V pátek 3.února 2006 pokračovala Miloševičova obhajoba svědectvím britské novinářky Evy Prentice. Ta dělala zpravodajství z Balkánu už od roku 1980 pro deníky The Guardiana London Times. Během své kariéry navštívila nejméně 40x Jugoslávii.
Paní Eva Prentice svědčila, že byla velmi znepokojena neobjektivním zpravodajstvím v západních médiích. Řekla, že západní politici a novináři prezentovali konflikty v bývalé Jugoslávii jako souboj dobra se zlem. Svědčila, že Srbové byli démonizováni a zobrazováni jako zlo, zatímco kosovští Albánci, Chorvati a bosenští Muslimové zobrazeni jako nevinné oběti.
Angličanka ujasnila, že věřila, že všechny strany konfliktu spáchaly zločiny, a že všechny strany měly své nevinné oběti. Z její knihy „One Womans War“ je jasné, že není obhájkyní srbské věci.
Paní Eva Prentice svědčila, že KLA (UCK) vedla ke konci devadesátých let v Kosovu teroristickou válku. Podle novinářky upadlo Kosovo do koloběhu násilí, kdy UCK zahájila útoky, které oplácely jugoslávské bezpečnostní síly.
Eva Prentice byla jedním z nemnoha novinářů, kteří byli skutečně v Kosovu během bombardování NATO osobně přítomni. Prentice svědčila, že osobně hovořila se stovkami albánských, romských a tureckých civilistů.
Vypověděla, že kosovští Albánci jí řekli, že Kosovo opouští hlavně z obav před UCK a dále kvůli bombardování NATO. Narazila pouze na jednoho Albánce, který jí řekl, že odešel, protože mu to řekla srbská policie.
Novinářka svědčila, že KLA (UCK) řekla albánskému obyvatelstvu, že opustit Kosovo je jejich „vlastenecká povinnost“, aby to vypadalo že Srbové Albánce diskriminují a etnicky čistí provincii.
Prentice se snažila s Albánci hovořit hlavně v době, když v okolí nebyla srbská policie. Její albánský tlumočník byl právník, který pracoval pro Ibrahima Rugovu.
Dále novinářka svědčila, že Albánci měli strach otevřeně hovořit v přítomnosti UCK. Líčila jeden případ z Kosovské Mitrovice, kde se dotazovala skupiny Albánců, a kteří s ní přestali úplně mluvit, když se přiblížil na doslech příslušník UCK.
Během svého pobytu v Kosovu nebyla nikdy svědkem nevhodného chování jugoslávské armády, nebo srbské policie. Řekla, že viděla ne-Srbské civilisty dobře se bavit, či odpočívat blízko jugoslávské armádou.
Dále svědčila, že slyšela od jiných novinářů, že někteří lidé museli opustit Kosovo kvůli tlaku užitému proti nim srbskými silami, ale ona sama nebyla nikdy přímým svědkem podobného incidentu.
Novinářka svědčila, že civilní obyvatelstvo bylo odůvodněně vystrašeno z bombardování NATO. Svědčila o téměř každodenním ničení civilních cílů. Viděla výsledek hromadného („cluster“) bombardování města Nis. Na ulicích viděla nejméně 30 mrtvol a udělala rozhovory s několika zraněnými lidmi v nemocnici.
Dále také svědčila o tom, jak NATO nálety zničilo Gnjilane, Istok (vězení Doubrava),Orohovac a Meju. Ve všech těchto případech viní přitom obžaloba Srbsko.
V případě Meja, kde obvinění uvádí, že srbské síly tam zorganizovaly masakr, ale paníPrentice mluvila s několika oběťmi v nemocnici, a dozvěděla se od nich, že je bombardovalo NATO.
Během svého pobytu v Gnjilane neviděla žádný důkaz úmyslného vypalování obchodů a domů, jak tvrdí obvinění. Všechno co viděla, bylo zničení způsobené bombardováním NATO.
Obžaloba tvrdí, že srbští vojáci nutili od 28.března albánské obyvatele opustit Prizen. Jenomže paní Prentice říkala, že když byla v Prizenu v květnu, tak tam bylo velké množství Albánců.
Sama novinářka byla bombardována NATO. Asi v 15 hodin 30.května 1999 byla na cestě do Prizenu. Když byla asi 8km východně od města, tak NATO zaútočilo. Její řidič byl při útoku zabit, a kameraman, který cestoval s nimi, byl odhozen/odfouknut („blown“) několik metrů do řeky.
Podle novinářky letěla letadla dostatečně nízko, aby mohla jasně vidět civilní auta na silnici.
Paní Prentice, která má pilotní průkaz, odhadla, že letadla letěla asi ve výšce 2000 stop (cca 610 metrů). Protože cestovala s kameramanem, tak má k dispozici i videokazetu s letadly NATO. Nakonec byla zachráněná členy jugoslávské armády, kteří ji vzali do bezpečí a poskytli jí lékařské ošetření.
Asi dva týdny po útoku začala mít paní Prentice zdravotní potíže. Ztratila hlas a její imunitní systém zeslábl. Od té doby už měla dvakrát rakovinu, a přítomnost těžkých kovů v její krvi jí přiměla k tušení, že NATO použilo během útoku zbraně s ochuzeným uranem.
NATO veřejně popřelo, že pumový nálet uskutečnilo, ale otec paní Prentice (který je členem britské Sněmovny lordů) obdržel informaci skrz své kontakty v britské armádě, že NATO nálet skutečně provedlo.
Paní Prentice dále svědčila, že poté, co NATO vstoupilo do Kosova, nastal masový exodus ne-albánské populace. Řekla, že UCK společně s Albánci z Albánie nutila ne-albánské obyvatelstvo odejít. Dále svědčila, že NATO neudělalo vůbec nic k ochraně ne-albánských obyvatel.
Nejvážnější částí jejího svědectví souvisela s rozhovorem, který si novinářka naplánovala s muslimským vůdcem Alijou Izetbegovičem v listopadu 1994. Zatímco společně s novinářem německého týdeníku Der Spiegel čekala na bosensko-muslimského vůdce ve foyer, tak oba byli svědky, jak byl Usáma bin Ládin doprovázen do Izetbegovičovykanceláře. Ano *ten samý* Usáma bin Ládin*, který je obviňován, že byl duchovním otcem útoku na WTC v září 2001. (Izetbegovič dokonce zařídil Ladinovi vydání bosenského pasu, pozn. Mess)
Není potřeba říkat, že tento důkaz se tribunálu nehodil. Pan Nice hned vznesl námitku, a soudce Robinson okamžitě svědectví přerušil a označil za „nepodstatné“.
Miloševič se pokoušel vysvětlit, že zapletení nejvyššího vedení bosensko-muslimské vlády s islámskými teroristy ukazuje, že bosenští Srbové bojovali za vlastní záchranu, nikoliv za nějaké spiknutí za účelem „Velkého Srbska“. Bohužel soudci to nebrali a donutili ho téma opustit.
Miloševič potom svědkyni kladl otázky týkající se výbuchu na sarajevském tržišti Markale. Při výkonu své novinářské práce paní Prentice hovořila s lidmi, kteří měli přístup k balistickým údajům/podkladům k výbuchu. Podle informací, které obdržela, exploze nenastala nějakým zásahem projektilu z vnějšku. Výbuch přivodilo výbušné zařízení, které bylo připevněno pod jedním ze stolů tržiště.
Když dělala rozhovor s lordem Omenem, tak mu také položila otázku, zda on sám věří, že bombu umístila bosensko-muslimská vláda. Owen nechtěl tyto náznaky ani potvrdit, ani vyvrátit. Případ výbuchu na tržišti v Markale je velmi důležitý, protože byl použit k ospravedlnění k bombardování bosenských Srbů.
Paní Prentice svědčila, že když navštívila v roce 1994 Sarajevo, tak nenašla město v obklíčení. Řekla, že tam byla nějaká střelba, ale nikoliv obklíčení.
Dále řekla, že ve stejný den, kdy byla v kancelářích bosenského prezidenta, explodoval granát poblíž domu kde přechodně bydlela. Poznamenala, že granát dopadl do místa obklopeného vysokými budovami a úzkými ulicemi, což znamenalo, že mohl přilétnout jen z velmi příkrého úhlu. To ale znamenalo, že to mohlo být pouze z muslimských pozic.
Během svého pobytu v Bosně navštívila i město Pale (hlavní město bosenských Srbů). Říkala, že byla překvapena velkým množstvím uprchlíků ne-srbské národnosti, kterým zde bylo poskytnuto útočiště. Dříve než skutečně sama navštívila Bosnu, tak věřila tomu, co jí o Srbech říkala média.
Líčila, jak se při jedné příležitosti snažila přesvědčit Robina Cooka (tehdejší britský ministr zahraničí) k návštěvě Pale, aby se mohl osobně přesvědčit a sám vidět, jak volně žijí ve středisku bosenských Srbů nesrbští uprchlíci. Cook, který tam byl v té době na informační misi, jí řekl, že by nikdy Pale nenavštívil, protože je považoval za „netvory“ („monsters“).
Žalobce Nice vyplýtval zbytek dne výslechem paní Prentice. Jak jsem už napsal už na začátku zprávy, paní Prentice není obhájkyní srbské věci. Napsala hodně věcí, které byly vůči srbské straně kritické a pan Nice během celého křížového výslechu citoval každé nepříznivé slovo, které někdy o Srbech napsala. Prentice se téměř nemohla dostat ke slovu.
Přesto je důležité poznamenat, že skoro všechno co Nice citoval z práce paní Prenticebylo z doslechu. Byly to většinou informace, které slyšela od jiných – nikoliv události, kterých byla přímým svědkem.
Miloševičovi nebyl na konci dne ponechán už prakticky žádný čas. Obvinil žalobce ze selektivní citace práce paní Prentice, a ze zavádějících a klamných způsobů. Toto byl závěr jednacího dne.
Server balkanalysis.com si všímá, jak zpráva institutu IWPR vynechává její svědectví oBin Ládinovi, ministru Cookovi, ani nezmiňuje skutečnost, že byla zraněna při bombardování a další věci. To prudce kontrastuje s pozorností, kterou IWPR věnoval svědkům obžaloby, kteří byli později odhaleni jako lháři. Autor článku nabalkanalysis.com Chris Delisso uvádí, že ani není divu, pokud si uvědomíme, že IWPR je financován ze stejných zdrojů jako tribunál v Haagu.