Devatnáctého března 2003 byly ulice v Bagdádu prázdné. Většina obchodů zavřela. Nemocnice přestaly přijímat pacienty s výjimkou nejtežších případů, aby si zajistily místa pro přísun raněných. „Je mi hrozně. Připadám si, jako bych čekal na vraha, který mě má zabít. Platíme draze za něco, co jsme neudělali,“ řekl tehdy jeden Iráčan v rozhovoru pro tiskovou agenturu Reuters. Následující den ráno začaly dopadat na irácké hlavní město střely Tomahawk z amerických lodí a ponorek. První útok trval jen několik hodin – mnohem kratší dobu než lidé předpokládali. To se ale brzy změnilo. Následující bombardování probíhalo dnem i nocí azanechalo za sebou přes šest tisíc mrtvých civilistů. Lhostejnost vůči nevinným obětem, které nejsou ničím víc než jakousi položkou ve statistice na trnité cestě ze demokracií, zastřešil pojem „kolaterální škody“. To v mnoha lidech vyvolalo obavy z budoucnosti. Jestliže na životech Iráčanů nezáleželo, ve vzduchu visela otázka, kdo přijde na řadu příště.

Irácká válka byla na veřejnosti prodána jako další díl ze seriálu o souboji dobra se zlem, ve kterém ušlechtilá velmoc hájí světovou bezpečnost. Válečné bubnování proti sobě postavilo síly světla a tmy, začalo nové kolo zápasu demokracie s totalitou. Zlo tentokrát ztělesňoval diktátor údajně napojený na teroristy a náboženské fanatiky, plánující ovládnout svět; zkrátka ty, kteří nás bezdůvodně nenávidí, zvířata, s nimiž podle toho mělo být naloženo. „Obrana útokem je vyšší princip“, vybavuji si název jednoho novinového komentáře. Ti, kdo nepochopili, byli morálně podezřelí a právě k nim směřovaly dotazy typu: Podporujete snad Saddáma Husana, tyrana, který skrývá zbraně hromadného ničení a zabíjí vlastní lidi?

Jako každá válka se i tato stala pornografií násilí a její temná přitažlivost pomohla probudit vášně, které by jinak zůstaly v říši fantazie. Úspěšně měnila skutečnost a narýsovala dělicí čáru mezi útulným „my“ a cizím „oni“ – nepřáteli, s nimiž se poměřujeme a nad něž se vyvyšujeme, a to nám dávalo smysl. Vnitřní hlas lidem našeptával, že hrozby přicházejí zvenčí a že „nepřizpůsobiví“ všeho druhu musejí být zpacifikováni, protože jsme ve smrtelném ohrožení…

Jenže když se z války proti teroru stane nestravitelné sousto, smysl se vytrácí a spolu s ním i náš obraz jako vítězů. Oslavné zprávy zmizí, nadšení vystřídají chláchlivé úvahy o menším zlu a o tom, že přišel čas na usmíření. Zároveň se objeví důkazy o lžích politiků a novinářů, kteří dobře vědí, že okupace Iráku skončila katastrofou, že to žádná válka za demokracii nebyla a že za sebou zanechala obrovský počet mrtvých. Ale jelikož jsou mezi námi hranice, boj s terorem může v různých podobách pokračovat dál. Na to je jeho logika až příliš účinná při zakrývání rozporů a změn, ke kterým dochází v našich společnostech.

Základním rysem „války proti teroru“ je doktrína, že výjimečný stav ospravedlňuje utajování, dezinformace a rozhodování mimo dosah veřejnosti. Předpokládá se, že kvůli co nejefektivnějšímu vedení války je třeba vyloučit ze hry publikum. To se sice můž domáhat práv a žádat informace, ale potýká se s odporem médií i politiků, kteří se hájí tím, že nic nesmí pokazit právě probíhající akce. Pokud lidé příliš naléhají, či protestují, může přijít ke slovu hrubá síla. Skutečné motivy pro válku i další politická rozhodnutí se proto dozvídáme, až když je pozdě, jako tomu bylo v případě invaze do Iráku a její spojitosti s ropou.

„Irák je velkou ropnou příležitostí.. firma BP se tam zoufale snaží dostat.“ Těmito slovy začíná záznam britského ministerstva zahraničí  z listopadu 2002. O tom, že příčiny války souvisí s ropou, se samozřejmě vědělo, ale nikdo s politiků to nepřiznal. Britský premiér Tony Blair vehementně popíral, že chystaná invaze má s ropou cokoliv společného, ačkoliv odtajněné záznamy z jednání politiků a tajných služeb ukazují, že černé zlato tvořilo jedno z hlavních témat diskusí. V dokumentu agentů britské MI6 z prosince 2001 označeném v záhlaví „top secret“ se svržení Saddáma zdůvodňuje potřebou „zajistit novou bezpečnost pro dodavatele ropy.“

Američtí plánovači ze vlády George Bushe předpověděli, že ropné státy Perského zálivu budou v roce 2020 pokrývat světovou produkci zhruba ze tří čtvrtin. A jelikož se jen v samotném Iráku nachází deset procent veškerých zásob ropy, mohl jeden z Bushových poradců později glosovat důvody k válce takto: „Co měl Irák, že jsme po tom tak šli? Písek to nebyl.“

Boj o zdroje však tvořil jen část mnohem ambicióznějšího plánu Bushovy vlády, jeho myšlenkovým východiskem se stal Projekt pro nové americké století z konce devadesátých let, dokument, podle kterého si Spojené státy měly vybudovat takový vojenský arzenál, který by jim umožnil hrát hlavní roli světového politického vůdce. Zájmy USA a intervence na jejich „obranu“ se týkaly celé planety, která se pod jejich vedením měla stát bezpečnější a morálně lepší. Megalomanské plány nových imperialistů se samozřejmě týkaly i zmíněné převahy na Středním východě kvůli podpoře Izraele a zajištění energetických zdrojů, které měl americkým vládnoucím elitám usnadnit kontrolu globální ekonomiky zhruba na dalších padesát let.

Irák byl v centru pozornosti amerických neokonzervativců přinejmenším od konce první války v Perském zálivu, ale do teroristických útokú z 11.září 2001 jim chyběly přesvědčivé argumenty k tomu, aby mohli začít prosazovat své zájmy vojensou silou. „Krvavé úterý“ přihrálo Bushovi a jeho lidem historickou příležitost: byl to totiž okamžik jenž – podobně jako útok na Pearl Harbor – probudil v lidech vlnu solidarity a patriotismu, kterou bylo možné využít pro podporu imperiálních cílů v zahraničí a posílení kontroly doma. A tak i mnozí liberálové, kteří byli donedávna k americké politice kritičtí, obětovali část svých osobních svobod na oltář vnitřní bezpečnosti a křížového tažení proti teroru, zatímco jiní raději mlčeli , aby nebyli obvinni z „neloajality“ a nstali se předmětem vyšetřování na základě drakonických opatření, které lidem v USA čím dál víc omezoval jejich občanská práva.