V Haagu v posledních týdnech neustále pokračuje Miloševičova obhajoba. Svědci vypovídají jeden po druhém o skutečnostech, které vyvracejí tvrzení obžaloby a dále mění proces v čím dál větší a horší frašku. Ale tohle vše je díky mlčení médií (včetně ČTK) pečlivě skryto před veřejností a nehrozí tedy, že by se někdo mohl začít podivovat, co se to tam v tom Haagu vlastně odehrává. Na populaci se valí záplava balastních informací a to podstatné zůstane skryto. Díky médiím tak určitě v budoucnu opět nebude problém rozpoutat kdekoliv na světě další vylhané války a agrese, při kterých bude trpět spousta lidí.
Ale vraťme se do Haagu. Dne 14.února 2005 svědčil v Haagu profesionální diplomat Vladislav Jovanovic, který má za sebou více než 40tiletou zkušenost v diplomatickém sboru Jugoslávie. V letech 1991 a 1992 byl ministrem zahraničí. Svědek byl účastníkem mírové konference o Jugoslávii, která se konala v Haagu v roce 1991. Jovanovic potvrdil, že Německo, Rakousko a Vatikán silně podporovali secesionistické vlády ve Slovinsku a Chorvatsku, a že zaručili republikám ještě před ukončením jednání konference o Jugoslávii jejich uznání a samostatnost. Podle Jovanovice předčasné uznání těchto republik sabotovalo mírový proces, protože když už měli co chtěli (Slovinsko a Chorvatsko) proč by dále zůstávali u jednacího stolu? Vyjednavač Lord Carrington, který měl podíl na rozpadu Jugoslávie uznal, že předčasné uznání bylo chybou. Jovanovic svědčil, že některé akce německé diplomacie dávaly Chorvatsku důvod k provokování a zesilování další války. Aby ukázal destruktivní roli Německa, tak Jovanovic připomněl, že Genscher požádal o uznání nezávislosti Chorvatska 23.června 1991 – dva dny předtím než Chorvatsko deklarovalo jeho samostatnost.
Jovanovič svědčil o chorvatských porušeních zastavení palby.
Jovanovičovo svědectví ukázalo nesmyslnost obvinění proti Miloševičovi. Svědek poukázal na skutečnost, že Srbsko nebylo účastníkem konfliktu ve Slovinsku, Chorvatsku, nebo Bosně a že Miloševič, který byl pouze prezidentem Srbska ( a nikoli Jugoslávie) neměl kontrolu nad nikým v těchto válkách.
Jovanovic, který byl v těch dobách diplomatem svědčil, že Miloševič podpořil všechny mírové plány (Vance, Vance-Owen, Owen-Stoltenberg, akční plán EU i dohodu v Daytonu o Bosně).
Skutečnost, že Slobodan Miloševič a srbská vláda podpořili všechny zmíněné plány vylučuje možnost „velkého Srbska“ a totálně vyvrací tezi obžaloby, že Miloševič chtěl vytvořit „velké Srbsko.“
Jovanovič připomněl, že Federativní republika Jugoslávie neměla žádné územní nároky v žádné z bývalých jugoslávských republik. Jugoslávie to prohlásila, když přijala novou ústavu v roce 1992.
Svědek také vzpomenul na to, jak Vance-Owenův plán podpořil za bosenské Srby Radovan Karadžič. Jovanovic byl tenkrát vyslán z dopisem od Miloševiče, Cosiče a Bulatoviče bosensko-srbskému parlamentu před Karadžičovou cestou do Atén. Dopis nutil bosensko-srbský parlament přistoupit na plán Vance-Owen. Karadžič také vyzýval parlament k podpoře plánu, předtím než odjížděl do Atén s Miloševičem plán podepsat.
Bohužel, Biljana Plavšičová plán nepodporovala a obvinila ty, kteří ho podporovali ze zrady. Podařilo se jí nakonec přesvědčit bosensko-srbský parlament, aby ho zamítnul. Samozřejmě, že se později ukázalo, kdo je skutečným zrádcem.
Hlavními body Jovanovičova svědectví bylo, že Srbsko nebylo účastníkem konfliktu ve Slovinsku, Chorvatsku a Bosně. Dále také to, že Srbsko a Miloševič osobně podpořili každou mírovou iniciativu a že všechny tyto mírové iniciativy vylučovaly možnost „velkého Srbska“.
Hlavním pilířem celého obvinění proti Miloševičovi, je existence „společného zločinného plánu (podniku)“. Obžaloba ho viní, že vedl masivní spiknutí, které mělo za cíl vznik „velkého Srbska“. Proto podle konceptu „společného zločinného podniku“ všechny údajné zločiny nějak souvisí s výše uvedeným spiknutím. Jestliže je tedy teorie spiknutí obsažená v obvinění špatná, pokud nebyl žádný záměr vytvořit „velké Srbsko“, potom se celá obžaloba zhroutí. Všechny obvinění spočívají na existenci spiknutí.
Obranná strategie Miloševiče je jasná. Miloševič zničí teorii obžaloby o spiknutí. Všechno, co Miloševič činí, směřuje k vyvrácení názoru, že spiknutí, nebo „společný zločinný podnik“ vůbec existoval. Je to velmi jednoduché, pokud nebylo žádné spiknutí, pak Miloševič i celé srbské vedení jsou nevinni.
Zdá se, že soudci zatím nejsou schopni, nebo ochotni pochopit tuto jednoduchou Miloševičovu obranu. Soudce Bonomy řekl: „je jedno, kdo válku začal“ a soudci Robinsonovi zase připadaly zbytečné Miloševičovy otázky na Jovanovice ohledně vyjasnění událostí a skutečnosti, že Chorvatsko a Slovinsko svým nelegálním odtržením a útoky na JLA (armáda Jugoslávie) odstartovalo válečný konflikt.
Takže je to jedno, ale ve skutečnosti je to právě věc, která jedno není! Pokud Srbové nezahájili tuto válku, jestliže války začaly kvůli agresi druhé strany, potom je teze o masivním srbském spiknutí vážně zpochybněna. Konečně, srbské spiknutí nemohlo být závislé na akcích protější strany.
15. února 2005 Miloševič pokládal Jovanovicovi otázky týkající se války v Bosně a Hercegovině. Podle obžaloby se jednalo o „mezinárodní ozbrojený konflikt“ a „částečnou okupaci“. Podle dlouholetého diplomata Jovanovice, šlo v Bosně jednoznačně o občanskou válku a ne o mezinárodní ozbrojený konflikt.
Svědek také dosvědčil, že Bělehrad neměl v Bosně žádné vojáky po odvolání jugoslávské lidové armády v roce 1992.
K potvrzení toho četl Miloševič zprávu generálního tajemníka OSN z 30.5.1992. Podle této zprávy JLA stáhla všechny vojáky, kteří nebyli obyvateli Bosny a Hercegoviny. Zpráva také uváděla, že JLA byla dokonce napadána bosenskými Muslimy, když se pokoušela ustoupit.
Zpráva generálního tajemníka OSN dále uváděla, že vojáci, kteří bydleli v Bosně, a kteří také v Bosně logicky zůstali, nebyli pod kontrolou Bělehradu, ale byli pod velení generála Mladiče.
Zpráva OSN také poznamenávala, že Chorvatsko, na rozdíl od Srbska mělo v Bosně vojenskou přítomnost. Zpráva tak zpochybňuje tvrzení Záhřebu, že neřídil příslušníky ozbrojených sil, kteří šli do Bosny.
Jovanovic řekl, že se předpokládalo, že zpráva bude diskutována Radou bezpečnosti OSN ještě před uvalením sankcí na Jugoslávii. Bohužel, zpráva byla zdržena a přečtena až následující den uložení sankcí.
Soud už dříve slyšel důkaz, že zpráva generálního tajemníka OSN byla zadržována rakouským diplomatem Peterem Hohenfellnerem, který byl v té době předsedajícím Rady. Zprávu generálního tajemníka obdržel Rakušan včas, ale úmyslně nerozdal je zasedajícím až do doby, kdy uvalili sankce na Jugoslávii.
Jovanovic popsal Rakousko jako klíčového spojence chorvatských a slovinských secesionistů během jeho svědectví. Zřejmý závěr je, že Rakousko prostřednictvím pana Hohenfellnera odepřelo Radě bezpečnosti OSN zásadní informaci , aby chránilo Chorvatsko a zvýšilo tlak na to, co zbylo z Jugoslávie.
Pro jeho výhodné postavení v diplomatickém sboru Jugoslávie byl Jovanovic také schopný svědčit o americké politice vůči Jugoslávii.
Jovanovic uvedl, že když se americký diplomat Warren Zimmerman stal v zemi velvyslancem, tak sdělil federálním a republikovým činitelům, že jejich země už není ve strategickém zájmu Spojených států. Jovanovic citoval také dalšího amerického diplomata Jamese Bakera, jak říká, že jednostranný odchod Slovinska a Chorvatska by způsobil spoušť, která by v Jugoslávii vyvolala válku. Svědek charakterizoval americkou politiku vůči Jugoslávii v roce 1991 jako pokryteckou. Na jedné straně totiž USA tvrdily, že neuznají republiky, které vystoupí z Jugoslávie jednostranně. Na druhou stranu ovšem USA tvrdily, že Jugoslávie nemůže použít armádu, aby tomuto jednostrannému vystoupení, které bylo v rozporu s jugoslávskou ústavou předešla. Zpráva CIA, kterou měli Američané k dispozici, „předvídala“ krvavý rozpad Jugoslávie. Spojené státy blokovaly hospodářskou spolupráci s Jugoslávií, ale zároveň pěstovaly ekonomickou spolupráci přímo s jednotlivými republikami. Nakonec USA vymazaly Jugoslávii ze seznamu nejprotěžovanějších národů. USA v podstatě podporovaly jugoslávskou rétoriku, ale zároveň uskutečňovaly politiku, která ji podkopávala.
Protože byl Jovanovic blízkým spolupracovníkem Miloševiče, mohl i svědčit i o jeho postojích k válečným zločinům a etnickým čistkám. Svědčil, že Miloševič vydal prohlášení odsuzující kriminální činy spáchané všemi třemi stranami v Bosně.
Jovanovič svědčil o skutečnosti, že 50.000 až 70.000 bosensko-muslimských uprchlíků našlo bezpečné útočiště v Srbsku během bosenské války. Srbsko podle diplomata poskytlo útočiště celkem 700.000 až 800.000 uprchlíkům. Většina uprchlíků byli Srbové, ale podle Jovanovice byli mezi uprchlíky i Chorvaté a Muslimové a bylo s nimi nakládáno stejně jako s etnickými Srby.
Jovanovič zdůraznil skutečnost, že Srbsko a Miloševič osobně podpořil Cutlierův plán v Bosně. Plán, který byl podepsán všemi třemi stranami před vypuknutím války, volal po rozdělení Bosny na tři autonomní kantony. Bohužel, bosenský Muslim Alija Izetbegovič hlasoval pro válku a stáhl svůj podpis pod tímto dokumentem (na podnět amerického diplomata Zimmermana, pozn. mess)
Skutečnost, že Srbové podepsali Cutileirův plán ukazuje, že nebyl zájem tvořit žádné velké Srbsko. Pokud by plán na velké Srbsko existoval, Srbsko by nemohlo Cutlierův plán podepsat, protože Bosna se podle něho stávala nezávislým státem. Kromě svědectví o četných mírových iniciativách Miloševiče Jovanovic svědčil i o prohlášeních, které učinili ostatní vůdci v bývalé Jugoslávii.
Jovanovic vzpomenul na projev chorvatského prezidenta Tudjmana v Záhřebu 24.května 1992 kde řekl: „války by nebylo, kdyby ji Chorvatsko nechtělo, ale usoudili jsme , že skrz válku můžeme dosáhnout nezávislosti Chorvatska. To je důvod, proč jsme vedli politická jednání a zároveň jsme připravovali vojenské jednotky. Pokud bychom to nedělali, nikdy bychom nedosáhli svého cíle. To znamená, válka mohla být odmítnuta pouze pokud bychom se vzdali našeho cíle a tím byla pouze nezávislost našeho státu“.
Jovanovic také vzpomenul na Izetbegovičův projev k bosenskému parlamentu 7.února 1991 (před začátkem války) když říkal: „Obětoval bych mír pro vládnutí v Bosně a Hercegovině…ale neobětoval bych ho pro svrchovanost.“
Skutečnost, že Izetbegovič oznámil záměry jít do války, ještě předtím než válka vypukla, ukazuje kdo nese odpovědnost za válku. Podobně Tudjman otevřeně připustil, že Chorvatsko vyjednávalo se zlými úmysly, protože chtělo válku. To nám ukazuje, kdo nese za válku odpovědnost. Nesmyslnost obvinění Srbska z této války je očividná.
Messin, 4.3.2005 ZDROJ: http://www.slobodan-milosevic.org