Je pozoruhodné, jak nejracionálněji myslící lidé, které znám, přijímají obojakost spojených mainstreamových médií. Tito rozumně uvažující lidé velmi správně poznali hloupou propagandu, která provázela i předcházela invazi do Iráku. Přesto ti samí lidé mají problém věnovat čas zkoumání pozadí toho, co se nyní děje v Súdánu, nebo dělo ve Rwandě a obzvláště toho, co se dělo v bývalé Jugoslávii.

Proč je tomu tak? No, pokud se podíváme na Jugoslávii, tak je to možná liberální tendence věřit, že demokraté by skutečně nevytvořili, či nevyvolali krizi, nebo překrucovali informace. Inklinují myšlence, že demokraté by na zemi neshodili tuny ochuzeného uranu, kdyby k tomu neměli opravdu dobrý důvod – důvod humanitární. Bombardování Bělehradu za vlády Billa Clintona a uskutečněné pod velením Wesleyho Clarka je ještě stále viděno jako cesta, jediná cesta k zastavení genocidy páchané šílenými srbskými zabijáky. Nyní podle mě nastal čas podívat se trošku blíže na toto slovo „genocida“. Dílna na propagandu ve Washingtonu vytvořila v posledních 20ti letech seznam módních slov vypouštěných do éteru s vhodnou vizuální posilou, která mají přesvědčit zbylou liberální levici (pravici přesvědčovat není třeba), že vyslat vojáky je vlastně ušlechtilý a soucitný čin. Slovo genocida je na samém vrcholu tohoto seznamu módních slov. Je to slovo, které bylo jen zřídka použito po II.světové válce, kdy došlo k Holokaustu. Ale v poslední době je tento pojem používán pro téměř všechny mezinárodní krize, kdy zvyšuje podivné a sporné počty mrtvých a způsoby krutostí. Pokud někdo potřebuje zaměřit pozornost na jednotlivou záležitost, spustí představení a křik o genocidě. Ten ihned spustí v teple obývacích pokojů koloniálního Západu diskuse o zásahu a o tom jestli je třeba zasáhnout hned, nebo trochu později. Není pochyb, že vyslání vojáků nikdy nebylo a ani nebude aktem soucitu. Armády byly vytvořeny jako nástroje chránící vládnoucí třídu a její zájmy. Otázka pro veřejnost je vždy položena formou „jak můžeme zůstat stranou, když se děje to a to?“ K tomu jsou přiloženy vhodné obrazové záběry, které vyvolají atmosféru ve které je rychle určena vina. Západní veřejnost žádá symbolický pocit účasti a ochrany. A takový pocit je možno nalézt (v duchu freudovsko-biblického víru) tím, že se rozlije více krve symbolické oběti pod pláštíkem humanitárního zásahu. Zkoumat skutečné příčiny takových krizí je pro většinu občanů prostě příliš mnoho práce. Takové je moderní Impérium. Hřích je vymazán prostřednictvím důkazů/stop po hromadném zabíjení.

Nemám v úmyslu procházet celou minulost této složité oblasti, ale chci se zaměřit na propagandu, která obklopuje proces se Slobodanem Miloševičem, zvlášť na aktuální stav obhajoby a zhroucení případu obžaloby. Znám velmi mnoho lidí, kteří by se jinak ptali po legitimitě instituce ICTY, ale kteří ochotně přijímají její mazané/úskočné založení a nedostatek mezinárodní důvěryhodnosti, protože jsou přesvědčeni o „zlu“ Miloševiče. Jen rychlé připomenutí – Miloševič byl unesen (ilegálně jak je to nejvíce možné) za vlády Zorana Djindiče výměnou za slib 1 miliardy dolarů pomoci (která nakonec dodnes od USA nepřišla). Představte si únos Ariela Sharona – ryzího zločince s krví na rukou, nebo Henryho Kissingera, nebo Johna Negroponteho – dopraveného do Haagu a vsazeného do cely. Představte si odezvu médií. Zatím bylo stěží někde slyšet slovo stížnosti, když byl Miloševič unesen. Proč? Odpovědí jsou zřejmé obchodní zájmy a program USA (a jejich touha podpořit NATO) při rozdělení Jugoslávie. Od té doby stejné zájmy kontrolují hlavní média a kritiku nenaleznete nikde na ABC, CBS, NBC, CNN, nebo FOX, dokonce ani v The New York Times. Amerika je koneckonců „Boží síla“. My unášíme jen ty, co si to zasluhují a Miloševič byl v době únosu dostatečně démonizován, že se nemyslelo na nic jiného, než ho zavřít a zahodit klíč.

Žaloba trvala dva roky (předvolala 295 svědků) k tomuto případu a ten, kdo se obtěžoval zkoumat výsledek podrobněji, zjišťuje, že nebylo dokázáno ani jedno obvinění. Neil Clark (The Guardian) poukázal v únoru, že nebylo nic prokázáno a shrnul to do věty „sama podstata a rozsah krutostí vyvolávají pochyby“. Vzpomínám si na vysílání CNN plné odporné Christiany Amanpourové (ne náhodou manželka mluvčího M.Albrightové, který byl také na náhodou poradcem Wesleyho Clarka při neveřejném slyšení v Haagu, na kterém nesměli být přítomni právničtí spolupracovníci Miloševiče), která neustále žvanila o tom, jak „důležitý proces“ to bude. Jaký to bude mezník v mezinárodní spravedlnosti…bla bla bla. Legrační…už více nevidím Christianu, ani nikoho jiného mluvit o tomto „důležitém procesu“. Od každodenních zpráv k žádné. Proč? Odpověď spočívá v totálním zhroucení scénáře USA. Miloševič se ubránil a odmítl uznat legitimitu soudu. Takhle nebylo to, jak to mělo probíhat. Sebeklamná Carla del Ponte byla pro Impérium přijatelná vést žalobu, pokud se podíváme zpět. Zakrslá, nevychovaná a nepříjemná Švýcarka se zdánlivě omezenou inteligencí pokračovala s menší dovedností žalobce a s menší mírou kontroly za mikrofonem před novináři. Mezitím byl odhalen nekonečný seznam svědků (často za bystrého výslechu Miloševiče) jako lhářů, podvodníků a kompliců US zájmů. Všechny materiály obsahují přes 50.000 stran a přes 5000 videokazet . Miloševič to musel přečíst vše sám a byly mu zakázány návštěvy rodiny i přátel. Jenže ani s tím vším nemohla žaloba vytvořit logický proces pro nějaké z četných obvinění. Všichni ti, kteří se přiklánějí k argumentům novinářů jako Timothy Garton Ash, Misha Glenny, nebo Marlise Simons budou nuceni čelit skutečnosti, že tento soud byl fiaskem už v době jeho založení. Toto všechno nyní vedlo k situaci, kdy žaloba má pauzu a snaží se přidělil Miloševičovi obhájce (už se stalo, pozn. Mess) . Soud je znepokojen /skutečně?/ jeho zdravotním stavem, který prý nedovoluje, aby se hájil sám. Záměr tribunálu, je donutit Miloševiče, aby se přestal háji sám a tím ho umlčet. Je to pokus o záchranu v hodině dvanácté. Absurdita, kdy je zdravotní stav používán k osekání základního práva obžalovaného je možná novou ubohou částí mezinárodního práva.

Překlad Messin, 15.10.2004 Zdroj zde: http://www.swans.com/library/art10/johns03.html