U příležitosti smrti Slobodana Miloševiče haagský tribunál a západní média vytvořili komplikovanou konspirační teorii ve zřejmém úsilí osvobodit tribunál od zodpovědnosti.

Podle této teorie spiknutí bral Miloševič tajně lék Rifampicin, který účinně blokoval jeho léky proti vysokému tlaku. Tak měl vytvořit falešný obraz svého zdravotního stavu, což by ospravedlnilo jeho žádost o odjezd do Moskvy pod záminkou léčby, nicméně získání léčby nebylo Miloševičovým skutečným cílem. Měla to být jen lest, která mu měla umožnit útěk.

Dr. Donald Uges, profesor klinické a soudní toxikologie univerzity Groningen byl prvním, kdo tuto teorii podpořil v médiích. Řekl New York Times : „je to jako příběh z JameseBonda“. A toto hodnocení bylo absolutně přesné. Je to jako příběh z Jamese Bonda – je to fikce.

Dr. Uges řekl New York Times : „existovala jen jedna možnost úniku z vězení (proMiloševiče) a to byla Moskva, kde byli jeho syn, manželka a přátelé. Chtěl jet do Moskvy na jednosměrný výlet.“

Moskva nikdy nebyla pro Miloševiče cestou úniku. 18.ledna dala ruská vláda tribunálu ujištění, že zaručí „Miloševičovu osobní bezpečnost během jeho času v Rusku a jeho návrat do Haagu v termínu specifikovaném tribunálem.“ Miloševič by byl po celou dobu pobytu v Moskvě pod ozbrojeným dohledem. Nebyla absolutně žádná naděje, že by mohl z léčení v Moskvě utéci.

Dr. Uges jednal v médiích více jako politik, než jako lékař. Například deníku Irish Timesřekl, že Miloševič „ si vzal sám Rifampicin, nikoliv kvůli sebevraždě, ale pouze pro svůj výlet do Moskvy.“ Samozřejmě, že Dr. Uges je toxikolog a nikoliv čtenář myšlenek. Nemůže vědět, co se dělo v Miloševičově mysli, ale touto skutečností se zjevně neznepokojoval.

Rifampicin je bez chuti a zápachu, a jako takový mohl být přimíchán do Miloševičova jídla bez jeho vědomí. Podávání jeho léků bylo řízeno/vedeno strážemi na vězeňské ošetřovně. Bral léky, které mu dali oni. Lék tak snadno mohl být přidán do jedné z kapslí jeho léků.

Samozřejmě, že dr. Uges nemůže vědět, zda bral Miloševič lék vědomě, nebo ne. Ale klíč můžeme najít v dopise, který zaslal Miloševič ruskému ministerstvu zahraničí 8.března 2006:

„Myslím, že umíněnost, se kterou byla odmítnuta léčba v Rusku, je v první řadě motivována strachem, že podrobná lékařská prohlídka by mohla objevit, že během soudního řízení byly provedeny aktivní a úmyslné kroky ke zničení mého zdraví, které by nemohly být skryty před ruskými specialisty.“

„Za účelem ověření vám uvedu jednoduchý příklad, který můžete objevit v příloze. Tento dokument, který jsem obdržel 7.března ukazuje, že 12.ledna (před dvěma měsíci) byla nalezena v mé krvi extrémně silná droga/lék, který je používán, jak říkají oni sami, k léčbě tuberkulózy a lepry, ačkoliv jsem nikdy za 5 let co jsem ve vězení antibiotika nepoužíval.“

„Za celé období jsem neměl žádný druh injekční nemoci (kromě chřipky).“

„Také skutečnost, že lékaři potřebovali 2 měsíce (aby mi podali zprávu) nemá pro mě jiné vysvětlení, nežli to, že stojíme před manipulací. V každém případě, ti co mi vnutili lék proti malomocenství, nemůžou léčit mou nemoc; podobně jako ti, před kterými jsem v době války hájil svou zemi, a kteří mají zájem mě umlčet.“

V svém rozhovoru s New York Times dr. Uges potvrdil, že 7.března se Miloševič opravdu dozvěděl, že v jeho krvi byla nalezena droga.

Je jasné, že objevení drogy/látky motivovalo Miloševiče k napsání dopisu. Jak ukazuje text dopisu – Miloševič vědomě lék nebral.

Dopis vyvolává některé vážné otázky: Proč trvalo personálu tribunálu dva měsíce, než mu řekli, že v jeho krvi byla nalezena droga? Pokud to věděli už v lednu, tak proč nebylo bezprostředně zahájeno vyšetřování? Proč byly tyto informace skrývány 2 měsíce?

Teorie, kterou rozvíjí v médiích dr. Uges a jisté „nejmenované zdroje“ je na vodě. Spiknutí by muselo zahrnovat Miloševiče, ruskou vládu, lékaře Bakulev Medical Centre v Moskvě, osobu, která drogu/lék získala a propašovala až k němu, lékaře, který mu ho doporučil vzít, atd… Je to celé příliš nepřirozené, aby to mohla být pravda.

Skutečnost, že tribunál vypustil tak hloupý příběh, nám napovídá, že jsou za jeho smrt vinní.

Miloševič neměl žádný důvod sabotovat svoje zdraví. Cesta do Moskvy kvůli lékařskému ošetření by mu útěk neumožnila. Ruská vláda v lednu garantovala celou zpáteční cestu podle rozvrhu stanoveného tribunálem.

Pokud by Miloševič sabotoval své zdraví, potom by riskoval převzetí své obhajoby vnuceným a jím nechtěným právníkem Kayem. Každý, kdo sledoval průběh procesu ví, že to by nikdy neudělal.

Soud se pro obžalobu nevyvíjel dobře. Nepředstavila jediný důkaz, který by ukázal, žeMiloševič nařídil, nebo přehlížel/omlouval spáchání nějakého zločinu. Žaloba utratila velké množství času, když se pokoušela dokázat, že byly spáchány zločiny, ale nikdy neudělala spojení mezi údajnými zločiny a Miloševičem.

Na konci procesu museli soudci napsat rozsudek založený na důkazech prezentovaných u soudu. Napsat důvěryhodný rozsudek odsuzující Miloševiče ale nebylo možné, protože obžalobě se nikdy nepodařilo spojit ho se zločinem.

Proces s Miloševičem byl překážkou/těžkostí pro mnoho velmi mocných lidí, což bylo důvodem, proč média tak málo informovala o jeho průběhu. Miloševič proces použil jako platformu pro odhalení zločinů spáchaných v Jugoslávii různými západními vládami a politickými funkcionáři.

Miloševič měl extrémně dlouhý seznam nepřátel. Osoba, která by si myslela, že ho nikdo nechtěl zabít, by musela být blázen. Je známou skutečností, že britská služba MI6 připravovala už v roce 1992 na něho atentát.

Není těžké uvěřit, že někdo z jeho nepřátel ho chtěl umlčet tak naléhavě, že ho otrávili. Možná ho ani úplně nechtěli zabít. Možná jen chtěli, aby byl dost nemocný na to, aby mohl převzít jeho obhajobu pan Kay.

Každopádně je o mnoho snadnější uvěřit tomu, že zahraniční bezpečnostní agentura, nebo zkorumpovaný úředník tribunálu byli schopni infiltrovat jednoho hocha ve vězení, který namíchal lék do Miloševičova jídla, nebo do některých jeho léků.

Ať už byly jejich úmysly jakékoliv, Miloševič je mrtvý, a tito zodpovědní musí být právně hnáni k trestní odpovědnosti. Je jasné, že pan Robinson, pan Kwon, a pan Bonomy drží většinu zodpovědnosti, protože to bylo jejich rozhodnutí, které mu odepřelo lékařskou péči, kterou naléhavě potřeboval v Moskvě.

Lékaři, kteří věděli, že Rifampicin byl v jeho krvi, ale nesdělili mu to dva měsíce, musí být také hnáni k odpovědnosti. Stejně tak musí být hnáni k odpovědnosti úředníci vězení, kteří tam umožnili propašování drogy/léku. Když nic jiného, tak přinejmenším zanedbali své povinnosti vůči držení nepředepsaných léků mimo vězení.

Messin, 15.3. 2006 ZDROJ