Ve stínu nových válek se vzpomínka na agresi vůči republice Jugoslávie stále více a více propadá do zapomnění. Ti, co doufali, že dojde ke zkoumání této první války, které se Německo účastnilo od roku 1945, se setkávají pouze s mlčením. V Německu, stejně jako v jiných zemích, je oslavován americký režisér a spisovatel Michael Moore, který se postavil Bushově agresivní válce proti Iráku a podporoval prezidentského kandidáta Wesleyho Clarka ve volební kampani. Clark, který byl dříve ve funkci velitele NATO v Evropě a velel bombardování Jugoslávie byl „protiválečný“ kandidát, jak Moore řekl svému levicovému publiku.

„Vedlejší škody“ zahrnovaly bombardování civilistů ve Varvarinu, znetvořená těla tříštivými pumami v Niši, zabité zaměstnance televize a čínského velvyslanectví. „Humanitární“ vojenská intervence jako taková, čelila v NATO jen malé opozici – s výjimkou Řecka. Útok na „Bělehradský režim“ , i když nebyl jednomyslně podpořen, tak vešel i do dějin lidských práv.

Toto první přímé účastnictví Německa v nezákonné válečné agresi po roce 1945 zásadně změnilo německou zahraniční politiku. Od té doby ( ne od útoku na WTC 11.9.01) jsou války viděny jako legitimní prostředek politiky. Kancléř Gerhard Schroeder sám přiznal, že byl překvapen „jak málo bylo rozpoznatelné, že rozhodnutí pro válku znamenalo podstatnou změnu v zahraniční a bezpečnostní politice“.

Německá armáda – Bundeswehr se transformovala do sil globálního zásahu.

První kroky v tomto směru byly podniknuty už v roce 1992 tehdy vládnoucími CDU/CSU v jejich vojenských směrnicích. V období před „humanitární“ válkou seznámili veřejnost s tím, co to znamená. Jožka Fišer řekl mimo jiné v roce 1994: “ vojenské operace /německé armády/ nesmí probíhat tam, kde němečtí vojáci uskutečnili jejich zničující akce během II.světové války“. /2/

Ale od války NATO v roce 1999 pro něj tyto principy patří minulosti. Ukázal, že nebude uskutečňovat „Zelenou“ politiku, ale politiku „Německa“. /3/ Válka proti Jugoslávii otevřela dveře k následujícím a budoucím válkám. Bomby stále padaly na Jugoslávii, zatímco NATO převzalo novou koncepci, která zahrnovala i možné zásahy mimo území členských států. Zatímco porušení mezinárodního práva bylo během agrese proti Jugoslávii ještě předmětem veřejné debaty a muselo být skryto pod závojem humanity, ve válce „proti terorismu“ se s právními hledisky počítá stále méně a méně.

 

Německo „nesklouzlo“ do války

Abychom mohli porozumět vývoji německé zahraniční politiky, nemůžeme omezit pozornost pouze na vojenský vrchol agrese v roce 1999. Podle německého generála Heinze Loquaie Německo „nesklouzlo“ do role alianční síly až v roce 1999. Armádní pozornost byla soustředěna na možné vojenské řešení už na jaře 1998. /4/ Jugoslávie byla podstatná pro emancipaci německé zahraniční politiky a ke změně došlo už v roce 1991.

Uznání Slovinska a Chorvatska v prosinci 1991 bylo prvním velkým projevem spojeného Německa na mezinárodní scéně. Přes všechna varování vláda – Genscher/Kohl stále dál mařila jednání a řešení, která mohla předejít krvavým válkám při rozpadu Jugoslávie. Bez ohledu na předchozí prohlášení, že Německo bude vždy usilovat o mír a nebude usilovat o moc se Německo pozoruhodně zapletlo do vnitřních záležitostí jednoho ze států proti-hitlerovské koalice. Německo, sjednocené a silné vstoupilo na mezinárodní scénu poprvé od konce II. světové války, aby otevřeně sledovalo velmocenské zájmy na Balkáně – oblasti, kde již dvakrát v tomto století vykonalo velké zlo. /5/

Nezávislé Chorvatsko už jednou existovalo. V roce 1941 bylo vytvořeno pomocí Hitlera, Mussoliniho a katolické církve pod vedením Ustašovců. Po půl století bylo nezávislé Chorvatsko opět založeno vlivem Německa a Vatikánu. Chorvatsko bylo řízeno stranou Franja Tudjmana, který otevřeně oživil politiku Ustašovců, kteří se dopustili nejhorší genocidy ve 20. století pod vedením jejich fašistického vůdce Ante Paveliče, kdy povraždili stovky tisíc Srbů. /6/ Tyto zločiny patří mezi nejméně známé v období II.světové války. Srbští přeživší a jejich potomci nebyli jediní, kdo si pamatují tuto část historie. Předčasné uznání Chorvatska by nebylo možné bez Německa a také bez médií, která podávala zkreslený obraz skutečnosti.

Kurt Koepruner, podnikatel, který mnohokrát cestoval do Jugoslávie v roce 1990 a byl tak očitým svědkem této tragédie, usuzoval z ostrých debat při hrozícím rozpadu země na konci roku 1990 v Chorvatsku: “ Jestliže opravdu dojde k rozpadu Jugoslávie, toto se nemůže stát bez hrozného krveprolití a stovek tisíc mrtvých“. /7/ Uvědomil si to, když četl o průběhu II.světové války na Balkáně. Poprvé se dozvěděl o masovém vraždění, které prováděli chorvatští Ustašovci a muslimské a albánské divize SS během II.světové války.

Franjo Tudjman, který se stal prezidentem v prvních chorvatských volbách v roce 1990 a který vedl zemi k nezávislosti s pomocí Německa v roce 1991, už v roce 1989 bagatelizoval holokaust a ustašovské zločiny proti Srbům – zvláště pak zločiny v chorvatském koncentračním táboře Jasenovac. Pod Tudjmanovou vládou probíhala obnova ustašovských symbolů a ideálů. Nová chorvatská ústava neobsahovala žádnou zmínku o právech Srbů na život v Chorvatsku ( včetně volebního), kterých tu žilo na 600.000 už stovky let. To bylo více než 10 procent obyvatelstva. Teror proti Srbům začal „systematický a kontrolovaný“ vedením. Masově byli propouštěni z práce a u dveří svých domů nacházeli lístky, které je vyzývali k opuštění země. /8/ V referendu, které bylo Tudjmanem označeno za nezákonné, hlasovali chorvatští Srbové pro to, aby mohli zůstat v Jugoslávii.

Měsíce před německým uznáním a vypuknutí války – již v 2.května 1991 nastala „dalmatská křišťálová noc“. /9/ Za podpory místní policie 2000 Chorvatů zničilo 116 srbských obchodů a domů v Zadaru při akci, která trvala několik hodin. V noci 16. října 1991 zase došlo k „noci dlouhých nožů“ při které bylo mučeno a popraveno více než 100 Srbů. /10/ Západní média zůstala potichu. Pouze New York Times napsal v prosinci, že “ podle pobočky organizace Human Rights v Záhřebu Chorvatská vláda vyhnala z domovů a ze země tisíce svých oponentů. Akce byly většinou proti Srbům, ale i proti Chorvatům, kteří oponovali politice F.Tudjmana. Od roku 1991 chorvatské úřady vyhodily do vzduchu, nebo zbouraly desítky tisíc, většinou srbských domů, ale také domy Chorvatů. Celé rodiny byly zabity. Celkem opustilo své domovy na 280.000 chorvatských Srbů. Podle Susan Woodwardové chorvatská vláda vyhnala všechny Srby z jí kontrolovaného území už v roce 1993. /11/ „Nemělo by někoho zajímat, zda tohle je demokracie a Srbové jako místní obyvatelé, žijící v komunistou Titem vytvořeném třetím Chorvatsku to mají všechno akceptovat ?“ zeptal se deník New York Times. A v dubnu 1997 přidal: „Stal se Západ nemocným, pokud jde o vzkříšení chorvatského fašismu?“

Do jaké míry chorvatští obyvatelé skutečně podporovali Tudjmanovu politiku i krveprolití zůstane nejasné. Přinejmenším referendum o nezávislosti by nemělo být posuzováno jako „jasná a ohromující vůle chorvatského lidu“ jak ho oslavovala západní média. Voliči byli pod značným tlakem, aby správně zvolili při volbách. /12/

 

Zkreslená představa srbské expanze

Německé uznání Chorvatska by mělo být zpochybňováno nejen ve světle politických sil, ale také z právního hlediska. Zatímco většina evropských právních expertů neměla problém s uznáním Slovinska a právu jeho občanů na sebeurčení, zcela jinak se vyjádřili k případu Chorvatska a Bosny, na jejichž území žilo už po staletí mnoho stovek tisíc Srbů. /13/ Slobodan Miloševič na tento problém opakovaně upozorňoval. Miloševič neoponoval právu na sebeurčení, ale požadoval toto právo pro všechny národy. Poukazoval na více než 600.000 Srbů v Chorvatsku, kteří představovali absolutní většinu populace v některých oblastech Krajiny a Slavonie. Existující hranice mezi bývalými Jugoslávskými republikami byly pouze administrativní. /14/ Srbsko projevovalo ochotu jednat o nových hranicích a varovalo všechny strany před skutečnými událostmi, které se staly krátce po německém uznání. Tato jednání mohla vést ke kontrole eskalace konfliktu. Pro Srby byl požadavek vzdání se tohoto území nepřijatelný. Oni dali „good bye“ Slovinsku, tak také mohli nechat jít Chorvatsko bez Krajiny. Kvůli přání krajinských Srbů zamýšlel Bělehrad jejich připojení k vlasti, ale Chorvatsko a později i Bosna chtěli vzít historicky srbské oblasti s sebou do nezávislosti. /15/

Charles Boyd, bývalý velitel amerických jednotek v Evropě napsal ve významném časopise Foreign Affairs v roce 1995: “ Většina území, která Záhřeb označuje jako okupovaná, jsou ve skutečnosti území, na kterých Srbové žijí již přes tři století. Stejně tak je tomu na většině území v Bosně, i když západní média hlásí, že 70 procent území je obsazeno srbskými rebely. Stručně řečeno: Srbové nedobývají žádná nová území, ale pouze drží území na kterých již předtím žili.“

Miloševičova vláda požadovala pro Srby právo na sebeurčení a také upozornila na opakování zločinů ze II. světové války. „Když Chorvaté vyhlásili samostatnost, tak nedali Srbům v jejich vlastní zemi – a bylo jich tam 600.000– žádné záruky jakéhokoli druhu. Proto bylo pochopitelné, že z těchto důvodů byli Srbové velmi znepokojeni a plni obav. Především musíme mít na paměti řádění Ustašovců za II.světové války“, říkal Lord Carrington. Jenže když se už dohoda o Krajině a Slavonii blížila k uzavření, Evropské společenství se rozhodlo na konci roku 1991 Slovinsko a Chorvatsko uznat. Chorvatsko dostalo co chtělo a ztratilo už zájem pokračovat v mírových jednáních. Hans Dietrich Genscher chtěl uznání Slovinska a Chorvatska. Prakticky všichni ostatní v Evropě mu oponovali.“ /16/

Ale obavy, které vyvstávaly v myslích Srbů byly ignorovány a vykreslovány jako agresivní plány na „Velké Srbsko“. /17/

Brzy začaly další státy zasahovat do konfliktu. V Chorvatsku sloužili němečtí vojenští instruktoři a Bundeswehr se účastnil vzdušných kontrolních misí sil rychlé reakce v Bosně. Nelegální dodávky zbraní Slovinsku a Chorvatsku byly uskutečňovány částečně přes německou tajnou službu. /18/ USA byly proti Srbům a podporovaly Chorvaty a bosenské Muslimy. „Nakonec síly NATO podpořily chorvatský nacionalismus. V roce 1995 Tudjmanovu armádu cvičili bývalí američtí generálové a nelegálně jí zásobovalo „mezinárodní společenství“. Tak mohla takto podpořená chorvatská armáda v roce 1995 dokončit etnickou čistku, kterou začal již Hitler v roce 1941. /19/ Podle prestižního vojenského US časopisu Janes Defense Weekly byla takzvaná „operace Bouře“ v Krajině nejsurovější etnickou čistkou celé války v bývalé Jugoslávii. Byla naplánována a provedena nejen generálem Ante Gotovinou, ale také kosovským Albáncem Agimem Ceku, který se později stal hlavou UCK.

V případě Bosny, to byly USA, které požadovaly diplomatické uznání. Znovu byl konflikt zobrazován jako výsledek srbské agrese. Ale bývalý US ministr Henry Kissinger definoval konflikt jako občanskou válku tří stran a ne invazi do suverénního státu: „Chorvatsko a Srbsko podporují jejich krajany v Bosně. Nejnezodpovědnější chybou v aktuální bosenské tragédii bylo mezinárodní uznání samostatné Bosny pod vedením Muslimů. Slepě byl následován příklad německého předčasného uznání Slovinska a Chorvatska a mezinárodní společenství vytvořilo ze všech bývalých republik nezávislé státy.“ /20/

Operace NATO v Makedonii, kde se zhoršila v roce 2001 situace kvůli ozbrojeným Albáncům, kteří tam pronikají ze sousedního Kosova, byla v Německu diskutována: „rozhodnutí proti rozmístění vojáků Bundeswehru znamená důležitý a cenný krok ke změně v německé politice a nemělo by postrádat význam pro budoucí evropskou politiku s stejně tak politiku USA“ řekl Knut Mertens ze strany Zelených. /21/ Ale v 30.srpna 2001schválil německý parlament operaci „Hlavní sklizeň“, která nebyla míněna jako mírová vojenská mise, ale jako jasně míněná intervence NATO, respektive Bundeswehru. /22/

Ačkoliv sociální demokrat Gernot Erler podpořil umístění německých vojáků pod podmínkou, že se jedná pouze o dočasnou akci, Parlament nakonec schválil 27.září 2001 další operaci „Jantarová liška“ /Amber Fox/. Pro německou veřejnost téměř neviditelně – převzalo Německo čelní pozici v mandátu NATO v Makedonii ve stínu událostí 11.září 2001.

 

Kdo je zodpovědný za násilí v Kosovu?

Po agresi NATO v roce 1999 byli němečtí vojáci rozmístěni v Kosovu jako součást sil KFOR. OSN a NATO nestojí stranou nejen ohledně organizovaného zločinu, který vzkvétá v Kosovu. V pokračující a plánované kampani a její nedávné masivní eskalaci je Kosovo téměř etnicky čisté od všech Nealbánců.

Přes všechny úřední řeči o odzbrojení UCK a obnově multi-etnické společnosti je to hlavně Německo a USA, kteří financovali pokračující teror v Kosovu po agresi NATO tím, že podporují „Ochranný sbor Kosova“. Všechny další země ustoupily od podpory Sboru, který je tvořen bývalými bojovníky UCK o kterých bylo prokázáno důkazy, že jsou odpovědní za vraždy a násilné útoky. /23/ I po roce 1999 tak byla na základě vykonání rozkazu US prezidenta UCK cvičena v teroristických praktikách, zřejmě s úmyslem podnítit novou krizi v případě, že by prezident Miloševič vyhrál opět volby. /24/

Zda cizí mocnosti přímo podporovaly nedávné březnové organizované násilnosti a vyhánění, či jen stály stranou, v každém případě sdílí odpovědnost. Bylo vyhnáno na 4000 Srbů a stovky domů a pravoslavných kostelů lehly popelem. Stejně jako v roce 1998 je připisována odpovědnost za teroristické násilí albánských extremistů, kteří vždycky požadovali „etnicky čisté Kosovo“ oběma stranám. V nesmyslném zkreslení faktů Rada bezpečnosti OSN „vyzvala všechny komunity v Kosovu k zastavení všech násilných činů“ – to jsme slyšeli už v roce 1998.

V každém případě byl návrat multi-etnického Kosova vždy jen jednou z pohádek, které věřili jen ti, kdo si mysleli, že NATO zasáhlo v roce 1999 z „humanitárních důvodů“.

 

Cathrin Schütz, nar. 1971, studovala politickou vědu na univerzitě J.W.Goetheho ve Frankfurtu nad Mohanem. Přispívá do německého deníku Junge Welt. Je autorkou knihy „Die NATO Intervention in Jugoslawien. Hintergründe, Nebenwirkungen und Folgen“ vydané v roce 2003 s předmluvou člena německého parlamentu Willyho Wimmera vydavatelstvím Wilhelm Braumüller Verlag ve Vídni.

Tento článek byl publikován v mírně zkrácené verzi v novinách Neues Deutschland.

 

1. „Die Woche“, 12-30-1994
2. Fischer as quoted in: Horst-Eberhard Richter, „IPPNW zum Jugoslawienkrieg“, www.nato-tribunal.de
3. Cf. „Stern“, 03-24-1999
4. Cf. Heinz Loquai, „Weichenstellungen für einen Krieg“, Nomos, Baden-Baden 2003, pp44-45
5. Ralph Hartmann, „Die ehrlichen Makler“, Dietz, Berlin 1999, p13
6. After World War II Pavelic fled to Argentinia via Rome and died in a German hospital in Madrid in 1954, having been personally blessed by Pope Pius XII. Until today the genocide of the Serbs commited by Croats has been neither condemned adequately nor seriously studied. At the opening celebration of the Holocaust Museum in Washington, history was perverted: not the Serbs, but the Croats were invited. That and further information are following the work of Diana Johnstone, „Fool’s Crusade, Yugoslavia, NATO and Western Delusions“, Monthly Review Press, New York 2002
7. Kurt Köpruner, „Reisen in das Land der Kriege“, Espresso, Berlin 2001, p27
8. Malte Olschewski, „Von den Karawanken bis zum Kosovo. Die geheime Geschichte der Kriege in Jugoslawien“, Braumüller, Vienna 2000, p34
9. Köpruner, pp44, Olschewski, p34
10. Cf. Olschewski, p38
11. The other part, living in Krajina and other parts of Croatia that were not controlled by Tudjman, was expelled in Operation Storm in 1995 with the support of the US government.
12. Cf. Köpruner, pp51-53
13. Cf. Olschewski, p14
14. Köpruner, p31
15. Olschewski, p14
16. „Profil“, 12-01-1993
17. To this day there has been no proof for the allegation that Slobodan Milosevic planned to create a Greater Serbia. Ralph Hartmann shows that Milosevic’s Kosovo Polje Speech could only be used as evidence for his „aggressive“ and „nationalistic“ line by quoting out of context to change the meaning
18. Cf. Olschewski, p78,80
19. The US involvement in Operation Storm was openly mentioned in a hearing of the US Congress on 02-28-2002. Cf. „The U. N. Criminal Tribunals for Yugoslavia and Rwanda: International Justice of Show of Justice?“, Hearing before the Committee on International Relations, House of Representatives, 107th Congress
20. Washington Post, 05-17-1993
21. Knut Mertens, „Neues NATO-Protektorat oder ehrliche Friedenspolitik?“, „Zeit-Fragen“, 08-20-2001, p1
22. Cf. Tobias Pflüger, „Krieg, und zwar richtig“, „junge Welt“, 08-23-2001
23. Cf. Interview with Member of Congress Dennis Kucinich by Cathrin Schütz, „Wird Sanktionspolitik bald beendet? „, „junge Welt“, 10-07-2000.
24. Cf. Dennis Kucinich, „What I learnt from the War“, The Progressive, August 1999

 

/přeložil messin, 23.6.2004/ zdroj: http://www.counterpunch.org/schutz06052004.html