Jürgen Elsasser

5.července 2004 měl začít druhý poločas procesu proti Slobodanu Miloševičovi. Zatímco obžaloba měla od počátku procesu v únoru 2002 více než 300 dní na prezentování svých svědků a dokumentů proti bývalému jugoslávskému prezidentovi, obžalovaný měl dostat jen polovinu tohoto času – 150 jednacích dní, aby uvedl polehčující okolnosti. Ale mělo to být ještě horší: Jelikož se Miloševičův zdravotní stav vzhledem k jeho vysokému tlaku stále zhoršoval, zvažoval tribunál – ne, nikoliv uchránění od vazby, kam bychom to přišli! – pokračování procesu v nepřítomnosti tohoto ďábelského Srba. Ať jen sleduje dění v soudní síni na videu ve své cele.

Nehledě na silné či slabé stránky jednotlivých usvědčujících svědků, obžaloba samotná má jednu zásadní konstrukční chybu: Miloševič totiž není obžalován z vyvražďování v Kosovu, „ačkoliv to bylo podstatným důvodem pro leteckou válku NATO“ (Frankfurter Allgemeine Zeitung – FAZ). Když se Le Monde dotázal hlavní žalobkyně Carly del Ponteové, proč chybí tento bod obžaloby, musela přiznat: „protože pro vyvražďování nejsou důkazy.“

A tak náhražkou se pokoušejí učinit Miloševiče zodpovědného za všechny ohavnosti i bez předložení písemného dokumentu. V obžalovacím spise můžeme například číst: „Kampaň teroru a násilí proti kosovsko-albánskému obyvatelstvu byla prováděna ozbrojenými silami FRJ a Srbska, které od Slobodana Miloševiče…dostávaly pokyny, pobídky a podporu.“ Byla to těžká rána pro tuto vágní konstrukci, když dva jugoslávští generálové v roce 2001 hledali v armádních archivech a nenašli nic, co by vypadalo jako „pokyny, pobídky a podpora“. Ve své knize „Zasto su optuzeni“ píší Dušan Vilič a Bosko Todorovič, že „v celém archivu oddílů Priština a Třetí armády nebyl ani jediný dokument…který by netrval na ochraně civilistů“.

Zbyla pouze teoretická možnost, že Miloševič vedení armády nařídil velkou etnickou čistku Kosova – přes „paralelní velitelskou strukturu, která byla vedena přímo z Bělehradu telefonem do Kosova.“ jak to chtěl zvěrohodnit specialista FAZ Matthias Rüb před začátkem řízení. Také on musel přiznat: „Písemné dokumenty… totiž jaksi nejsou.“ To bylo dilema Ponteové: její obžalovací spis především tvrdil, že srbské a jugoslávské bezpečnostní síly na nařízení Miloševiče „od 20.května 1999 vyhnaly přes 740.000 kosovských Albánců“ – nepředložila však proto ani jediný písemný důkaz.

Aby se zamaskovaly chybějící dokumenty, nabídla obžaloba velký počet svědků, kteří měli prokázat Miloševičovu zodpovědnost za tyto zločiny – od 19.února do 11.září 2002, do ukončení přijímání důkazů ve věci Kosova, jich bylo 124. Avšak jejich výpovědi byly natolik slabé, že dokonce prozápadní srbský premiér Zorad Džindžič (později zavražděný) se rozhořčil nad tím, „kolik peněz a času bylo promrháno, aby tento soud po pěti letech nabídl tak bezvýznamné svědky“. Naopak vystupování obžalovaného bylo často tak přesvědčivé, že dokonce Springerův list Welt am Sonntag musel konstatovat: „V Bělehradě je Miloševič hrdina.“ Není divu, že provládní srbská vládní televize RTS – jediný vysílač, který lze přijímat v celé zemi – přenos Haagského procesu po krátké době zastavila a uhasl také zájem západních médií o proces nazývaný zpočátku „procesem století“.

Tím větší byl popud prominentních svědků ze států NATO. Před soudem se tedy objevili německý generál Klaus Naumann, za války předseda vojenského výboru NATO, Brit Paddy Ashdown, dlouholetý vysoký komisař pro Bosnu a Hercegovinu, i jeho zástupce Rakušan Wolfgang Petrisch, Nor Knut Vollebaeck, bývalý předseda OBSR a jako opozdilec (v prosinci 2003) také bývalý vrchní velitel NATO Wesley Clark. Jednou byl odmítnut pochybný svědek: Kevina Curtise obžaloba 21. února 2002 nominovala jako jednoho ze svých spolupracovníků. To, že státní návladní se navzájem povolávají jako svědci, bylo pro soudce Richarda Maye aspoň v tom případě už příliš.

U podobně sporných svědků však neměl soud žádné námitky: 3. června 2002 vypovídal Fred Abrahams z organizace Human Rigths Watch. Ten nejnže spolupracoval na znění obžaloby proti Miloševičovi, ale již v srpnu 1998 v jednom příspěvku pro International Herald Tribune vyzýval, že jugoslávský prezident musí být obžalován v Haagu. 30.října 2003 vystoupil jako svědek dokonce Graham Blewitt, zástupce hlavní žalobkyně del Ponteové.

Na tomto pozadí je tím pozoruhodnější, že tento tribunál hází obžalovanému do cesty kameny, jde-li o jmenování jeho svědků. Miloševičův seznam s 1600 jmény bude soudem přijat jen tehdy, bude-li vždy prokázána závažnost svědka pro proces. Západní tisk již rozšiřuje zprávy, že u některých vyžádaných osob – třeba britského premiéra Tonyho Blaira, bývalého amerického prezidenta Billa Clintona, nebo německého kancléže Gerharda Schroedera – by to mohlo být obtížné. Obtížnější, než u výše uvedených hvězdných svědků obžaloby?

Je třeba se obávat toho, že rozsudek je již vynesen, dříve než měl obžalovaný možnost byť jen začít se svou obhajobou. 16. června 2004 vyhlásili tři soudci zamítnutí námitky, podle které se má upustit od důležitých bodů obžaloby vzhledem k nedostatečným důkazům. Zřejmě, jak soudci v této zprávě poklepávali obžalobě na rameno, jsou předložené důkazy postačující. Pouze u obvinění z vyvražďování v Bosně sepsal soudce O-Gon Kwon námitky a sdělil, že „genocidní úmysl“ obžalovaného nebyl dostatečně prokázán. Tato námitka však byla přehlasována. „Bez jakýchkoliv pochybností“ bylo uvedeno v soudním rozhodnutí, bylo také prokázáno, že obžalovaný se podílel na „genocidním plánu“ joint criminal enterprise („společného zločinného podniku“) ke zničení bosenských muslimů.

Aby se nenalomila tato křehká konstrukce, má být vězni všemi triky zabráněno v dalším vystupování. Podaří se to, jestliže protest v západní veřejnosti bude i nadále tak nepatrný.

Messin, 15.12.2004