Jak svět pokračoval v přemítání nad tím, jak mohly karikatury vyprovokovat smrtelné nepokoje, tak toto pondělí veřejné pozornosti téměř uniklo jedno významné výročí. Jsou to čtyři roky, co začal „soud“ se srbským prezidentem Slobodanem Miloševičem před haagskou inkvizicí s jejím hlavní inkvizitorem Carlou del Ponte, která založila odporné/odpadní („kitchen-sink“) obvinění proti muži, který byl po celé roky systematicky démonizován v médiích jako znovuzrozený Hitler.

Jeden z důvodů, proč si tak málo lidí vzpomnělo na „soud“, bylo jeho velmi malé mediální pokrytí. Po počáteční hojné pozornosti, kterou média věnovala ranným fázím procesu, kdy nadšení zpravodajové prezentovali falešná obvinění obžaloby jako známá fakta a vynechali následující systematickou diskvalifikaci svědků obžaloby při křížových výsleších, toto pokrytí najednou po začátku Miloševičovy obhajoby neočekávaně skončilo. Jedinou výjimkou bylo loňské léto, kdy bylo u soudu ukázáno video nabízené jako „jasný důkaz“ srbských zločinů, ale příběh už neměl další pokračování poté, co byly k filmu vzneseny vážné námitky. Pokud se někdo v médiích zmiňuje o haagském tribunálu, tak je to téměř vždy ten samý rutinní přednes několika bodů obžaloby.

Stejně tomu bylo i v pondělním článku The Independent , který napsala jejich veteránská balkánská korespondentka Vesna Peric-Zimonjic. Podrobnosti stojí za bližší pohled, protože to je jeden z příkladů toho, že představa o Balkánu v myslích západní veřejnosti je složena z mnoha lží a výmyslů, a jak média bezstarostně nahrazují staré lži novými.

Proces

Výtvor novinářky Zimonjic, který má titulek „Pět let uplynulo, Miloševič je stále na lavici obžalovaných“ začíná naříkavou poznámkou, že vynést rozsudek o tom co každý ví že je pravda (jmenovitě „fakta“ obžaloby) trvá více než čtyři roky. Slyšíme jí jak říká, žeMiloševič je obviněn z „genocidy proti Muslimům v Bosně, válečných zločinů a vážných porušení mezinárodních konvencí při „vojenských útocích jeho sil v Bosně, Chorvatsku a Kosovu.“ (zvýraznění přidáno)

Proč by však měla každá srbská milice/domobrana reprezentující některé ze dvou miliónů Srbů, kteří dříve žili v dnešní Bosně a Chorvatsku být pod přímým velením Miloševiče z Bělehradu? A co se týče jugoslávské armády, tak ta byla teoreticky odpovědná tehdy Chorvaty řízené federální vládě. Nechťsi všechny důkazy směřují k opaku, nevadí, říká toICTY! A Kosovo, uznané součástí Srbska mírovou dohodou z roku 1913 a dokonce rezolucí RB OSN 1244, která požehnala ilegální okupaci provincie paktem NATO v roce 1999, je z nějakých důvodů územím, které „napadly Miloševičovy síly“. Skutečnost opět nevadí. Je to příběh k tomu, aby byl říkán.

Rovněž zde vidíme ignorování rozporuplné činnosti zemí, které bombardováním Srbska v roce 1999 a zabráním Kosova porušily tucty mezinárodních konvencí a poté zato dalyMiloševiče k soudu. První dva roky Miloševičova „procesu“ byl předsedou soudu občan Velké Británie – klíčového účastníka agrese v roce 1999. ICTY je financován především členy NATO, a jeho vykonavači jsou NATO jednotky. Tohle všechno je nepopiratelné – jenže to překáží příběhu.

Zimonjic odmítá Miloševičovu obhajobu jako tlachání o „zlém světovém spiknutí proti Srbům“. Ve skutečnosti je to obžaloba, která obviňuje Srby ze spiknutí proti všem ostatním na Balkáně, a duchovním otcem tohoto spiknutí má být podle ní Miloševič. Novinářka dále říká, že „obžaloba a pan Miloševič už povolali od února 2002 celkem 350 svědků.“ Možná, ale 293 z toho byli svědkové obžaloby, která ukončila práci v únoru 2003 poté, aniž by alespoň jeden z těchto svědků prokázal cokoliv v obvinění. V článku není ani zmínka o šestiměsíčním přerušení, během kterého zemřel předsedající soudce, a byl nahrazen jiným. Jestliže se proces táhne příliš dlouho, jak si stěžuje mnoho zastánců tribunálu, pak je to proto, že nejsou důkazy k usvědčení Miloševiče z čehokoliv, mnohem méně z toho, co prohlašuje obžaloba.

Nakonec snad ze snahy vytvořil pozlátko pravdivosti pro svůj fantastický příběh, seZimonjic zmiňuje o nedávných konstatováních bosenského vyšetřovatele, který revidoval běžně médii přijímané počty 250.000 obětí v bosenské válce na 100.000, ze kterých bylo 75 procent Muslimů. Přesto neudělá ani jednu zmínku o studii zaplacené haagským tribunálem, která přišla s číslem 102.000 už před dvěma roky , a s dosti odlišným etnickým rozložením. Manipulace s čísly bosenských mrtvých jde tak daleko, že nedávné zprávy agentur o Bosně se o čísle 100.000 už raději vůbec nezmiňují, ale soustřeďují se na údajných 8.000 ve Srebrenici a 10.000 v Sarajevu – čísla stejně libovolná, jako předtím roky „oficiální“ počet 250.000 obětí v Bosně.

Lidé, kteří dali Miloševiče před soud, nejeví zájem o svědectví těch, kteří viděli UsámuBin Ládina na návštěvě u bosensko-muslimského vůdce Izetbegoviče během války, nebo těch, co měli věrohodná svědectví, že albánští uprchlíci z Kosova při bombardování NATO utíkali na příkazy teroristů z UCK (KLA), spíše než před přeludem srbského vyhnání. Přesto prohlásí ze věrohodné svědectví bývalého bosenského místodržícího a obdivovatele Izetbegoviče, který pravděpodobně viděl Srby ostřelovat albánské vesnice z míst, ze kterých žádné takové pozorování možné nebylo.

Dobře informovaná

Se stejnými potížemi/rozpaky s jakými je neschopná vést žalobu proti Miloševičovi, se hlavní inkvizitor Carla Del Ponte dožaduje hlav dvou válečných vůdců bosenských Srbů, Radovana Karadžiče a Ratko Mladiče. Celé roky naléhala/trvala na tom, že ví kde se oba nacházejí – Mladič v Srbsku, Karadžič ve východní Bosně, nebo severní Černé Hoře. Ale během své návštěvy Bosny v minulém týdnu veřejně prohlásila, že nemá ponětí, kde by se Karadžič mohl nacházet: „mohu potvrdit, že Mladič je v Srbsku. Ale kde je Karadžič, to nevím.“

Ne že by to nějak ochránilo bosenské Srby od imperiálních úderů za jejich údajné selhání při chycení Karadžiče.

Problém s „informacemi“ Carly Del Ponte je skutečnost, že pochází ze stejných zdrojů, které „informovaly“ pro její obžalovací spis. ICTY je tak dobře „informován“, že už jednou obvinil za znásilnění a válečné zločiny i postavu z románu.

Propaganda vydávaná za umění

Znásilňování – obzvláště systematické, organizované a masové znásilňování muslimských žen, bylo jednou z mnoha propagandistických kachen objevujících se v bosenské válce, které byly přijaty bez kousku faktického důkazu. Znásilňování bylo nicméně přijato západními feministkami jako přesvědčivý argument pro vojenskou intervenci ve prospěch bosenských Muslimů. Zatímco téměř jistě došlo v Bosně k těmto incidentům, zahrnujícím ženy všech etnických skupin, tak dokonce i nepovrchnější zkoumání odhalí, že tato obvinění byla vykonstruovaná. Nutit ženy, aby měly miminka, neodpovídá ani základní logice o „genocidě“ …. Jenomže logika, fakta a rozum, se nemusí s propagandou porovnávat.

Zrovna deset let po válce natočila mladá bosenská režisérka celovečerní film na základě předpokladu „systematického znásilňování“, který je v současnosti hitem na německé filmovém přehlídce. Film Jasminy Zbanic Grbavica je „srdceryvným příběhem muslimské ženy“ snažící se zakrýt pravdou před svou dcerou (Reuters). Zbanic řekla zpravodajům v Berlíně: „znásilňování byla válečná strategie k ponížení těchto žen…byly drženy v koncentračních táborech, dokud nebyla interupce už nemožná.“

Nadšená recenze v Hollywood Reporter přináší tolik zdánlivé reality, jako sám filmGrbavica. Rozpory v recenzi vyvolávají dojem, jakoby je tam autor jednoduše vložil z propagační literatury; jen někdo naprosto neznalý islámu by přeložil výraz shaheed jako „válečný mučedník“ („war martyr“) bez poznámky, že muselo jít o džihád – svatou válku za islám. Jen někdo naprosto nevědomý/ignorantský může říkat, že sarajevské předměstíGrbavica – kam je film zasazen – bylo „těžce poškozené a potom používané jako internační tábor“ během války. Tam nebyl nikdy internační tábor, a i když byla těžce poškozena, tak poškození bylo způsobené údajně neozbrojenými Muslimy – Grbavicabyla část středu Sarajeva držená a obývaná Srby. Konečným důkazem proti Reportéru je srovnání hudby muslimských „citlivých a bohabojných ilahijas“ s agresivním a mužným „turbo folkem“ Srbů.

Konfrontace zdrojů

Nevypadá to, že by lži o Balkánu někdy zemřely – pouze zmizí z dohledu, když je kužel reflektoru příliš horký, aby se objevily zase později, nově zabalené, voňavé, a opět představované jako nepochybná fakta. Pokoušet se jimi jednotlivě zabývat je téměř úplně marné; je jich tak mnoho, a vyvrácení jedné pouze znamená, že se další objeví na jiném místě. Pouze vystavováním a konfrontováním jejich autorů – lidí kteří touží po vládě nad jinými a držet „společenství trvající na realitě“ v opovržení – může člověk doufat, že zastaví dobu, kdy vražda je představována jako osvobození, parodie jako povýšena na spravedlnost a válka je velebena jako mír.

Messin, 17.2. 2006 ZDROJ