Ve čtvrtek 2.února 2006 pokračoval svědek profesor Kostic ve svém svědectví u obhajoby Slobodana Miloševiče. Kostic je bývalý člen předsednictva SFRY (Jugoslávie) za Černou Horu.

Svědek začal svědectvím o válce v Chorvatsku. Vysvětlil, že v roce 1991, když byla Jugoslávie ještě mezinárodně uznávaným státem, napadly chorvatské polovojenské síly západní Slavonii a zničily 28 vesnic, kde žila většinová srbská populace.

Svědčil, že režim prezidenta Franjo Tudjmana protizákonně ozbrojil členy své strany HDZ, a tyto chorvatské polovojenské síly blokovaly kasárny JNA v Chorvatsku.

V reakci na toto chorvatské násilí vydalo předsednictvo SFRY 14 prohlášení (deklarací) o příměří. Bohužel, chorvatská strana nevyhověla, a naopak místo toho zvýšila svou bojovou aktivitu.

Během svého svědectví u obžaloby obvinil Stepjan Mesič Miloševiče z podniknutí převratu, když 1.října 1991 předsednictvo SFRY vyhlásilo v Jugoslávii hrozící stav války.

Jak profesor Kostic vysvětlil, nejednalo se o žádný převrat. Šest členů předsednictva SFRY se setkalo 1.října 1991 v Bělehradě a jednomyslně vyhlásili hrozící stav války v Jugoslávii. Byli to zástupci Kosova, Vojvodiny, Černé Hory, Srbska, Makedonie a Bosny. Jasně se tedy nejednalo o nějakou akci Slobodana Miloševiče.

Zástupci Chorvatska a Slovinska si vybrali neúčast na zasedání předsednictva SFRY. Ale i kdyby tito dva chybějící členové hlasovali proti deklaraci, tak by stejně byla přijata, protože měla potřebné dvě třetiny hlasů.

Příští zasedání předsednictva bylo naplánováno na 3.října 1991. Bohužel, tehdy se rozhodli neúčastnit i představitelé Makedonie a Bosny.

Nicméně, protože byl vyhlášen „stav hrozící války“, tak mohli zbývající čtyři členové podle ústavy legálně fungovat a rozhodovat jménem celého předsednictva.

Jako další důkaz toho, že nedošlo k žádnému převratu uvedl Kostic fakt, že Mesič se sám vrátil na prezidentské křeslo při zasedání 18.října – více než dva týdny po údajném převratu.

Svědek řekl, že toto čtyřčlenné předsednictvo nikdy nenařídilo armádě jugoslávské armádě (JNA) provést nějaké útočné akce, i když tak mohlo učinit. Ani nevyužilo své síly k vydání právního dekretu, kterým by mohlo vládnout.

Toto čtyřčlenné předsednictvo navrhlo tzv. Vanceův plán (Vance Plan – podle návrhu amerického diplomata jménem Cyrus Vance). Podle tohoto plánu ustoupila JNA z Chorvatska a její místo zaujala mírová vojska OSN. Tito míroví dozorčí měli zůstat v Chorvatsku, dokud se nenajde řešení situace. Kostic potvrdil a připomenul známou skutečnost, že Miloševič Vanceův plán nadšeně podporoval.

Kostic svědčil, že Vanceův plán neodpovídal žádným snahám o „Velké Srbsko“. Profesor dále řekl, že Miloševič nikdy nepodporoval „Velké Srbsko“. Miloševič na rozdíl od nacionalistů obhajoval rovnost obyvatel a zachování Jugoslávie.

Chorvatské obvinění proti Miloševičovi uvádí, že „od 8.října 1991 existoval na území republiky Chorvatsko mezinárodní ozbrojený konflikt a částečná okupace“.

Obvinění ale také prohlašuje, že „SFRY existovala jako suverénní stát až do dubna 1992, kdy byla přijata nová ústava, která nahradila ústavu Socialistické federální republiky Jugoslávie z roku 1974.“

Absolutní nesmyslnost obvinění je daná těmito pouhými dvěma pasážemi. Jak může SFRY najednou „obsadit/okupovat“ Chorvatsko od října 1991 a současně existovat jako suverénní stát až do dubna 1992? To je absolutní hloupost, a navíc to ukazuje neuvěřitelnou lhostejnost/nedbalost se kterou se tvořilo obvinění.

Pokud SFRY existovala jako suverénní stát do půli roku 1992, potom chorvatské polovojenské jednotky okupovaly část Jugoslávie. Obvinění to úplně obrátilo. Jugoslávie neokupovala Chorvatsko. Část Jugoslávie byla okupována chorvatskými polovojenskými jednotkami.

Jako další důkaz toho, že Jugoslávie „neobsadila/neokupovala“ její vlastní území v Chorvatsku, profesor Kostic poukázal na skutečnost, že chorvatské polovojenské síly blokovaly kasárny JNA. Jugoslávská armáda tak nebyla schopna opustit kasárny, natož opustit Chorvatsko.

Mimoto 8.října byl Stepjan Mesič (Chorvat) prezidentem SFRY, a Ante Markovič (další Chorvat) byl ministerským předsedou SFRY. Jaký typ slabomyslného člověka by mohl říkat, že Jugoslávie okupovala Chorvatsko, zatímco dva Chorvati drželi dvě špičková místa v jugoslávské vládě? K odpovědi na tuto otázku stačí vědět, že obvinění bylo podepsáno Carlou del Ponte v Záhřebu (hl. město Chorvatska).

Stíhání obviňuje Miloševiče z rozbití Jugoslávie. Kostic k tomu poznamenal, že pokud by na Jugoslávii udeřila tsunami, tak by žaloba pravděpodobně také dala vinu Miloševičovi. K prokázání, že Jugoslávie nebyla zničena kvůli jeho počínání, pustil Miloševič nahrávku, kde Stepjan Mesič oslovoval chorvatský parlament. Mesič 5.prosince 1991 vstal a řekl jásajícímu chorvatskému parlamentu: „splnil jsem svůj úkol. Jugoslávie už není. Děkuji vám.“

Pokud se dají dohromady Mesičovy poznámky o tom, že by byl „posledním prezidentem Jugoslávie“ a jeho kniha nazvaná „Jak jsem rozbil Jugoslávii“ tak se stává křišťálově jasným, kdo skutečně rozbil Jugoslávii.

Miloševič také přehrál na videu rozhovor s lordem Carringtonem. V tomto rozhovoruCarrington vysvětlil, proč Jugoslávie upadla do občanské války. Carrington řekl, že secesionisti v Bosně a Chorvatsku se pokoušeli oddělit od Jugoslávie bez požadovaného souhlasu všech oprávněných voličů. Vysvětloval, že chorvatská a bosenská ústava vyžadovala shodu mezi Srby a Chorvaty, a v Bosně také s Muslimy předtím, než mohla být právně uskutečněna nějaká forma odtržení.

Messin, 9.2. 2006 ZDROJ