Všechna sociologická šetření dokládají, že nejlepší vztah ze všech národů mají Češi ke Slovákům a rozdělení země sice akceptovali, ale neschvalují je. Německá média i odborné kruhy se chtě nechtě musí zabývat fenoménem zvaným ostalgie a Polákům opakovaně vychází, že za nejlepší dekádu XX. století považují 70. léta – lata gierkowskie, jak tu říkají. Podobně se ohlížejí za nedávnou minulostí i lidé v Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku. Nadšení z toho, co přišlo pak , nevládne nikde. Všude více či méně převládají rozpaky, zklamání, deziluze. Výjimkou není ani oblast bývalé Jugoslávie.

„Když slyším slovo ‚Jugoslávie‘, vybaví se mi dobrá a spokojená minulost. Jugoslávie nebyla špatná. Nebudí u lidí rozčarování, to spíše způsob, jakým byla zničena. Mnoho lidí bylo zabito, vyhnáno z domovů, přesídleno. Rozpad Jugoslávie, to byla velká křivda morální i materiální. Opravdu jen velký hlupák v tom může vidět důvod k radosti. Dnes nemám vlast. Zmizela spolu s Jugoslávií a s ní zmizelo i to, čemu se říká cítit se jako doma“, cituje 40letouJovanu, vysokoškolsky vzdělanou obyvatelku chorvatského Záhřebu, srbský deník Blic. Tento názor vystihuje, co cítí stále více lidí a pro co se užívá termín jugonostalgie . V dobrém na Jugoslávii vzpomínají umělci, sportovci, vědci, politikové a hlavně – obyčejní lidé. „Narodil jsem se jako Jugoslávec a jako Jugoslávec také umřu“, řekl před časem na filmovém festivalu v Cannes světoznámý režisér Emir Kusturica. „Stále jsem přesvědčen, že jugoslávská idea je vznešená a správná“, vyjádřil se v jednom rozhovoru vynikající muzikant Goran Bregovič. Soužití v bývalé Jugoslávii je věnováno stále více filmů, dokumentů, knih, vědeckých úvah i internetových diskusí. Ve všech převládá stesk po multikulturní společnosti, po dialogu mezi národy, který obohacoval, po výměně hodnot i zkušeností.

Polský deník Rzeczpospolita nedávno citoval velvyslance Srbska a Černé Hory ve Varšavě Ramize Baščiče: „Pro většinu lidí u nás jsou 70. a 80. léta dobou, kdy lidé žili spokojeně a důstojně, studovali a pracovali, cestovali bez víz, měli garantované bydlení, bezplatné vzdělání i lékařskou péči“. Podle posledních sčítání lidu žijí statisíce lidí, kteří se považují za Jugoslávce, ve všech nástupnických republikách. Stále větší módou se stává trávit svátky anebo dny různých výročí a událostí v Bělehradě. Toto město se stává symbolem sounáležitosti. Obrovskou roli v obnovující se vzájemnosti sehrává kultura a jazyková blízkost. Lingvisté živě diskutují a přou se, zda jazyky, kterými se hovoří v Srbsku, Černé Hoře, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, jsou samostatnými jazyky, či pouze dialekty jednoho jazyka společného. Lidé se bez problémů dohovoří i se Slovinci a Makedonci.

Obrovským úspěchem skončily minulý týden tři koncerty legendární bosenské skupinyBijelo Dugme (Bílý knoflík). Konaly se v Sarajevu, Záhřebu a Bělehradě, všude se sešlo kolem sto tisíc nadšených účastníků. Zpívali společně, drželi se kolem ramen a v očích měli slzy. Všechny noviny citují větu kytaristy a slavného autora filmové hudby GoranaBregoviče: „Až se vás zeptají, jestli jste byli na koncertě, řekněte, že tu byli všichni – Srbové, Chorvati, Bosňané, Hercegové, Makedonci, Slovinci a Černohorci“ – a společně zpívali staré hezké písně, na což dav odpověděl neskutečně dlouho trvajícím potleskem. Atmosféře podlehla i média a nemohla jinak, než jednohlasně a s patosem vykreslit ducha bratrství, který objal kus Balkánu od slovinské hory Triglav po makedonskou řeku Vardar, od břehů Jadranu k Podunajské nížině. Když loni dosud neznámí vandalové vyhodili do povětří sochu J. B. Tita v jeho rodném Kumrovaci, netušili, že vlastně spustili vlnu jugonostalgie , která se od té doby šíří celou bývalou svazovou zemí. Tu vyhodit do povětří nelze!

Messin, 1.7.2005, text Karel Klimša ZDROJ