John Laughland (The Guardian, 14.3.2006)
Byl jsem jedním z posledních západních novinářů, který se setkal se Slobodanem Miloševičem. Protože jsem měl být zavolán do Haagu jako potenciální svědek, tak jsem s ním strávil loni v lednu hodinu v jeho cele. Stejně jako většina těch, co se s ním setkali, jsem ho shledal zdvořilého a inteligentního. „My vyhrajeme“, řekl mi. „Svoboda je univerzální hodnota. Nemají proti mně žádný důkaz.“
Taková sdělení budou šokovat ty, kdo byli ujišťováni, že Miloševič byl nacionalistický diktátor usilující o založení rasově čistého Velkého Srbska. Jenomže civilizované společnosti nebývají ochotny odpouštět/prominout svá odsouzení vycházející z přesvědčení o zločinnosti, která jsou založena na nenávistných kampaních.
Skutečností zůstává, že Miloševičovi nepřátelé nebyli schopní během čtyři roky trvání procesu předvést ani jediný zuřivý/fanatický nacionalistický, natož rasistický výrok z jeho úst, a ani jediný svědek za celou dobu nesvědčil, že by Miloševič nařídil nějaké válečné zločiny.
Místo toho střídající se svědci po dva roky do nynějška svědčili, že v Kosovu nebyla genocida, ani žádný plán vyhnat civilní albánské obyvatelstvo. Dále svědčili, že Miloševič nemohl být zodpovědný ani za rozpad Jugoslávie, ani za následující občanskou válku v Bosně a Hercegovině.
Stanovení trestní odpovědnosti je exaktní věda a skutečnost je taková, že Miloševič neřídil Jugoslávii, když se rozpadla. Příkaz sdělující jugoslávské (multi-etnické) armádě v roce 1991, aby bojovala v secesionistických státech Chorvatsku a Slovinsku, byl dán hlavou federální vlády, Ante Markovičem, miláčkem západu – a západní intervence učinila situaci ještě o hodně horší. Miloševič je často obviňován z narušení rovnováhy jugoslávské federální ústavy, ale málokdo vážně věří, že politický systém modelovaný ve Švýcarsku měl nějakou šanci dlouho přežít Tita.
Haagský tribunál představil oficiální obvinění proti Miloševičovi v květnu 1999, kdy vrcholil útok NATO na Jugoslávii, ve zřejmé snaze útok ospravedlnit. Až o rok a půl později, a zároveň sedm až deset let po událostech bylo přidáno obvinění za Bosnu a Chorvatsko. Toto přidání bylo učiněno pravděpodobně proto, že si žalobci uvědomili, že tvrzení NATO o genocidě v Kosovu nemůže odolat soudnímu řízení. Jenomže obvinění za Bosnu a Chorvatsko byla také problematická. Miloševič vždycky popíral mravní i právní odpovědnost za krutosti spáchané bosenskými Srby například v roce 1995 ve Srebrenici, protože jako prezident sousedního Srbska neměl na starost/nebyl odpovědný za Bosnu, nebo bosenské Srby. Dokonce i kdyby měl na bosenské Srby vliv, tak je tu ještě dlouhá cesta k trestní odpovědnosti.
Pokud by Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) byl řádným soudem, potom by obvinění proti němu musela být už dávno odmítnuta. Bohužel, ICTY je velmi zpolitizovaný orgán, vytvořený iniciativou těch samých států, které napadly v roce 1999 Jugoslávii a jehož soudci se sami zostudili porušováním pravidel, aby obžalobě usnadnili nemožný úkol. V roce 2004 vnutili Miloševičovi obhájce, ačkoliv samotné stanovy ICTY říkají, že obžalovaní mají právo se hájit sami, a to dokonce i přestože věděli, že byl příliš nemocný, aby mohl před soud předstoupit. Tímto chtěli docílit, aby Miloševič pouze sledoval průběh procesu na monitoru v cele, bez možnosti vyjadřovat se k dění v soudní síni. 24.února 2006 odmítl tribunál Miloševičovu prosbu, aby mohl být přemístěn na srdeční kliniku: za čtrnáct dní zemřel.
Poznámka mess – Zde musím citovat vedoucího týmu ruských lékařů, který prověřoval výsledky autopsie nizozemskými lékaři. Leo Bokeria po tom, co pochválil profesionalitu nizozemských lékařů provádějících pitvu řekl: „Miloševiče byl možno vyléčit operací, jak se to dnes běžně dělá v mnoha zemích světa. V případě Miloševičovy léčby se stala hrubá chyba, a to v zemi, kde existuje prvotřídní lékařská péče.“ (ČTK, 15.3. 2006)
Na základních západních hodnotách je asi něco shnilého, pokud Carla del Ponte nyní říká, že Miloševič unikl spravedlnosti tím, že umřel, ale nemíní tím to, že unikl řádnému procesu, nýbrž verdiktu vinen. V den, kdy začneme věřit tomu, co chceme, kompletně opustíme zákonnost/právní normy.
Překlad Messin, 15.3. 2006 ZDROJ: