Ohledně desátého výročí americké invaze do Iráku toho bylo už napsáno hodně. Bylo prokázáno, že irácká válka byla činem neskrývané agrese a zločinem proti lidskosti.

Zatímco obhájci Bushovy administrativy citovali „špatné výzvědné služby“ nebo dokonce neschopnost jako omluvu pro to, co nakonec generálmajor William Odom nazval „největší strategickou chybou v americké historii“, taková tvrzení nemohou obstát. Drtivé důkazy ukazují, že George W. Bush a jeho kumpáni zmanipulovali výzvědné služby pro svůj záměr invaze a vědomě lhali zemi až do zbytečné války. Obludnost tohoto zločinu je umocněna skutečností, že válka uvrhla Irák, zemi už zpustošenou 12 let dlouhým embargem do krvavého masakru, který stál život nejméně 100.000 civilistů a vysídlení milionů dalších.

Někteří nyní tvrdí, že není správné všechnu odpovědnost za následné hrůzy po invazi připisovat Bushově administrativě. Ale proto opravdu není omluva. Norimberský tribunál prohlásil. „Zahájení útočné války…je nejen mezinárodním zločinem; je to nejvyšším mezinárodním zločinem, lišícím se od jiných válečných zločinů tím, že obsahuje všechno nahromaděné zlo v jednom celku.“

A podle všech slušných měřítek představuje americká invaze z 19.března 2003 agresivní válku. Irák nikdy nenapadnul Spojené státy, ani nepředstavoval žádné možné ohrožení národa.

V roce 1945 vítězní spojenci založili v Norimberku soud, stíhající přeživší vedoucí představitele Třetí říše za jejich agresivní války. Přitom soud vyhlásil něco, co vešlo ve známost jako Norimberské zákony, upřesňující „zločiny proti míru“.

Zde je uvedeno:

I.                 Plánování, příprava, zahájení nebo vedení útočné války, nebo války v rozporu s mezinárodními smlouvami, dohodami, nebo ujištěními; (II) Účast na společném plánu nebo spiknutí k provedení čehokoliv z činu uvedených pod (I).

Věcný výklad těchto zákonů nás vede nevyhnutelnému závěru, že několik hlavních členů Bushovy administrativy, včetně George W. Bushe samotného, jsou vinni ze spáchání zločinů proti míru a proto mohou být stíháni.

Takže jaké jsou šance, že Bush, Cheney, Rumsfeld a další budou někdy souzeni za své zločiny? Velmi nepatrné.

Hlavním důvodem brzkých poprav nacistických vůdců byla skutečnost, že jejich strana utrpěla naprostou porážku. V konečném důsledku byl rozsudek vynesený v Norimberku spravedlností vítězů. Zdá se, že mezinárodní právo, stejně jako všechny právní předpisy, je uplatňováno selektivně.

Příliš mnoho Američanů věří, že jejich političtí lídři, bez ohledu na to, jak zkorumpovaní, či prodejní, nemůžou být nikdy provinilí  válečnými zločiny z jednoduchého důvodu, že jsou Američany. I jen uvažování o trestním stíhání bývalého prezidenta nebo ministra zahraničí „největší země na tváři zeměkoule“ je už považováno za něco „za hranou“. Možná je toto pravým smyslem „americké výlučnosti“.

Udržováním amerických politiků mimo zodpovědnost za jejich válečné zločiny vysílá Amerika do světa následující vzkaz: Pokud jste vůdce státu druhé a třetí mocenské kategorie, který už není použitelný, nebo jste se vypadnul z přízně anglo-amerického impéria, můžete být sesazen, zatčen a pokud budete pořád žít dostatečně dlouho, čelit obvinění z válečných zločinů v Haagu.   Ale pokud jste americký prezident, nebo vysoce postavený vládní úředník zabalený v císařském purpuru jediné světové supervelmoci, nemáte žádný důvod k obavám že jednou budete volán k odpovědnosti za své zločiny, alespoň v tomhle životě.

Možná můžeme nalézt nějaký smysl vesmírné spravedlnosti uvažováním o tom, jaký okruh pekla může čekat ty, kteří bezstarostně vedli válku a zajistili tak utrpení tolika nevinných lidí.

Ale v tomhle světě je chladným faktem, že moc triumfuje nad právem i spravedlností.

Jen považte, že Spojené státy vedly několik nespravedlivých a agresivních válek v jejich krátké historii a nikdy nebyl žádný z politiků a vojenských činitelů, kteří nařídili a vykonali tyhle orgie násilí obviněn. Jistě, existují politování a nářky, ale žádné skutečné obvinění. Právě naopak. Váleční zločinci si obvykle užívají životního stylu celebrit, létání po celém světě, oslavování v médiích hlavního proudu a odměn formou teplých místeček v korporacích.

Při výzkumu pro svou novou knihu Zabij vše co se hýbe: Skutečná americká válka ve Vietnamu, Nick Nurse objevil tajné dokumenty Pentagonu, prokazující, že masové oběti utrpěné vietnamskou populací byly součástí probíhající úmyslné kampaně vedené americkou armádou za účelem zvýšení počtu mrtvých „nepřátel“. Tímhle způsobem mohla armáda demonstrovat pokrok ve válce a prohlašovat, že vítězství je už za rohem. Ale jak nyní víme z uniklých dokumentů Pentagonu, Bílý dům věděl už v roce 1967, že vítězství je nedosažitelné. To však nebránilo Washingtonu v eskalaci války a rozpoutání brutálního bombardování Severního Vietnamu, Laosu a Kambodži.

V době, kdy se zvedal poslední americký vrtulník ze střechy amerického velvyslanectví v Saigonu, bylo mrtvých už nějakých 58.000 Američanů. Řeznický účet pro vietnamské lidi byl mnohem vyšší. Konečný počet civilních obětí americké intervence v Indočíně je velmi obtížné odhadnout, ale může dosahovat více než  2 miliony mrtvých. Tohle kolosální plýtvání lidskými životy bylo prostě odepsáno jako nedílná součást války – v moderním jazyce to byly „kolaterální škody“.

Nebyly žádné soudní procesy s americkými představiteli, kteří vedli tuto nespravedlivou a nezákonnou válku proti vzdálené zemi, která nepředstavovala žádnou myslitelnou hrozbu pro Spojené státy. Lyndon Johnson odešel na svůj ranč v Texasu, údajně zlomený člověk, ale nerušený zákonem. Robert McNamara odešel do Světové banky, kde pokračoval svou kariéru pustošením zemí třetího světa. A zatímco tzv. tajné bombardování Kambodže Richarda Nixona bylo citováno v původních článcích obžaloby proti němu, jeho rezignace a následné odpuštění jeho nástupcem Geraldem Fordem zaručilo, že on a jeho rádce Henry Kissinger můžou chodit po svobodě.

Jak řekl bývalý domácí terorista Bill Ayers ohledně zrušení jeho obvinění ze strany vlády, „Vinen jako peklo. Volný jako pták. Amerika je báječná země.“