Diplomat Jovanovic ukončil své svědectví 23.2.2005, kdy byl vyslýchán Miloševičem i žalobcem Nicem. Během křížového výslechu diplomat prohlásil, že “UCK byla pěchotou NATO”. Dále Miloševič ukázal soudu novinový rozhovor s nynějším “premiérem” Kosova Ramushem Haradinajem, kde bývalý velitel UCK říká: “UCK a NATO je jedna armáda.”

Žalobce Nice během křížového výslechu obvinil Srby z politiky etnických čistek. Na toto obvinění Miloševič reagoval ukázáním rozkazů Radovana Karadžiče ze srpna 1992, kde nařizoval úzkostlivou ochranu civilních obyvatel a žádal vojáky bosensko-srbské armády o dodržování Ženevských konvencí. Žalobce Nice vyslýchal svědka ohledně Srebrenice a nevěřil mu, že nevěděl, co se tam dělo v červenci 1995. Aby dokázal, že svědek nemohl o Srebrenici tenkrát nic vědět, tak Miloševič předložil dokumenty OSN vydané v červenci 1995, kde se uvádělo, že nebylo zjištěno žádné špatné zacházení s kýmkoliv ze Srebrenice. Také ukázal další dokument generálního tajemníka OSN ze srpna 1995, který volal po zjištění, co se stalo u Srebrenice. Tribunál ale nedovolil pokračovat Miloševičovi ve výslechu svědka a vypnul mu mikrofon. Miloševičovy námitky nebyly nic platné, soud mu jednoduše neumožnil dokončit výslech důležitého svědka.

Miloševič odmítl nápad použít neveřejné svědecké sdělení. V jeho zájmu je dělat vše veřejně. Na rozdíl od obžaloby, která používá utajené svědky, neveřejná přelíčení a tajná písemná svědectví, je Miloševičova obhajoba průhledná a otevřená. Miloševič totiž na rozdíl od obžaloby nemá absolutně co skrývat a důvěryhodnost jeho svědků je také nesrovnatelná se svědky obžaloby.

Při obhajobě nebyl použit ani jeden utajený svědek, došlo jen ke dvěma neveřejným zasedáním, která trvala jen asi pět minut a šlo zde o Albánce, kteří museli být chráněni před UCK.

Dalším svědkem byl univerzitní profesor a lékař Dr. V. Andric, který se narodil a vyrostl v Kosovu. Andric pracoval ve zdravotním výboru pro Kosovo a vyvrátil tvrzení obžaloby, že srbské úřady že v letech 1990 a 1991 propustily masy albánských lékařských pracovníků. Doložil zde počty zaměstnanců podle národností v příslušných letech a také z let 1998, které tvrzení popřely.

Andric podal zajímavé svědectví ohledně údajné “otravy plynem” tisíců albánských teenagerů v roce 1990. Toho roku v březnu se podle novinových reportáží do nemocnic v Kosovu dostavilo něco mezi 4.000 až 7.000 dospívajících Albánců. Ti si stěžovali na “tajemnou nemoc.” Podle Andrice byly nemocnice nuceny propustit díky této záplavě i část vážně nemocných pacientů. Andric dosvědčil, že toxikologické testy neodhalily v krvi, ani moči žádné stopy otravného plynu. Dr. Andric, který je ošetřoval svědčil, že nemoc se stávala náhle hroznější, když byly v blízkosti TELEVIZNÍ KAMERY. Andric prohlásil, že Albánci se procházeli po celé nemocnici, ale když se objevili zástupci médií, tak byli najednou znovu zasaženi nemocí a rychle se vraceli zpět na lůžka. Dr. Andric byl přesvědčen, že Albánci podváděli. Své přesvědčení o podvodu založil na skutečnosti, že ani jeden ze srbských studentů do nemocnice nepřišel i když navštěvovali stejné školy ve stejnou dobu. Zasaženi měli být pouze Albánci. Dr. Andric není jediný, kdo věří, že Albánci podváděli. Jugoslávská vláda provedla vyšetření události. Vládní komise se skládala z lékařů ze Záhřebu (Chorvatsko) a Ljubljaně (Slovinsko). Pověření lékaři určili, že se nejednalo o žádný otravný plyn, ale že všichni pubescenti předstírali nemoc z politických účelů. Andic předal soudcům seznam albánských doktorů, kteří také věřili, že nemoc byla fingovaná. Tento seznam ale nebyl veřejný, protože albánským doktorům by hrozila msta UCK.

Andric byl očitým svědkem i dalšího albánském podvodu, který se stal v říjnu 1998. Tehdy bylo dopraveno přibližně 25.000 tisíc Albánců na nádvoří mešity blízko Vucitrnu. Zde se dožadovali, aby se na ně podíval tehdejší komisař OSN pro uprchlíky paní Sadako Ogata. Zástupci Albánců ji sdělili, že jsou obětí divoké kampaně srbského útlaku. Několik minut poté, co paní Ogata a mezinárodní média opustila scénu, tak učinil i dav Albánců. Poté co jí řekli svůj příběh, se prostě vrátili domů.

Déle Dr. Andric svědčil o albánském lékaři, který pracoval ve státní nemocnici a odmítl na nátlak UCK pracovat pro organizaci „Doktoři bez hranic“. Proto byl později UCK zavražděn.

Když začal útok NATO, tak se Dr. Andric nacházel v kosovské metropoli Prištině. Řekl, že VŠICHNI, ne jen Albánci prchali před bombardováním. Andric byl vybrán vládou, aby dohlížel na distribuci humanitární pomoci populaci Kosova během bombardování. Andric měl za úkol také obyvatele přesvědčovat, aby zůstali v domovech a neprchali. Většina ignorovala jeho rady a prchala z Kosova. Jedna nešťastná skupina albánských uprchlíků z Djakovice uposlechla jeho radu a zamířila do svých domovů. Aby jim pomohl v návratu, šel Dr. Andric zařídit autobusy, které by je dovezly zpět domů. Jenomže zatímco byl pryč, NATO zaútočilo na tento vracející-se zástup uprchlíků a množství jich zabilo.

Svědek dále vypověděl, že nikdy neviděl jugoslávskou armádu, či policii týrat albánskou populaci. Miloševič následně promítnul u soudu videokazetu s rozhovory s albánskými uprchlíky, kteří opouštěli Kosovo. Uprchlíci říkali, že prchají před bombardováním NATO a před boji mezi jugoslávskou armádou a UCK. Videokazety, které Miloševič pouštěl, byly v albánštině a datovány začátkem dubna 1999. Uprchlíci na nich říkají, že je nikdo netýral.

Dr. Andrič dále řekl, že NATO bombardovalo pravidelně civilní cíle včetně nemocnic, kostelů, hřbitovů, uprchlických center a soukromých domů. Bomba NATO dokonce zabila Andricovu matku, právě když byla u sebe doma.

Dne 24. února 2005 pokračoval Dr.Andric ve svém svědectví. Probíral útok NATO na zástup albánských uprchlíků, kteří se rozhodli vrátit zpět do svých domovů. 14.května 1999 byl zástup převážně albánských uprchlíků bombardován silami NATO. Zahynulo přes 80 lidí, včetně žen a dětí. Podobně jako v případě Djakovice, i tito lidé se rozhodli vrátit do své vesnice Suva Reka. Miloševič pustil hroznou videokazetu, která ukázala výsledek tohoto útoku NATO. Údy byly odděleny od těl a palba byla tak intenzivní, že zmrzačené a znetvořené mrtvoly lidí byly spálené a černé.

Dr. Andric, který byl na místě krátce po útoku řekl, že jedinými vozidly v zasaženém konvoji byly zemědělské traktory. Proto označil jako nemožné výmluvy, že by si piloti NATO mohli tyto lidi splést s jugoslávskou armádou.

Soud shlédl další množství videokazet, kde bylo jasně patrné že srbská vláda pomáhala albánským uprchlíkům distribucí jídla, léků i jiné humanitární pomoci. Na kazetách byly také četné rozhovory s albánskými uprchlíky, kteří uváděli že prchají kvůli bombardování NATO a bojům mezi UCK a armádou Jugoslávie. Žádný neříkal nic o tom, že by je státní moc vyhnala ze svých domovů. Na kazetách mluvili i srbští uprchlíci z Kosova, kteří uváděli stejné důvody proč odcházejí, jako Albánci. Miloševič poukázal na statistiky UNHCR, ze kterých je patrné, že během času agrese NATO uteklo na 100.000 Srbů. Pokud se tedy počítá celkový počet jednotlivých populací, tak uprchlo vyšší procento Srbů než Albánců. Podle svědectví Dr. Andrice KFOR nehnul ani prstem, aby chránil ne-albánskou populaci. Stovky tisíc ne-Albánců, které utekly z Kosova během okupace NATO, jsou toho důkazem. Podle svědka se způsob života zbylých ne-Albánců v Kosovu podobá životu v koncentračním táboře. Lidé nemají žádnou volnost pohybu.

Messin, 8.3.2005 ZDROJ: www.slobodan-milosevic.org