Robert Fisk (11.4.2004)
Hlavně držte huby. To je nová zahraniční politika našich vládců. Když senátor Edward Kennedy přirovnal Bushův Irák k Vietnamu, vzkázal mu ministr zahraničí Colin Powell, aby „vážil slova a byl opatrný ve svých komentářích.“ Vzpomínám si, že když Američané oznamovali své bombardování Afghánistánu, stěžoval si mluvčí Bílého domu, že někteří žurnalisté „kladli otázky, které americká veřejnost nechce slyšet.“ Vzpomínám si, jak jsem v osmdesátých letech psal o íránských posádkách ve vlaku do Teheránu, a tom, jak vykašlávaly z plic následky Saddamova hořčičného plynu v krvavých chuchvalcích, a důstojník pro zahraniční věci tehdy napsal mému zaměstnavateli do Timesů, že můj komentář příliš nepomohl. Jinými slovy, přestaň kritizovat našeho spojence Saddama.
Zdá se, že ta politika už nějaký ten pátek existuje. Když okupační autority úmyslně utajily útok proti americkým oddílům na začátku okupace minulý rok, a žurnalisté o tuto událost projevili zájem, bylo jim sděleno, že pro samé stromy nevidí les. Že jde jen o malé a nevýznamné kapsy iráckého odporu, a že oni, novináři, odmítají pohled z odstupu. A když se několik z nás minulý rok pokusilo podívat se trošku detailněji na tiskový zákon, který vydal americký prokonzul Paul Bremer, nebylo možno přehlédnou, jak se ohebným jazykem snaží uvést věci na pravou míru. Byl sestaven celý tým právníků, jejichž úkolem bylo legalizovat zavírání a cenzuru iráckých novin, které „podněcují k násilí“. A kdykoliv jsme přivedli na to řeč, mluvčí CPA (Coalition Provisional Authority – Dočasného koaličního vedení), jejich současný reproduktor Dan Senor prohlásil něco ve smyslu „nebudeme tolerovat podněcování k násilí“.
Takže, když Bremerovo vlastní rozhodnutí z minulého týdne zavřít Muqtada Sadrovův hloupoučký malý týdeník s čtvrtinovým nákladem jaký má Kent Messenger, vyvolalo přesně to násilí, kterému se údajně chtěli vyhnout, jak reagoval úřad Vysokého komisaře? „Tohle nebude tolerováno.“ Jedním z největších hříchu zavřeného týdeníku bylo prozrazení státního tajemství, že Paul Bremer potápí Irák Saddamovým způsobem – článek, který Bremer odsoudil usilovně skládanými detaily v dopise napsaném bídnou arabštinou a adresovaném editoru ničemných novin.
Jsem proti podněcování k násilí. Stejně jako jsem proti podněcování k válce za použití falešných obvinění z vlastnictví ZHN a ze spojení s al-Káidou. Stejně jako jsem proti použití Saddamovy armády proti iráckým městům a proti použití americké armády proti iráckým městům. Vzpomeňme si, jak část nebezpečné milice Muqtata Sadra bojovala v roce 1991 v povstání proti Saddamovi. Ta část, kterou jsme nejprve podporovali, a pak nechali na holičkách. Saddam samozřejmě věděl, jak zacházet s opozicí. „Nebudeme tolerovat…“, řekl svým generálům. A všichni jsme věděli, co tím míní. Ne, Američané nejsou Saddamova armáda. Ale obléhání Fallujahu pravděpodobně přidá městu status hrdiny v očích příštích generací iráckých sunnitů, podobně jako je vnímána Basra dnešními šíity poté, co byla v roce 1991 obklíčena Saddamovými hordami.
Ale pořád musíme držet huby. Pamatuji si, jak loni na podzim kabala ultrapravicových konzervativců, která přivedla Bushovu administrativu do války, najednou zaujala nízký profil. Co to bylo, ta tzv. neokonzervativní skupina za Bushem a Cheneym, chtěl vědět sloupkař z New York Times. Kdo jsou tihle bývalí přívrženci izraelské strany Likud? Když jsem měl tu čest setkat se s jedním z nich, s Richardem Perlem, před několika týdny u mikrofonu radia show, trval na tom, že situace v Iráku se lepší, a že jsem na nezvratitelné na cestě k malé skvělé demokracii v Mezopotámii.
V okamžiku, kdy jsem upozornil, že tohle je obrovský případ sebeklamu, odpověděl Perle, že Fisk „vždy sympatizoval se stranou Baath“. Pochopil jsem. Kdokoliv, kdo odsoudí tuhle špinavou válku, musí být utajený baathista, milovník diktátora a jeho mučení. Tak hluboko klesli jestřábi z Washingtonu.
Pochopitelně, princip „držet hubu“ pracuje v obou směrech. Vraťme se k datu 16. března 2003. Tehdy byl svět posedlý válkou, která měla za tři dny vypuknout v Iráku. A tehdy se odehrála jiná tragédie na bojišti vzdáleném od Bagdádu 500 mil západním směrem. Toho dne izraelský voják a jeho velitel přejeli devítitunovým buldozerem mladou americkou aktivistku Rachel Corriovou. Neozbrojenou, ve své fluorescenční vestě jasně viditelnou. Udělali to, když se snažila bránit palestinský dům, který Izraelci hodlali zničit. Ten buldozer byl součástí americké pomoci Izraeli. Izrael zprostil oba své vojáky obvinění z Racheliny smrti – kterou její vyděšeni přátele stačili natočit na video – a Bushova administrativa zůstala ukázněně tiše.
Rachelina utrápená matka byla ztělesněním důstojnosti. „Američtí občané,“ napsala, „by si měli položit otázku, jak je možné, že neozbrojený americký občan je beztrestně zabit vojáky spřáteleného národa. Národa, který dostává masivní americkou pomoc…“ Když byli při výbuchu 15. října 2003 zabiti tři Američané, a předpokládalo se, že za tím jsou Palestinci, byla FBI na místě do 24 hodin a okamžitě začala vyšetřovat jejich smrt. Uběhl rok, ani FBI a ani žádný jiný tým vedený Američany nehnul prstem, aby vyšetřil smrt Američanky zabité Izraelci.
Věc se má tak, že Bush a jeho administrace velmi dobře vědí, kdy se vyplatí držet hubu a krok. Tak podobně se původně zachovala i Condoleezza Rice, když byla předvolána před komisi vyšetřující okolnosti 11. září. A tak díky servilnosti mnoha členů Bílého domu a pentagonského tiskového oddělení má vedení snadný život. Proč, kupříkladu, nikdy nebyla svolána konference dotazující se po příčinách kolem Racheliny smrti?
Zdá se, že tak dlouho, dokud budete používat zaklínadlo „válka proti terorismu“, jste na bezpečné straně a chráněni před jakoukoliv kritikou. Snad proto se nenašel jediný americký žurnalista, který by se pokusil vyšetřit vazby v „zákoně bitvy“ izraelské armády (na Sharonův příkaz tak radostně předaném americké moci) a v chování amerických jednotek v Iráku. Zničení domů „podezřelých“, dalekosáhlé zavírání tisíců Iráčanů bez obvinění a bez soudu, ohrazování „nepřátelských“ vesnic bariérami z ostnatých drátů, bombardování civilních oblastí z vrtulníků Apache a tanky vyslané na lov „teroristů“ – to vše je podle lexikonů izraelské armády.
Při obléhání měst a vesnic – když utrpěli ztráty nebo když počet usmrcených civilistů dosáhl neudržitelného počtu – izraelská armáda obvykle oznámila „unilaterální pozastavení ofenzivních operací“. Tohle udělala 11krát, když obklíčili v roce 1982 Bejrút. A včera Američané oznámili „unilaterální pozastavení ofenzivních operací“ kolem Fallujah.
O těchto mysteriózních paralelách nepadne u amerických reportérů ani slovo. Nikdo nepoloží dokonce otázku o ještě mysterióznější shodě použití stejného slovníku. V následujících dnech – doufejme – zjistíme, kolik z těch odhadovaných 300 mrtvých ve Fallujahu byli vojáci, a kolik z nich byly ženy a děti. Následování izraelských pravidel přivede Ameriku do stejné katastrofy, do jaké tato pravidla přivedla Izrael. Ale myslím, že o tom budeme držet huby.
Nakonec to zřejmě budou Iráčané, kteří budou mít poslední slovo v amerických prezidentských volbách. Oni rozhodnou, zda prezident Bush zvítězí nebo prohraje. Totéž možná bude platit o Blairovi. Je legrační, jak nepočetný vzdálený národ, pouhých 26 milionů, může ovlivnit naši politickou historii. Co se nás samotných týče, myslím, že je očekáváno, že budeme držet huby.
Článek War Lords to Their Critics: „Just Shut Up“ vyšel 10. dubna na serveru Counterpunch.org.