Neil Clark (The Guardian, 21.9.2004)

 

„Války, konflikty – všechno je to obchod“, povzdychne se Monsieur Verdoux ve stejnojmenném filmu Charlese Chaplina z roku 1947. Mnohé netřeba přesvědčovat o existenci spojení mezi americkými korporacemi, které si nyní spěšně pomáhají k iráckému státnímu majetku a válečnou mašinérií, která svým útokem otevřela dveře globálnímu obchodu. Méně známá je skutečnost, že podobný proces už probíhá v jiné části světa, kde letadla USA nedávno také shazovala bomby při „osvobozenecké“ misi.

Důvodem bombardování Jugoslávie pod americkým vedením v roce 1999 bylo podle běžné západní verze selhání srbské delegace podepsat mírovou dohodu v Rambouillet. Tato verze je ovšem stejně pochybná, jako tvrzení, že Irák je zodpovědný za loňskou invazi, protože nespolupracoval se zbrojními inspektory.

Diskrétní dodatek ke smlouvě v části B smlouvy z Rambouillet, který fakticky znamenal vojenskou okupaci celé Jugoslávie – byl, jak později připustil britský ministr zahraničí Lord Gilbert na zasedání obranného výboru – doplněn ke smlouvě se záměrem vyvolat odmítnutí Bělehradu podepsat.

Ale širší motivy západu odhalují i další dva články smlouvy v kapitole čtyři, která se týká výhradně kosovské ekonomiky. Článek I (1) volal po „ekonomice volného trhu“ a článek II (1) o privatizaci veškerého majetku ve vlastnictví státu. V té době pozůstatek Jugoslávie nebyl členem MMF, Světové banky, nebo Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj. Území zůstávalo poslední ekonomikou ve střední-jižní Evropě, která nebylo kolonizováno západním kapitálem. Podniky ve „společném vlastnictví“, řízené za účasti pracovníků a státu, jak to prosazoval Tito, stále převládaly.

Jugoslávie veřejně vlastnila petrochemický, důlní, automobilový a tabákový průmysl. Celkem 75 procent průmyslu bylo ve společném, nebo státním vlastnictví. Zákon o privatizaci z roku 1997 stanovoval, že při prodeji podniků musí zůstat nejméně 60 procent akcií ve vlastnictví zaměstnanců podniků.

Vysocí kněží neo-liberalismu nebyli spokojení. Na summitu v Davosu začátkem roku 1999 Tony Blair nadával na Bělehrad nikoliv kvůli Kosovu, ale pro jeho opomenutí pustit se do programu „ekonomické reformy“ – řeč Nového světového pořádku volající po prodání státních podniků a rozběhnutí ekonomiky v zájmu mezinárodních monopolů.

V rámci kampaně NATO v roce 1999 to byly státní podniky, spíše než vojenské cíle, na které směřovaly útoky armád nejbohatších států světa. NATO zničilo jen 14 tanků, ale bylo zasaženo 372 průmyslových zařízení – včetně velké továrny na výrobu automobilů Zástava v Kragujevaci, které znamenalo statisíce nezaměstnaných. Nebyla bombardována ani jedna továrna v soukromých rukou, nebo ve vlastnictví zahraničních majitelů.

Po odstranění Slobodana Miloševiče dostal západ možnost reformovat vládu v Bělěhradu, po které dlouho toužil. Jedním z prvních kroků nové administrativy bylo zrušení privatizačního zákona z roku 1997 a dovolení získat zahraničním investorům až 70 procent podniků s jen 15 procenty akcií pro jejich zaměstnance. Vláda se upsala programům Světové banky, což vedlo k ukončení finanční nezávislosti země.

New York Times vítězně vytrubovaly, dobyvatele očekává „obrovská válečná cena“. Kosovo má druhé největší zásoby uhlí v Evropě a enormní ložiska hnědého uhlí, olova, zinku, stříbra a dalších surovin.

Klenotem je obrovský důlní komplex Trepča, jehož hodnota v roce 1997 byla odhadována na 5 miliard dolarů. Při neobyčejné razii vtrhlo do komplexu hned po válce 2900 vojáků NATO, aby ho za použití slzného plynu a gumových projektů vyrvali z rukou jeho zaměstnanců a správců.

Po pěti letech od útoku NATO „oznamuje s potěšením“ agentura Kosovo Trust Agency (Trustová agentura Kosovo), která je skupinou pod jurisdikcí UNMIK (Správa OSN v Kosovu) privatizační program prvních 500 podniků ve společném vlastnictví, které má ve správě. Uzávěrka pro nabídky byla minulý týden. V aukci bylo nabídnuto 10 obchodů, tiskárny, nákupní střediska, zemědělskéhé podniky a továrna na nealkoholické nápoje. Důlní a kovo-průmyslový komplex Ferronikeli, který je schopen produkovat až 12 000 tun niklu ročně, bude prodán samostatně s očekáváním na nabídky do 12. listopadu 2004.

UNMIK změnila i vlastnictví kosovské půdy a spolu s podniky prodává i pronájem půdy, na které podniky stojí na dobu 99 let. Pozemky bude navíc možno využít i jako ručení pro půjčky. Toto počínání označila i prozápadní vláda v Bělehradě jako „krádež státních pozemků“. Pro západní společnosti čekající na bohatou kořist se správa UNMIK snaží vytvořit „podnikatelsky přátelské prostředí“. Naprosto se nehovoří o morálním právu vlastníků těchto pozemků – zaměstnanců, ředitelů a občanů bývalé Jugoslávie, kterým byl jejich majetek ukraden ve jménu „mezinárodního společenství“ a „ekonomické reformy“.

Jak korporace přebírají z ruin iráckého Bagdádu a kosovské Prištiny rychlé zisky, které plynou z „osvobození“ Iráku a „humanitárního“ bombardování Jugoslávie, tak se nám opět vybavují slova muže z filmu Charlese Chaplina.

Překlad Messin, 22.9.2004 ZDROJ:http://www.guardian.co.uk/comment/story/0,,1309037,00.html