl v rukách vyjednávačů.

Důležitou postavou při vyjednávání byl jiný místní válečník Amir Jhan, jenž se těšil všeobecné důvěře. “Všichni velitelé v Kunduzu byli mí bratři ve zbrani a přátelé. Před několika lety jsme bojovali bok po boku. Proto mě požádali, abych byl prostředníkem při jednání se Severní aliancí. Abychom vše ukončili-spíše než zbraněmi-vyjednáváním. Někteří z těchto velitelů, například Marzi Nasri, Agi Omer a Arbab Hasham přesvědčili Al-Kajdu a jiné zahraniční skupiny, aby se k nám při vyjednávání přidali.”

Podle původního návrhu předloženého Severní alianci byli velitelé talibů ochotni složit zbraně do rukou OSN či jiné mezinárodní síly výměnou za určité záruky. “Byl jsem přítomen tomu, když mollahové (talibové) Faical a Nori přišli s dalšími na schůzku s generálem Dostúmem, Maqaqem a Attou v Kalai Janghi Byli tam i Američané a několik Angličanů. Bylo dohodnuto, že Afgánci z Kunduzu složí zbraně a budou se moci vrátit domů, zatímco bojovníci Al-Kajdy a ostatní cizinci budou předáni do rukou OSN.”

Neuvěřitelné zprávy

Kalai Janghi, významná pevnost v okolí Mazare, ze které si – stejně jako předtím talibové – generál Dostúm udělal svůj hlavní stan, bude středobodem budoucích událostí. Ale zrovna když se hovoří o určité dohodě, zasáhne tajemník (ministr) obrany Spojených států Donald Rumsfeld, který, jak se zdá, se obával, že vyjednáváním ukončené obléhání by umožnilo bojovníkům ze zahraničí volně opustit Afgánistán. “Bylo by velmi politováníhodné, kdyby cizinci v Afgánistánu, ti z Al-Kajdy, Čečenci a ostatní, kteří kolaborovali s Talibanem, byli propuštěni a mohli odejít do jiné země, kde by pokračovali ve stejných teroristických činech.”

Velitelé Severní aliance si nemohou dovolit být hluší k takovýmto vyjádřením svého hlavního spojence a poskytovatele financí. A mimo to s ním spíše souhlasí. Pomsta (intiqaam) je takříkajíc národní kratochvílí. Nad městem jako by se začínala vznášet žízeň po krvi, krveprolití se zdá nevyhnutelné.

Tento naléhavý stav okolností neunikne Amirovi Jhanovi, který se bude neúnavně jako kyvadlo pohybovat mezi znepřátelenými stranami v naději, že zabrání nejhoršímu. Nakonec 21. listopadu 2001 bude dosaženo dohody: všechny jednotky talibů se vzdají Severní alianci za slib bezpečnosti svých životů.

Přibližně 470 talibů ze zahraničí (z nichž mnozí jsou podezíráni z příslušnosti k Al-Kajdě) je převezeno do Kalai Janghi, kde jsou zavřeni do tunelů pod jednou z ohromných hradeb. 25. listopadu 2001 přijedou na místo dva agenti CIA, aby zahájili jednotlivá vyšetřování. Při jejich průběhu vypukne vzpoura. Talibové zaskočí stráže, zmocní se jejich zbraní a zahájí palbu. Za několik minut je zabit Johnny “Mike” Spann a asi třicet vojáků Severní aliance. Následuje zuřivá bitva, která ještě nabere na šíři, když se talibové zmocní pevnostní zbrojnice. Ta byla umístěna přímo v místě, kde byli talibové vězněni. Zvláštní americké oddíly požadují letecké údery, zatímco britská komanda (SAS) zahájí protiútok.

Po třech dnech bojů nezbude v citadele ani jeden živý talib, což je zarážející, neboť během jakékoli bitvy lze očekávat, že bude nalezeno alespoň několik přeživších, třeba i vážně zraněných. Novináři ze Západu, jichž byly při obléhání Kunduzu přítomny stovky, se vydali do Kalai Janghi. Ze svých provizorních stanovišť v okolí hradeb či ještě dál předávali neuvěřitelné zprávy. Pozornost mezinárodního tisku tak byla soustředěna na Kalai Janghi, obzvláště poté, co byl v tunelech objeven americký talib John Walker Lindh a s ním 85 dalších přeživších.

I když se to může zdát neuvěřitelné, v tu chvíli se už nikdo nezajímal o osud těch bojovníků, kteří složili zbraně v Kunduzu. Neboť právě konec tisíců těchto mladých mužů podnítil výzvy k zahájení nezávislého a mezinárodního vyšetřování poté, co část našeho filmu byla promítnuta v Evropském parlamentu ve Štrasburku.

To, co se s nimi stalo, navždy poskvrní obraz Severní aliance, OSN, vlády Spojených států a jejich vojsk. V úplně jiné pevnosti, kterou zprávy novinářů ze Západu nikdy nezmíní, začíná vraždění, při němž zahynou až tři tisíce zajatců.

Vraťme se ke svědectví Amira Jhaniho, který se zúčastnil vyjednávání o složení zbraní: “Spočítal jsem je jednoho po druhém. Bylo jich osm tisíc. Teď jich zbývá jen tři tisíce patnáct. A v tomto čísle jsou zahrnuti i Paštúnové z Kunduzu, kteří na počátku ani nebyli zajatci. Kam se poděl zbytek?” Alespoň částečnou odpověď nalezneme pod asi padesáti metry písku uprostřed pouště v Dasht-e Leili.

Počty máme jednoduché. Při nástupu chybí pět tisíc mužů. Některým se možná podařilo uprchnout. Jiní si svou svobodu vykoupili a další byli bezpochyby prodáni tajným službám svých zemí, v jejichž rukách je čeká horší osud než smrt. Ale podle klíčových svědectví, která se nám podařilo shromáždit, většina z nich byla – zkrátka a dobře – pohřbena do písku. Žádný ze svědků námi nebyl finančně odměněn a všichni čelí nebezpečí kvůli účasti na natáčení našeho filmu.

Příběh začíná v pevnosti Kalai Zeini na cestě, která vede z Mazare do Sheberghanu. Tato – i na afgánské poměry – obrovská pevnost sloužila jako přestupní tábor pro tisíce mužů, kteří padli do zajetí v Kunduzu. Úředně šlo jen o to převézt je do vězení v Sheberghanu, kde měli být vězněni, dokud nebudou vyslechnuti americkými odborníky. Ti, kteří by neprošli s úspěchem vyšetřováním, měli být posláni na Guantanámo na Kubě.

V Kalai Zeini je přinutili sednout si jeden vedle druhého na zem v rozlehlém ohraničeném prostoru. Brzy přijíždí konvoj kamionů. Každý z nich má za sebou ocelové kontejnery. Zajatcům je nařízeno postavit se do zástupů a všichni do jednoho se měli namačkat do kontejnerů. Jeden z důstojníků Severní aliance, který si přál, abychom neprozradili jeho totožnost, vypráví, co následovalo: “My měli zodpovědnost za přesun zajatců. V Zeini jsme dostali na starost dvacet pět kontejnerů s místem určení Sheberghan. Do každého z nich jsme umístili asi dvě stě zajatců.”

Natlačeni jako sardinky v kovových krabicích, do kterých navíc nepronikal vzduch ani světlo, při teplotě kolem třiceti stupňů Celsia, prosí talibové o milost. Odpověď na sebe nenechá čekat. Jak potvrdil jiný afgánský voják, který se přiznal, že sám zabil několik zajatců: “Střílel jsem na kontejnery, abych do nich prorazil větrací otvory. Zemřelo při tom pár lidí.” Otázka: “Vy osobně jste střílel, abyste prorazil otvory do kontejnerů? Kdo Vám to přikázal?” Odpověď: “Rozkaz vydali velitelé.”

Upřímnost tohoto muže skrývá nesmírnou krutost. Mnoho z děr po kulkách, které jsme našli, se nacházelo dole či uprostřed stěn kontejnerů. Ne tedy nahoře, kde vskutku mohly vytvořil větrací otvory a dát zajatcům naději na přežití.

Jeden řidič taxi se zastavil na prozatímní čerpací stanici, které rostou jak houby po dešti na hlavních silničních tazích. “ Ten den, kdy odváželi zajatce z Kalai Zeini do Shebeghanu, jsem tu zastavil, abych načerpal palivo. Ve vzduchu byl podivný pach. Zeptal jsem se pumpaře: “Odkud to jde?” On na to: “Podívej se za sebe.” Uviděl jsem tři kamiony s kontejnery. Všude z nich tekla krev. Vlasy mi stály hrůzou na hlavě. Byla to hrůza. Chtěl jsem odjet, ale nemohl jsem. Jeden z kamionu měl poruchu a vozidlo opravářů mi stálo v cestě.”

Nazítří před jeho domem v Sheberghanu jej upoutá stejně hrozivý pohled. “Viděl jsem projíždět další tři kamiony s kontejnery. Také z nich valila krev.” Některé z uzavřených kontejnerů nebyly prostříleny kulkami, které znamenaly vysvobození smrtí. Zajatci v nich budou umírat celých pět dní. Nakonec se udusí, zemřou žízní nebo hladem. Když byly kontejnery konečně otevřeny, ze zajatců zbyla jen změť moči, krve, výkalů a hnijícího masa.

To, co vás jako první napadne, když vstoupíte do pevnosti v Sheberghanu: Skutečně si někdo myslel, že toto zařízení, určené nanejvýš pro pět set vězňů, jich mohlo přijmout patnáctkrát více? Byla to skutečně náhoda, že většina z těch, kteří sem měli být převezeni, vůbec nedorazila?

Kontejnery s nákladem masa z lidských jatek se seřadily před věznicí. Jeden z vojáků z doprovodu je přítomen tomu, když velící důstojníci ve věznici obdrží rozkaz okamžitě zničit jakékoli stopy po této akci. “Většina z kontejnerů byla proděravěna kulkami. V každém z nich bylo sto padesát až sto šedesát mrtvých. Někteří zajatci ještě dýchali, ale většina byla mrtvých. Američané ze Sheberghanu nám řekli, že je máme odvézt za město dřív, než budou nafilmováni satelitem.”

Toto obvinění Američanů ze spoluviny představuje rozhodující rozměr jakéhokoli vyšetřování. Mezinárodní právo v této věci, stejně jako národní či vojenská práva jinde, spočívá do značné míry na rekonstrukci velící hierarchie, prostřednictvím které byl spáchán zločin. Jinak řečeno, jde o to zjistit, kdo řídil operaci v Sheberghanu.

Našli jsme dva řidiče kamionů, každý pochází z jiné oblasti, kteří nás v rozpětí několika dnů zavedli na stejné místo v poušti. Zjevně je trápila role, kterou sehráli v této události. O cestě z Kalai Zeini do Dasht-e Leili přes Sheberghan vypráví děsivé věci.

První řidič: “Vezli jsme asi dvacet pět kontejnerů. Podmínky v nich byly velmi špatné, protože vězňové nemohli dýchat. Proto vojáci stříleli do kontejnerů. Hodně ze zajatců zemřelo. V Sheberghanu vynesli ty, kteří ještě jevili známky života, ale byli tam i talibové, kteří ztratili vědomí kvůli zranění či proto, že byli příliš zesláblí. Ti byli odvezeni na místo, kterému se říká Dasht-e Leili. Tam je dorazili. Třikrát jsem se vrátil a pokaždé jsem přivezl sto padesát zajatců. Křičeli a plakali, když je stříleli. Bylo nás deset až patnáct řidičů, kteří jsme jeli tuto cestu.”

Druhý řidič: “Zrekvírovali můj kamion v Mazare, aniž by mi za to zaplatili. Naložili na něj kontejner, pak jsem převezl vězně z Kalai Zeini do Sheberghanu a poté až do Dasht-e Leili, kde je vojáci pobili. Někteří byli ještě živí, zranění či v bezvědomí. Přivezli je sem, svázali jim ruce a dobili je. Čtyřikrát jsem jel tam a zpět se zajatci. Celkově jsem sem musel přivézt pět set padesát až šest set lidí.”

Po odhalení, které učinil týdeník Newsweek 26. srpna, americká vláda konečně uznala, že v Dasht-e Leili došlo ke krveprolití a že američtí vojáci byli přítomni v pevnosti Sheberghan, ale … prý nic neviděli. To je zjevně málo pravděpodobné. Výzva afgánské vládě, aby zahájila vyšetřování, se nezdá vážně míněná. Úřady v Kábulu, odkázané na kmenové válečnické předáky, nemají finanční prostředky a ani pravomoci k jeho uskutečnění.

První řidič: “Ve věznici Sheberghanu byli Jumbishové (Afgánci uzbecké národnosti). Neviděl jsem Američany v Dasht-e Leili, ale viděl jsem je ve věznici, a možná zůstali sedět v kamionech.”

Druhý řidič odpovídá na otázku o přítomnosti Američanů: “Ano, byli tu s námi v Dasht-e Leili.” “Kolik jich bylo?” “Plno. Asi třicet až čtyřicet. Doprovázeli nás při prvních dvou cestách. Ale při posledních dvou cestách jsem je už neviděl.”

O dva měsíce později jsou stopy po buldozerech na místě krveprolití v Dasht-e Leili stále viditelné: mrtvoly byly odtlačeny do jámy a skryty pod tunami písku.

“Američané si dělali, co chtěli.”

Podle očitých svědků ti, kteří přežili cestu z Kalai Zeini do věznice v Sheberghanu, se dočkají v rukách amerických vojáků osudu, který nebude o moc lepší než osud jejich spolubojovníků zasypaných pod pískem.

Jistý afgánský voják tvrdí, že viděl americké vojáky, jak zabíjí taliba, aby nahnali strach ostatním, a ti promluvili. “Když jsem byl vojákem v Sheberghanu, viděl jsem, jak nějaký americký voják rozdrtil krk jednomu zajatci. Jindy je polívali kyselinou či čímsi jiným. Američané dělali, co se jim zlíbilo. Neměli jsme sebemenší pravomoc jim v tom zabránit. Vše se odehrávalo pod řízením amerického velení.”

Jeden z generálů Severní aliance, rovněž v té době sloužící v Sheberghanu, dosvědčuje: “Byl jsem tam také. Viděl jsem, jak je bodají do noh, řežou jim jazyky a stříhají vousy. Někdy jsme měli pocit, že to dělají pro zábavu. Odvedli zajatce dovnitř, pak ho mlátili a zase vyvedli ven. Někdy se ale zajatec nevrátil.”

Všichni ze svědků, kteří vystupují v našem filmu, jsou odhodláni svědčit před jakoukoli mezinárodní instancí – ať již vyšetřovací komisí, či soudem – která by se z důvodu závažnosti jejich výpovědi ujala této záležitosti. A pokud budou mít příležitost, jsou také odhodláni potvrdit totožnost příslušných amerických vojáků.

Obvinění z mučení a vražd ve věznici Sheberghan lze po tak dlouhé době asi stěží dokázat. Ale čtyři kilometry odsud se nachází hromadný hrob, v němž leží zbytky až několika tisíců zajatců. Pokud se američtí vojáci opravdu účastnili jejich povraždění, byli na vrcholu vojenské hierarchie, jak to i potvrzují mnoha svědectví. Pokud se zdrželi zásahu, když stovky mužů byly hromadně popravovány, pak jsou vinni ze spáchání válečného zločinu…

Vraždění v My Lai v roce 1968 a vojenský soud nad poručíkem Wiliamem Caleyem se mohou zdát být dalekou minulostí. Svět se nepochybně od té doby změnil. Přesto zůstávají základní právní zásady totožnými. A nevinní se nemusí bát pravdy.

Překlad : Jiří Mecerod

Originál článku : www.monde-diplomatique.fr