Vyjádření Iva Šlosarčíka (Právo, 4. 7. 2001, str. 8), které na dotaz Práva poskytl v reakci na slova Slobodana Miloševiće ohledně legitimity ICTY během úvodního jednání týkajícího se žaloby vznesené proti němu, po faktografické stránce neobsahuje nic, čemu by se dala věcně vytknout nějaká nepřesnost. Na druhou stranu však zcela pominulo subtilní a velmi komplikovanou podstatu problému skrytého za Miloševičovým „slabým argumentem“ a spláchlo jej kategorickým soudem, který ve světle faktů stojí poněkud na vodě.
Při podrobnějším zkoumání toho, jak a na základě čeho ICTY vznikl, se objeví celá řada „detailů“, které slovům Slobodana Miloševiće dodávají objektivně značnou validitu. Je sice zřejmé, že samotný tribunál, jak řekl Ivo Šlosarčík, „nebude muset k tomuto argumentu přihlížet“ a že v praktickém důsledku tato linie obrany nebude efektivní, ale to zase až tak moc nesouvisí s validitou a závažností argumentace, která na základě existujícího mezinárodního práva zpochybňuje legitimitu ICTY, nýbrž s holým faktem, že neexistuje moc, která by mohla tribunál a síly, jež za ním stojí, donutit k tomu, aby „legalistické“ a „formalistické“ námitky vůbec vzaly v potaz. Ostatně ignorování mezinárodního práva v závislosti na aktuálních politických a mocenských potřebách není zejména v posledních letech ničím neobvyklým, což názorně doložil i případ letecké války NATO proti Jugoslávii znamenající flagrantní případ porušení Charty OSN. Pokud jde o ICTY, tak jeho vytvořením, k němuž fakticky došlo prostřednictvím rezolucí č. 808 a č. 827 z roku 1993, Rada bezpečnosti OSN hned v několika ohledech překročila své pravomoci a vážným způsobem podkopala Chartu OSN, ale i další normy mezinárodního práva.
Ivo Šlosarčík sám ve svém vyjádření správně uvádí, že RB OSN nemá přidělenu žádnou pravomoc zřizovat jakékoli soudní instituce. V případě ICTY byl tento „nedostatek“ obejit s pomocí článku 29 kapitoly VII Charty OSN, který stanoví, že „Rada bezpečnosti může ustavit subsidiární orgány, když to považuje za nezbytné pro plnění svých funkcí.“ To mj. znamená, že ICTY ze samotné definice není žádnou nezávislou soudní instancí ani „tribunálem OSN“, ale „subsidiárním“ (tj. pomocným, podpůrným) orgánem Rady bezpečnosti OSN, což je samo o sobě v případě „soudu“ z pohledu zvyklostí v tzv. právních státech více než zvláštní. I z toho je dost zřejmé, že článek 29 kapitoly VII Charty OSN nebyl určen k tomu, aby sloužil za základ pro vytváření jakýchkoli trestních či jiných soudních tribunálů. Ve skutečnosti autory Charty OSN nejspíš ani ve snu nenapadlo, že by se dotyčný článek vůbec mohl stát bází pro vytvoření ad hoc trestního tribunálu, který si ještě k tomu navíc jednostranně přisvojí jurisdikci některého suverénního státu, z čehož jasně plyne, že postup RB a zvláště těch jejích členů, kteří se v tom nejvíc exponovali, v tomto ohledu šel daleko za hranice Charty OSN a mezinárodního práva.
Dalším, možná ještě závažnějším problémem, který souvisí s pravomocemi RB OSN, jejich překročením a legitimitou ICTY, je Charta OSN jako taková. Kapitola VII vyžaduje, že před tím, než Rada bezpečnosti OSN může využít speciální síly a mechanismy definované touto kapitolou, musí nejprve nastat stav ohrožení míru nebo dojít k samotnému aktu agrese, přičemž mezi nástroji a mechanismy, o kterých se zde mluví, jsou opatření ekonomická a vojenská, ale nikoli nástroje a opatření soudního a trestního charakteru. Kapitolu VII je přitom třeba číst a interpretovat plně v kontextu kapitoly I, která mluví o mezinárodní spolupráci při řešení mezinárodních problémů ekonomického, sociálního, kulturního a humanitárního charakteru, ale která naproti tomu neříká vůbec nic o „humanitárních problémech“ v národním měřítku a která deklaruje, že OSN je založena na principu naprosté rovnosti svých členů, základním principu mezinárodního práva, a že je hlavním garantem práva na sebeurčení národů světa, s nímž je neoddělitelně spojeno i právo jejich suverenity.
Z toho vyplývají dvě věci zásadního významu. Zaprvé to, že už samotné založení a existence ICTY odporují Chartě OSN, protože svým charakterem zcela jednoznačně popírají princip suverenity v otázce soudní jurisdikce. V tomto ohledu by ovšem na problematičnosti ustavení ICTY nic nezměnilo ani to, kdyby jej vytvořilo svým rozhodnutím Valné shromáždění OSN. Korektním řešením by mohl být jedině obecný mezinárodní soud vytvořený na základě multilaterální dohody, na který by participující země předem dobrovolně delegovaly část své suverénní jurisdikce a kterému by se dobrovolně předem podřídily. Za pozornost v této souvislosti mj. stojí výmluvná skutečnost, že tím, kdo se vzniku takového mezinárodního soudu brání nejvehementněji, jsou Spojené státy, které se obávají, že by zde jako obžalovaní mohli skončit mnozí z jejich politických a vojenských předáků, kteří se podíleli a podílejí na nesčetných vojenských operacích USA v zahraničí. Druhou skutečností, která vyplývá z výše uvedeného, je to, že jakákoli pravomoc RB OSN odvozená z kapitoly VII Charty OSN se vztahuje výlučně na mezinárodní problémy, nikoli na problémy interního charakteru. S tím se obě ve vztahu k ICTY „zakládací“ rezoluce RB OSN (808 a 827) vypořádaly tak, že situaci v Bosně, k níž se primárně vztahovaly, ustanovily jako „hrozbu mezinárodnímu míru a bezpečnosti“, přičemž deklarovaly, že jimi nově konstituovaný „tribunál by stíháním válečných zločinců měl napomoci k obnovení míru“.
Problém spočívá v tom, že pro charakteristiku situace v Bosně jako hrozby pro mezinárodní mír věcně neexistoval žádný důvod. Jednalo se zjevně o občanskou válku úzce související se státoprávním uspořádáním (silně, i když nikoli výlučně vázaným na národnostní identitu znesvářených stran) na území této někdejší federální součásti „druhé Jugoslávie“ po jejím rozpadu, nehledě na to, že samotný vznik a průběh této války nebyly ani zdaleka prosty asistence právě těch zemí, které se v Radě bezpečnosti nejvíc zasadily o ustavení ICTY. Členové RB OSN ovšem museli situaci charakterizovat výše citovaným způsobem, protože v opačném případě zůstávala zcela mimo jejich formální působnost, přičemž meritorně neopodstatněnou internacionalizaci problému odůvodňovali obecnými a vágními poukazy na zhroucení východního bloku a na potřebu vytvořit „nový světový řád“. Tento internacionalizační přístup pak byl založen již rezolucí RB OSN č. 688 z roku 1991, v níž Rada bezpečnosti prohlásila, že nerespektování lidských práv vytváří hrozbu pro mezinárodní bezpečnost a že se nadále k porušování lidských práv nemůže přistupovat jako k vnitřní záležitosti dotčených zemí. Tato interpretace – vehementně obhajovaná zejména tehdejším německým ministrem zahraničí H.-D. Genscherem, ale i jeho kolegy z USA, Velké Británie, Francie či Kanady – de facto podkopala samotné základy Charty OSN a otevřela Pandořinu skříňku prakticky neomezeného prostoru pro svévolné zahraniční vměšování na základě existence skutečné či i jen zdánlivé „humanitární krize“ (eventuálně předem pečlivě vytvořené výhledovými interventy). Na základě stejného mustru se rychle a opakovaně podle aktuální potřeby vytvářely předpoklady pro uplatňování „nového“ typu zahraniční politiky, která má ovšem mnohem víc společného se starým dobrým imperialismem než s humanitou, což beze zbytku platí i pro případ ustavení a působnosti ICTY.
Ovšem nejen ve světle výše uvedeného se zřízení ICTY Radou bezpečnosti OSN a jeho legitimita jeví jako dosti pochybné. Proti tribunálu v tomto ohledu výmluvně svědčí i dosavadní činnost, která neúprosně ukazuje na instrumentálně politický a mocenský charakter této instituce. Vzhledem k velké rozsáhlosti materie týkající se jednotlivých případů ICTY, na kterých lze dokumentovat nekorektnost, jednostrannost, uplatňování dvojího metru, ale i zjevné manipulace a podivné praktiky při vyšetřování i v procesním řízení, a vzhledem k tomu, že existuje řada především na internetu dostupných analýz, které se touto problematikou důkladně a velmi fundovaně zabývají, nebudu se zde pouštět do komentování této oblasti příliš zeširoka.
Už i samotná, v květnu 1999 narychlo sestavená a uveřejněná žaloba proti Miloševićovi, Milutinovićovi, Šainovićovi, Stojiljkovićovi a Ojdanićovi patří k názorným příkladům, jak mohutně v Haagu působí politická objednávka či dokonce politické direktivy navzdory tomu, že podle článku 16 platného statutu ICTY by žalobce tribunálu měl konat zcela nezávisle jako samostatný orgán tribunálu a že by neměl vyhledávat či přijímat instrukce od kterékoli vlády či jiného zdroje. Náhlou potřebou forsírovaná chvatnost přípravy zmiňované žaloby a její až komicky působící politická účelovost se na její obsahové kvalitě těžce podepsaly. Podstatná část v ní zahrnutých „případů“ stojí jemně řečeno na velmi chatrných základech, které se nepovedlo příliš vyspravit ani během uplynulých dvou let, a některé – zvláště to platí o Račaku – dokonce zjištěná a publikovaná fakta už předem prakticky diskvalifikovala. Absolutním vrcholem aktivit, které odhalují skutečnou povahu ICTY, bylo ovšem vystoupení hlavní žalobkyně Carly del Ponte před Radou bezpečnosti v červnu 2000. V něm se jednoznačně odmítla nadále jakkoli zabývat podněty ke stíhání směřované vůči NATO s tím, že není důvod pro další vyšetřování postupu NATO během útoku na Jugoslávii na jaře 1999, protože prý, „přestože se aliance dopustila určitých chyb, … nedošlo k záměrným útokům na civilní nebo nezákonné vojenské cíle“. Toto zdůvodňující tvrzení je pochopitelně v naprostém rozporu s veřejně známými fakty. Už jen samotné výroky mluvčích a politických či vojenských představitelů NATO, jak je v míře více než hojné zachycovaly a reprodukovaly sdělovací prostředky všech myslitelných typů i zemí původu, jasně dokazují, že zdaleka ne každý zasažený civilní objekt představoval nezamýšlenou „vedlejší škodu“. Ba právě naopak, ve většině případů se jednalo, alespoň podle inkriminovaných výroků, o „legitimní cíle“, z čehož lze nepřímo usuzovat, že jejich zásah byl úmyslný. K takovým veřejně deklarovaným „legitimním cílům“ patřily televizní studia v Bělehradě, Novém Sadu či Prištině, mnohopatrové obchodně-administrativní centrum Ušče v Novém Bělehradě, hotel Jugoslavija, prezidentská rezidence ve čtvrti Dedinje, teplárny, vodárny, elektrárny a jejich rozvodné sítě, průmyslové i zemědělské podniky s čistě civilní produkcí, mosty, televizní a rozhlasové vysílače, poštovní úřady atd. K tomu lze přičíst i to, že Carla del Ponte neshledala v případě NATO nic závadného ani na používání mezinárodními konvencemi zakázaných zbraní, pro které ovšem její vlastní úřad již dlouho stíhá předáka chorvatských Srbů Milana Martiće. Šlehačku na tomto haagském dortu pak tvoří okázalé ignorování faktu, že akce NATO proběhla v evidentním rozporu s Chartou OSN a že se z hlediska mezinárodního práva jednalo o ryzí agresi, což je mimochodem věc, za kterou tribunály v Norinberku a Tokiu vynášely bez pardonu rozsudky smrti.
Kontinuální nerespektování článku 16 platného statutu tribunálu ze strany jeho vrcholných představitelů, které se i navenek projevuje zjevným udržováním čilých a velmi úzkých styků zejména s americkou administrativou, vlastními výroky de facto potvrzují i zmiňovaní představitelé. Např. ve svém projevu k Nejvyššímu soudu USA ve Washingtonu 5. dubna 1999 americká soudkyně Gabrielle Kirk McDonald, předsedkyně ICTY, prohlásila: „My (tj. ICTY) těžíme ze silné podpory zainteresovaných vlád a zasvěcených jednotlivců jako je ministryně Albrightová. Jako stálá zástupkyně u Spojených národů pracovala s nezlomnou rozhodností na ustavení Tribunálu. Vskutku, často o ní hovoříme jako o ‚matce Tribunálu‘.“ Louise Arbour, předchůdkyně Carly del Ponte ve funkci hlavní žalobkyně ICTY zase „demonstrovala“ statutem deklarovanou nezávislost svého úřadu mj. tím, že o připravené žalobě proti Slobodanu Miloševičovi přijela dva dny před jejím uveřejněním osobně podat hlášení Billu Clintonovi – „taťkovi Tribunálu“? – do Bílého domu. Ba co víc, ona i její nástupkyně učinily během svého působení ve funkci řadu veřejných prohlášení, v nichž otevřeně uvedly, že jejich vyšetřování je plně závislé na asistenci vlád zemí NATO, tedy vlád, které měly eminentní přímý zájem na podkopání pozice jugoslávského vedení. Úzká vazba mezi ICTY a NATO dostala svého času dokonce i institucionální charakter. V roce 1996 se žalobce oficiálně setkal s generálním tajemníkem NATO a s vrchním velitelem spojených sil v Evropě za účelem „navázání vzájemných kontaktů a zahájení diskuse o možných způsobech kooperace a pomoci“. 9. května 1996 pak obě strany podepsaly „memorandum o vzájemném porozumění“ mezi Úřadem žalobce a Vrchním velitelstvím spojených sil v Evropě (SHAPE). Ve světle toho způsob, jakým Carla del Ponte a její podřízení naložili s podněty vůči NATO, může jen těžko někoho překvapit.
Článek 16 platného statutu tribunálu přitom není zdaleka jediný s jehož dodržováním v Haagu mají chronické potíže. Opravdovou lahůdku představuje článek 32, který reguluje financování tribunálu a který říká, že by náklady a výdaje tribunálu měly být hrazeny z řádného rozpočtu OSN. To prakticky znamená, že ICTY by neměl (nebo spíš, že vůbec nesmí) přijímat finanční prostředky nebo materiální pomoc od jednotlivých vlád, jiných organizací, korporací nebo jednotlivců, což je už i jen pro zachování alespoň minimálního dekora „nezávislosti“ nezbytnou podmínkou. Loni v rozhovoru pro Právo (27.6.2000) Louise Arbour v tomto duchu jednoznačně popřela, že by se na financování ICTY jakkoli podílely Spojené státy nebo kdokoli jiný mimo rámec běžného rozpočtu OSN. To ovšem není pravda. Tribunál totiž ve skutečnosti od svého vzniku přijímá od jednotlivých států či jejich agencií, soukromých nadací, korporací i jednotlivců nejrůznější „dary“ jako na běžícím páse, a to jak ve finanční hotovosti, tak ve formě věcných darů, jako např. počítačového vybavení, výhodného získání prostor pro umístění jednotlivých orgánů a administrativy tribunálu atd. Kromě toho velká část zaměstnanců tribunálu nebo vyšetřovatelů, kteří výhradně pro něj shromažďují podklady a důkazní materiály, figuruje částečně nebo i zcela na výplatních listinách státního aparátu jednotlivých zemí. L. Arbour ostatně v inkriminovaném rozhovoru sama připustila, že USA i její domovská Kanada se finančně podílejí „na různých projektech v bývalé Jugoslávii“, z nichž mnohé samozřejmě s tribunálem a jeho činností bezprostředně souvisejí. Zdaleka největšími donátory tribunálu jsou přitom vláda Spojených států nebo soukromé organizace a osoby, které k ní mají velice blízko. Doklady o tom lze najít většinou přímo v dokumentech ICTY, které jsou k nahlédnutí každému na jeho vlastních internetových stránkách. Za mnohé lze pro ilustraci uvést alespoň několik konkrétních případů, na které ve svých kritických analýzách týkajících se ICTY mj. poukázali autoři jako Christopher Black, Robert M. Hayden, Diana Johnstone a další.
Tak např. v tiskovém komuniké z 19. dubna 1999 předsedkyně tribunálu, americká soudkyně Gabrielle Kirk McDonald vyjádřila svou „hlubokou vděčnost“ americké vládě za veřejný příslib věnovat ICTY půl miliónu dolarů na tzv. Projekt přibližování [Outreach Project], který de facto představuje systematickou kampaň public relation tribunálu na území bývalé Jugoslávie zaměřenou na získání podpory a na neutralizaci kritiky vůči jednostrannosti, selektivnosti při stíhání a uplatňování dvojího metru ze strany ICTY. Se zmíněným „Projektem přibližování“ souviselo i tiskové komuniké ICTY z 20. října 1998, ve kterém lze mimo jiné najít poděkování Americkému institutu pro mír (USIP) za financování sympózia, které bylo pořádáno v rámci „Projektu přibližování“. USIP je jednou z četných federálních agentur plně financovaných Kongresem Spojených států, jejíž představenstvo jmenuje přímo prezident USA s tím, že jím provedená jmenování následně stvrzuje americký Senát. Z veřejně dostupných údajů za fiskální rok 1994/95 pak plyne, že Spojené státy tehdy poskytly tribunálu 700,000 dolarů v hotovosti a k tomu počítačové vybavení v účetní hodnotě 2,300,000 dolarů. V témže období 150,000 dolarů ICTY věnoval G. Sorosem založený a financovaný Institut pro otevřenou společnost, který jen tak mimochodem vedle toho financuje i hlavní deník pod kontrolou UÇK vydávaný v Prištině, což představuje další interesantní konflikt zájmů z perspektivy ICTY. Dalších 50,000 dolarů prostřednictvím své nadace ICTY v témže roce poslala rodina Rockefellerů, finanční dary poskytly i některé korporace jako Time-Warner nebo Discovery Products apod. V souvislosti s přípravou procesu proti Miloševičovi Clintonova administrativa vedle vypsání odměny za jeho dopadení ve výši 5,000,000 dolarů oficiálně uvolnila více než 20,000,000 dolarů na pátrání v Kosovu spojené s tímto procesem a přímo do Kosova vyslala i desítky agentů FBI s jediným úkolem najít veškeré důkazy použitelné proti Miloševičovi. Ve výčtu podobných skutečností by se dalo ještě dlouho pokračovat.
Mnohé by se dalo napsat i o obecných procesních postupech a metodách ICTY nebo o přístupu k obviněným a k jejich právům, které by v řadě ohledů byly v právním státě zcela neakceptovatelné. Pravidla důkazního řízení vedeného žalobou jsou zde natolik volná, že u národních soudů běžná ochrana striktně vylučující přijímání jakýchkoli důkazů založených na doslechu zde de facto vůbec neexistuje. Svědkové zde mohou vypovídat anonymně nebo se před soudem vůbec nemusejí objevit, což automaticky limituje nebo zcela vylučuje možnost obhajoby podrobovat svědky křížovému výslechu. U tribunálu s institucionálně propojenou žalobou a samotným soudem neexistuje žádná porota. Slyšení soudu mohou být neveřejná, přičemž podmínky pro rozhodnutí o této možnosti jsou formulovány velmi vágně. Výrazný je i podíl tzv. tajných obžalob připomínajících pověstné „lettres du cache“ z éry bourbonského absolutismu ve Francii. Tzv. podezřelé osoby, proti kterým nebylo vzneseno žádné obvinění, mohou být zadržovány celých 90 dní, což v „civilizovaném“ světě nemá obdobu. V případě rozhodnutí neexistuje žádná možnost odvolat se k soudní instanci nezávislé na ICTY.
Tyto a mnohé další okolnosti rovněž dokládají problematičnost existence a působení ICTY a jsou zcela validními a nikoli slabými argumenty v případném diskurzu ohledně jeho legitimity. V realitě však síla argumentů nemusí být tím rozhodujícím faktorem. Tuto funkci totiž s mnohem větší efektivitou obvykle plní hrubá moc. A to je dosti zjevně právě tento případ.
Messin