Deborah Davies přináší zprávy z vnitřního Bagdádu.

„Ve velkém rodinném domě v bagdádské čtvrti Hurriya zůstal pouze ani ne desetiletý chlapec s velkýma kulatýma očima, který tiše ukazoval díry po kulkách ve stěnách všech ložnic. Chodí z místnosti do místnosti a ukazuje stopy na dveřích skříně, rámu postele, na zdi – ví kde všechny jsou. Toto je druh poznání, kterým by nemělo být zatěžováno žádné dítě.

V přízemí sedí v řadě šest skoro stejných postav v černých šatech, které drží v rukou velké fotografie svých mužských. Na klínech jim sedí změť dětí.

Těchto šest žen, které jsou všechny členkami stejné rodiny, nedávno ovdovělo. Do svých ložnic se nevrátily od posledního listopadu, kdy v časných ranních hodinách zastavil před jejich domem konvoj policejních aut a dovnitř vrazily tucty mužů v uniformách.

Další z dětí, Hanin, spala tehdy v ložnici svých rodičů. Její popis toho co následovalo je téměř skutkovým zjištěním. „Slyšela jsem výstřel, tak jsem se přitiskla k tátovi. Přišli do našeho pokoje a já jim řekla ať tátu nezabíjejí, ale oni mi hrozili, že mě zastřelí. Střelili tátu a potom střelili mého strýčka.“

Tu noc bylo zastřeleno šest mužů – šestý byl zabit na ulici před třemi týdny. Čím se provinili? Hlava rodiny, Sheik Khadem Sarheed byl vůdcem známého sunnitského kmene. Nyní je mrtvý, společně se svými čtyřmi dospělými syny a jedním zetěm. Jeden ze synů byl policistou a zabijáky poznal. „Řekl jim, že je policistou jako oni,“ říká vdova, „ale ono ho střelili do krku a do žaludku.“

Sousedé viděli u domu zaparkovaná policejní auta a poznali uniformy notoricky známých policejních komand. Jsou to velmi dobře vycvičení a těžce ozbrojení muži, více vojáci nežli policisté. Jsou podřízeni přímo ministerstvu vnitra. Za posledních osmnáct měsíců byla tato komanda – skládající se téměř výhradně z šíitských muslimů – zapletena do zatčení a zabití tisíců sunnitských civilistů.

Sto mrtvých těl denně

Na odpadních skládkách a v kanalizaci je denně nalézáno více než sto mrtvých těl. Obvykle nesou známky příšerného mučení. Oblíbenými metodami jsou používání kyseliny, či elektrických vrtaček. Mnoho těl má stále nasazené policejní pouta.

Jak jsme zjistili, existují dokonce průkazná svědectví, že jsou zpátky tajné Saddámovy věznice – páchnoucí pekelné díry, kde jsou společně znásilňovány, mučeny a mrzačeny stovky obětí, jejichž jediným zločinem byla příslušnost ke špatné sektě.

A toto všechno se děje pod dohledem amerických velitelů, kteří vypadají neochotní, nebo neschopní zasáhnout. Je to mrazivé zjištění vyšetřovacích specialistů, natočené pro dokument stanice Channel 4 pod názvem Eskadry smrti , které odhaluje jak jeden z nejvyšších představitelů nové irácké vlády čelí obvinění z organizování kampaně mučení, mrzačení a poprav svých nepřátel. Tento dokument naprosto bourá mýtus o návratu míru a demokracie do nového „osvobozeného“ Iráku.

V iráckém krveprolití jde velmi těžko rozeznat, kdo je kdo mezi různými eskadrami smrti, které nyní ovládají ulice. Jsou tam zločinecké gangy, únosy a zabíjení za výkupné a také různé soukromé milice loajální klerikům, či vůdcům svých klanů. Není ale žádných pochyb o tom, že nejúčinnějšími eskadrami smrti jsou policejní komanda.

V rámci našeho vyšetřování jsme vystopovali, že tyto jednotky byly úmyslně a vědomě infiltrovány a převzaty jednou z nejmilitantnějších islamistických skupin – brigádou Badr. Jsou vojenským křídlem irácké politické strany – Nejvyšší rady pro islámskou revoluci v Iráku (SCRI – Securite Council for the Islamic Revolution in Iraq). SCRI byla založena na začátku 80.let v exilu v Iránu a jejím cílem vždy bylo svržení Saddáma a jeho sunnitské vlády a jejich nahrazení vládou šíitskou. Nyní, velmi užitečně, to pro ně Američané udělali.

Návrat brigády Badr

Bezprostředně po svržení Saddáma na jaře 2003 přešly tisíce milicionářů brigády Badr hranici z Iránu, společně se svými politickými vůdci, kteří čekali na tento okamžik celé roky. Chtěli, aby se nový Irák stal pro-iránskou islámskou zemí, kde by byli šíité, tvořící 60 procent irácké populace, dominantní politickou silou.

Brzy zjistili, že nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, je infiltrovat jednotky nové irácké policie – přímo před očima americké administrativy.

Od brzkých dní americké okupace Iráku existovala varovná znamení. Jedním z nejvyšších britských důstojníků poslaných do Iráku je bývalý zástupce hlavního komisaře v South Yorkshire, Douglas Brand. Jeho úkol byl velmi prostý – znovu vystavění irácké policie. Chtěl vytvořit profesionální sílu věrnou právu a spravedlnosti. Ale Američané byli tak horliví získat vysoké počty lidí, že zavíraly oči nad těmi, kdo byli přijati. „Chtěli vidět jen přehlídky absolventů, kteří museli mít nové uniformy,“ řekl nám Douglas Brand. „Nikoho příliš nezajímalo, co se stane, až se dostanou skutečně na ulici.“

Douglas Brand říká, že své znepokojení vyjadřoval „snad desetkrát denně, komukoliv kdo chtěl poslouchat, obvykle dvou hvězdičkovým generálům a vyšším.“ Dokonce mluvil přímo s ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem, „ale cítil jsem, že pro podrobné otázky nebylo porozumění, a pokud měly být nějaké důsledky, potom že si je Iráčané musí vyřešit sami.“

Tyto důsledky se velmi projevily velmi rychle. V červnu 2004 uviděl americký voják Kevin Maries ze své obvyklé pozice na horním patře ministerstva vnitra skrze dalekohled své pušky na ostřelování, jak irácká policejní komanda přivádějí stovky vězňů do separace ministerstva přímo pod ním.

Pořídil sérii udivujících fotografií skrze dalekohled pušky, které ukazovaly co se stalo. „Byli nuceni lézt po kolenou, byli mláceni gumovými hadicemi“ vzpomíná voják. „Bití bylo stále krutější, používali železné tyče k bití do chodidel jejich nohou.“ Když ho napadlo, že někteří tito lidé by mohli zemřít, upozornil svou jednotku a američtí vojáci se objevili, aby zastavili mučení. Jenomže o hodinu později jim americký hlavní štáb nařídil stáhnout se a ponechat vězně na pospas svým uchvatitelům. Pokud Kevin ví, většina vězňů byla později přesunuta do oficiálního vězení, ale jen poté, co byli znovu biti.

Americká nechuť zasáhnout

Americké úřady nebyly od začátku ochotné zasáhnout a toto se stalo ještě zřetelnější, když došlo ke spornému jmenování člena irácké vlády. V květnu 2005 byl ministrem vnitra jmenován muž jménem Bayan Jabr – a tento muž měl na starosti policii. Byl jednou z nejvýše postavených osob strany SCRI.

Najednou byly k policii naverbovány obrovské počty výlučně jeho vlastních šíitských milicionářů z brigády Badr. Gerry Burke byl toho přímým svědkem. Jako starší policista z Massachusetts, přidělený do Bagdádu jako policejní poradce, Burke viděl sdělení, kde nový ministr schvaluje nábor jedné skupiny v počtu 1.300 mužů do přepadových komand bez jasné kvalifikace pro tuto práci. „ Byli to muži bez jakéhokoliv policejního výcviku, bez jakékoliv kontroly a prověření,“ řekl nám Burke. „Bylo to jen převlečení z uniforem brigády Badr do uniforem policie,“ dodal.

O pár měsíců později, když začaly být unášeny skupiny sunnitských mužů a jejich těla byla nacházena každý den pohozena na stejných místech, pokusil se Gerry Burke zorganizovat sledovací operaci za účelem chycení zabijáků. Ale obyčejní iráčtí policisté byli příliš vyděšení, než aby spolupracovali. „Věřili, že pachatelé jsou členy policie a v pomstě za pokus o vyšetření by je zabili.“

Jenomže toto není v žádném případě jediný důkaz o zapojení iráckého ministra vnitra do utajené kampaně teroru. Jeden irácký vojenský policista obvinil ministra Jabra, že stojí v pozadí sítě tajných věznic, kde jsou sunnité drženi bez obvinění a mučeni. Samozřejmě, že v zemi s velkou sektářskou rivalitou se často objevují divoká obvinění a s jakýmikoliv tvrzeními bychom měli zacházet opatrně. Ale jenom pomyšlení na svědectví poskytnuté nám tímto vojenským policistou jménem Mohammed Al Dini je hluboce znepokojující.

Mučící videa

Letošní léto byl Al Dini součástí skupiny vojenských policistů, která byla pověřena kontrolou jednoho z těchto podezřelých ilegálních míst. Ukázal nám video, které vyšetřovací skupina zhotovila. Na záběrech bylo několik stovek mužů, nacpaných do cel. Jsou tam chaotické záběry, jásání vězňů, když zjistili, že přišel někdo z venku, aby ukončil jejich utrpení a všichni chtěli vyprávět Al Dinimu jejich příběhy. Jeden muž, který byl duchovním z mešity říká vojenským policistům: „znásilňováním nás nutili mluvit.“ Nakonec vězni sedí trpělivě na podlaze a jeden po druhém ukazují svá zranění. Někteří byli označeni žhavými železnými tyčemi, nebo jim byly vytrženy nehty. Zdvihají své košile, aby ukázali modřiny, jizvy a spáleniny po celých tělech.

Potom ukázal Mohammed Al Dini druhé video. Tři dny poté, co odhalil toto nelegální vězení, ho v Bagdádu navštívila skupinka jeho příbuzných. Na zpáteční cestě jejich mikrobus zastavili muži v uniformách. Byli vytaženi ven a popraveni na ulici. Video ukazuje deset těl, ležících na ulici ve velkých kalužích krve. Kolem byly rozházeny žluté letáky, na kterých bylo napsáno „blahopřejeme těm, kdo zabili tyto sunnitské extremisty.“

Mohammed Al Dini nepochybuje o tom, kdo zavraždil jeho deset bratranců. „Byli to ozbrojenci operující jako eskadry smrti uvnitř irácké policie,“ a říká, „útok byl nařízen těmi lidmi, kteří provozovali vězení, které jsem odhalil.“

Rozhovor s Mohammedem Al Dini jsme vedli v bezpečí „Zelené zóny“, ale potom nám dal neobyčejný návrh – vezme nás do kanceláře a dá nám více důkazů krutostí policie, ke kterým docházelo, když byl ministr v úřadě. Jeho kancelář byla ve čtvrti Yarmuk – krátká, ale neuvěřitelně nebezpečná cesta.

Zelená zóna

Obecné pravidlo pro západní novináře je zůstat v Zelené zóně – pokud jdete kamkoliv jinam potřebujete vlastní ozbrojenou ochranu v obrněných autech a nikde nesmíte zůstat déle než deset minut. Jakýkoliv cizinec, který si dovolí pravidla porušit, skutečně velice riskuje být unesen sunnitskými povstalci.

Projednali jsme to jako tým a poslechli radu našeho klidného a zkušeného strážce, který je bývalým vojákem britské armády. Rozhodli jsme se důvěřovat Mohammedovi Al Dini. Všichni jsme nalezli do jeho automobilu 4×4 s jeho dvěma vlastními ozbrojenými strážci. Jak jsme minuli poslední kontrolní stanoviště Zelené zóny a vjeli do divokého Bagdádu, čekalo tam na nás více než deset vozidel, ve kterých seděli vždy po čtyřech čtyři zbrojení muži.

Zamávali na nás a obklopili nás. Byli jsme nyní v obrovském konvoji, který zahrnoval dvě nákladní auta, která měla na zadní straně připravené muže s kulomety. Jeli jsme kolem čtvrti Jihad, kde letos v červenci policie a další ozbrojenci zřídili neoficiální kontrolní body. Prohlíželi tehdy každému doklady a popravili více než čtyřicet lidí se sunnitskými jmény.

Potom jsme jeli kolem nemocnice čtvrti Yarmuk, která byla obklíčena policejními automobily. Irácké nemocnice jsou velmi nebezpečná místa. Hovořili jsme s doktory, kteří nám řekli, že pacienti, příbuzní i lékařský personál jsou pravidelně unášeni z ošetřoven strážemi nemocnice i policií. Dva lékaři – příliš vystrašení pro přímý rozhovor – nám poslali emaily. Jeden psal „píšu vám se slzami v očích, pokračovali v divoce zuřivém zabíjení doktorů.“

Náboženští fanatici zabíjejí vzdělané

V druhém emailu ženská lékařka píše „tihle náboženští fanatici zabíjejí vzdělané lidi, protože potom se jim bude lehčeji kontrolovat země.“ Třetí lékař, který souhlasil s anonymním rozhovorem zase popsal, jak přispěchala starší žena s tím, že je velmi nemocná. Když stráže zjistily, že je ženou velmi známého sunnity, zastřelily ji.

Mělo toho ale přijít více. Když jsme dorazili do Mohammedovy kanceláře, předal nám několik CD plných hrůzostrašných fotografií těl – obětí eskader smrti. „Díry po nábojích?“ Zeptala jsem se ukazujíc na dvě kruhovitá zranění. Mohammed Al Dini mne opravil. „Ne, jsou od elektrické vrtačky.“

Potom vylovil pět stran dokumentů ze svého kufříku. Byla to přísně tajná zpráva od vojenské rozvědky, popisující jak chytili osmnáct policistů ve věci únosu dvou sunnitských civilistů. Policisté přiznali, že jim bylo nařízeno tyto muže zajmout jejich vlastními nadřízenými důstojníky, kteří byli členy brigády Badr. Dostali zaplaceno za každého zajatce a věděli přinejmenším o dalších devíti mužích, kteří byli později objeveni mrtví.

Mohammed Al Dini mi řekl, že tohle všechno začalo, když se stal ministrem vnitra Bayan Jabr – později byl povýšen na ministra financí – do funkce, kterou si stále drží. „Je proti němu velmi mnoho důkazů a byl zapojen do mnoha porušování lidských práv v Iráku.“ říká nám Al Dini.

Může to být pravda? Mohla by jedna z nejvyšších postav nové irácké vlády dirigovat režim teroru, stejně barbarský jako byl ten Saddámův? Požádali jsme písemně Bayana Jabra, aby napsal svou reakci na všechna tato obvinění – ale doposud neodpověděl.

Jedno je jisté: život v „osvobozeném“ moderním Iráku je v každém směru tak hrozný, jako byl za Saddáma – možná dokonce horší. Videa, která nám předal Mohammed Al Dini byla jedinou částí obrovské sbírky, kterou se nám podařilo během našeho času v Bagdádu sestavit. Organizace na ochranu lidských práv nám daly hodiny a hodiny materiálu. Jeden hromadný pohřeb za druhým, řady rakví, zástupy naříkajících příbuzných.

Ale mezi nesrdceryvnější nahrávky patří nahrávka „Dům šesti vdov“ , kterou nám dala jedna žena. Ukazuje bezprostřední následky zabíjení – Sheik a jeho synové přikrytí krví pošpiněnými přikrývkami. Další video je z pohřbu.

Ale třetí je zcela odlišné. Závěrečné video je z roku 2002, měsíc před začátkem války a ukazuje radostné scény na obrovské svatbě jednoho ze synů – nyní zavražděného. Dům, kde je rodina ještě na živu, se nachází ve smíšeném prostředí se stovkami přátel a sousedů, zachycených jak se smíchem tancují v ulicích na svatební oslavě, mnozí z nich jsou šíité. Ale od příchodu eskader smrti mnoho sunnitských rodin z oblasti zcela uprchlo. Je to vzor etnického čištění, který je opakovaně praktikovaný napříč Bagdádem, zatímco město upadá do stále hlubšího sektářského chaosu.

Není možné pracovat v Bagdádu a odejít s nějakými myšlenkami na jednoduchá řešení. Pozor na toho, kdo je nabízí. Jedinou jistotou je to, že dnes večer a každou noc v dohledné budoucnosti se budou ulicemi toulat eskadry smrti. A mnoho z nich budou takzvaní policisté.

Překlad Messin, 22.11. 2006 ZDROJ